Začal se oblékat

a ona mu mezitím ustlala postel, přestože Maxim ji vždycky přesvědčoval, že si to milerád udělá sám, posunula do středu místnosti stůl, který on večer co večer stěhoval ke zdi, rezolutně roztočila až na doraz kohoutek topení, který Maxim pečlivě uzavíral, a všechna jeho jednotvárná »to se nemusí« se tříštila o její neméně jednotvárná »to se musí«.
Maxim si hazuku u krku zapnul na jediný přeražený knoflík, posadil se ke stolu a pošťoural se dvourohou vidličkou ve snídani. Následoval obvyklý dialog:
»Nechci. To se nemusí.«
»To se musí. Jídlo. Snídaně.«
»Nechci snídani. Není dobrá.«
»Snídaně se musí. Je dobrá.«
»Rybo,« pronesl Maxim procítěně. »Vy jste kruťas. Dostat se vy ke mně na Zemi, třeba bych se samou snahou přerazil, ale rozhodně bych pro vás sehnal něco, co vám bude chutnat.«
»Nerozumím,« odtušila bez jakéhokoli výrazu. »Co je to ryba?«
Maxim s odporem rozžvýkal tučné sousto, sáhl po papíru a nakreslil jí cejna en face. Pozorně obrázek prostudovala a strčila si ho do kapsy pláště. Všechny Maximovy kresby si brala a někam je odnášela… Maxim kreslil hodně, ochotně a rád: ve volném čase a v nocí, když nemohl spát, tu nebylo naprosto co dělat. Kreslil zvířata, lidi, rýsoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomické řezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, překresloval univerzální tabulky linkosu, schémata strojů a diagramy historických posloupností; počmáral spousty papíru, které beze zbytku mizely v Rybině kapse bez jakýchkoli zřejmých následků pro další vývoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch měl svou metodu a zřejmě se jí nehodlal vzdát.