Teprve teď mezitím

už pořádně promoklý Maxim dostal možnost posadit se do zbytečně dlouhé limuzíny vedle rudookého, který je podrážděný, popuzeně supí a neustále opakuje oblíbené Hrochovo zaklínadlo massarakš.
Auto zavrčelo, měkce se pohnulo z místa, opustilo stádo jiných prázdných a mokrých aut, přejelo velkou asfaltovou plochu před budovou, obkroužilo velký kulatý záhon s povadlými květinami, podél vysoké žluté zdi přešustilo k výjezdu na dálnici a prudce přibrzdilo. »Massarakš,« zasyčel znovu rudooký a vypnul motor.
Po silnici se vlekla kolona únavně stejných skvrnitých náklaďáků s nepořádně snýtovanými a teď už notně zprohýbanými plechovými postranicemi. Nad bočnice vyčnívaly řady nehybných kulatých předmětů, vlhce svítících kovem. Náklaďáky se pohybovaly zvolna, udržovaly pravidelné rozestupy, motory rovnoměrně klokotaly a šířily kolem sebe úděsný puch organické spáleniny.
Maxim si prohlédl dveře, rychle se zorientoval, co k čemu slouží, a zvedl stažené sklo. Rudooký mu nevěnoval jediný pohled a vychrlil dlouhou sentenci, z níž Maxim nepochopil ani slovo.
»Nerozumím,« řekl Maxim.
Rudooký k němu otočil překvapený obličej a soudě podle intonace se na něco zeptal. Maxim zakroutil hlavou.
»Nerozumím,« opakoval.