Zvedla k němu suchou tvář

a v tu chvílí se jako ještě nikdy podobala překvapenému cejnu en face. Shodila jeho ruku ze svého ramene, nachmuřila sotva patrné obočí a přísně prohlásila:
»Maxim ošklivý. Muž. Žena. To se nesmí.«
Maxim schlíple zvolnil a zase se držel pár kroků za ní.
Tak došli až na konec chodby. Ryba strčila do dveří a ocitli se ve velké světlé místnosti, které Maxim v duchu říkal přijímací salón. Okna tu byla nevkusně dekorovaná pravoúhlou mříží ze silných ocelových prutů; vysoké čalouněné dveře vedly do Hrochovy laboratoře a před těmito dveřmi vždy bůhvíproč seděli dva nápadně urostlí nepříliš čiperní domorodci, kteří neodpovídali na pozdrav a nalézali se ve stavu jakéhosi trvalého transu.
Ryba jako vždy hned šla do laboratoře a Maxima nechala v předpokoji. Maxim jako vždy pozdravil a jako vždy se odpovědi nedočkal. Dveře do laboratoře zůstaly pootevřené, zazníval odtud zvučný podrážděný Hrochův hlas a jasné cvakání běžícího mentoskopu. Maxim přistoupil k oknu a zatím sledoval mlhavou vlhkou scenérií, lesnatou krajinu, rozťatou stuhou dálnice, vysokou kovovou věž, v mlze sotva viditelnou, ale rychle ho to přestalo bavit, a tak nečekal, až ho někdo vyzve, a vstoupil do laboratoře.