Utřel se dezinfikovaným ručníkem a podrážděný vším možným — tímhle kalným ránem, celým okolním dusivým světem, svou hloupou pozicí v něm i příliš tučnou snídaní, kterou teď bude muset jíst — se, vrátil do pokoje, aby si ustlal. Snídaně už byla na stole; kouřilo se z ní a něčím zapáchala. Ryba zavírala okno.
»Dobrý den,« pozdravil Maxim místním jazykem. »To se nemusí. Okno.«
»Dobrý den,« odpověděla do cvakotu četných zástrček. »To se musí. Déšť. Špatný.«
»Rybo,« oslovil ji Maxim linkosem. Jmenovala se vlastně Nolu, ale Maxim ji za netečné vzezření pohotově překřtil na Rybu.
Otočila se a pohlédla na něj strnulýma očima. Potom, už kdoví pokolikáté, si přiložila ukazovák ke špičce nosu a pronesla »žena«, načež šťouchla do Maxima, řekla »muž« a ukázala na nemožnou hazuku přehozenou přes židli: »Oblečení. To se musí.« Bůhvíproč nemohla vidět muže jen v trenýrkách. Ona vyžadovala, aby se muž zamotal do hadrů od hlavy až k patě.