»Půjdem,« řekl neznámý a zamířil ke dveřím, jimiž se před chvílí vyvalil rozlícený Hroch.
»Na shledanou,« řekl Maxim Rybě. »A děkuju,« dodal linkosem.
Zdálo se mu, že ji to dojalo. Možná jí ovšem spíš dělalo starosti, že ty šaty nepadnou nejlépe. Bledému Lustrovi jen zamával a pospíšil za neznámým.
Prošli několika místnostmi, zavalenými nevzhlednou předpotopní aparaturou, sjeli hlučným rozvrzaným výtahem do přízemí a ocitli se v nízké rozlehlé hale, kam Gaj Maxima před několika dny přivedl. A stejně jako před několika dny zase museli čekat, až se vyplní nějaké formuláře, až legrační mužík v pitvorné čapce něco nadrápe na růžové kartičky, rudooký neznámý počmárá pro změnu zelené kartičky a děvucha s optickými zesilovači na očích udělá do kartiček tvarované otvory — a pak si ty kartičky všichni vyměňují, křičí jeden na druhého, sápou se po telefonu, až si nakonec človíček v pitvorné čapce dvě zelené a jednu růžovou kartičku vezme, tu růžovou přetrhne vejpůl, jednu půlku odevzdá děvuše, co kartičky procvakává, a neznámý se sloupanou tváří dostane dvě růžové kartičky, k tomu silný modrý štítek a nakonec kulatou kovovou známku s vyraženým nápisem, aby tohle všechno, o minutu později předal urostlému halamovi se světlými knoflíky, který stojí u venkovních dveří asi dvacet kroků od mužíka v pitvorné čapce, a když už jsou na ulici, urostlý halama začne ochraptěle řvát, rudooký se znovu vrací a ukazuje se, že si zapomněl vzít modrý kartónový čtvereček, tak si bere modrý kartónový čtvereček a s hlubokým povzdechem ho ukládá někam do záňadří.