»Dobře,«

řekla Ryba. »Pojďme…«
Maxim si povzdechl a vstal. Vyšli na chodbu. Byla dlouhá, špinavě modrá, po pravé i levé straně se táhly řady zamčených dveří, přesně takových jako ty od Maximova pokoje. Maxim tu nikdy nikoho nepotkal, ale asi dvakrát slyšel zeza dveří podivné, vzrušené hlasy. Možná také izolace pro návštěvníky z vesmíru, kteří čekali, až o nich bude rozhodnuto.
Ryba, vzpřímená jako svíce, kráčela širokým mužským krokem před ním a Maximovi jí najednou bylo strašně líto. Tahle země patrně ještě neznala průmysl krásy, a tak byla chudinka Ryba vydána sama sobě napospas… S řídkými bezbarvými vlásky, které se plazily zpod bílého čepečku, s obrovskými lopatkami, zvedajícími na plášti dva ostré hrbolky a s nestvůrně tenkýma nožkama se ani člověk dost dobře nemůže cítit na výši — maximálně tak před vetřelci z cizích světů, pokud možno nehumanoidy. Profesorův asistent se k ní choval přezíravě, zatímco Hroch sám ji prakticky neregistroval a obvykle ji oslovoval jakýmsi »ýýý«, což v jeho mluvě zřejmě odpovídalo interkosmickému »ééé…« Maxim si vzpomněl na svůj ne právě nejněžnější vztah k ní a zahlodala v něm výčitka. Dohnal ji, pohladil po kostnatém rameni a řekl:
»Nolu je pašák, hezká.«