Neznámý si otřel tvář

kapesníkem, zvedl se z křesla, otevřel dlouhou plochou krabici, která ležela na okně, a vytáhl z ní nějaký tmavý oděv.
»Pojďte sem,« řekl Maximovi. »Oblékněte se.« Maxim se ohlédl na Rybu. »Jděte,« vybídla ho Ryba. »Oblékněte se. Musíte.«
Maxim pochopil, že v jeho osudu konečně nastal dlouho očekávaný zvrat, že někdo někde o něčem rozhodl. Okamžitě pustil z hlavy všechno předešlé Rybino nabádání, shodil obludnou hazuku a s pomocí neznámého se navlékl do nových šatů. Bezděky si pomyslel, že ani tento úbor nevyniká krásou či pohodlností, ale byl přesně takový, jaký měl na sobě neznámý. Dalo se dokonce předpokládat, že ten člověk obětoval svůj vlastní náhradní oděv, protože rukávy blůzy byly Maximovi krátké, kdežto kalhoty mu vzadu visely jako pytel a kolena měly vytlačená. A co víc, Maximův zevnějšek se všem přítomným zjevně zamlouval. Neznámý pochvalně mručel, Rybina tvář zjihla, pokud je cejn vůbec něčeho podobného mocen, dívka Maximovi otřepávala ramena, snažila se stáhnout blůzu do pasu, a dokonce i Lustr ukrytý za pultem se bezbarvě usmíval.

Když se posadil do snímacího křesla, zjistil, že muž se sloupanou tváří přestal poslouchat Hrocha a soustředil pozornost na něj. Maxim se přívětivě zaculil. Vtom Hroch strašlivou silou praštil pěstí do stolu a vrhl se po telefonu. Neznámý využil vzniklé pauzy a pronesl několik slov, z nichž Maxim porozuměl jen výrazům smí a nesmí, vzal ze stolu list silného namodralého papíru s jasně zelenou ořízkou a zamával jím ve vzduchu Hrochovi před nosem. Hroch otráveně mávl rukou a vzápětí něco štěkal do telefonu. Musí, nesmí a ono nepochopitelné massarakš se z něj valily jako z rohu hojnosti a Maxim zachytil také slůvko okno. Všechno skončilo tím, že Hroch podrážděně praštil sluchátkem do vidlice, ještě několikrát štěkl po neznámém, takže ho naposledy poplival od hlavy až k patě, vyvalil se z pracovny ven a práskl za sebou dveřmi.

Když se posadil do snímacího křesla, zjistil, že muž se sloupanou tváří přestal poslouchat Hrocha a soustředil pozornost na něj. Maxim se přívětivě zaculil. Vtom Hroch strašlivou silou praštil pěstí do stolu a vrhl se po telefonu. Neznámý využil vzniklé pauzy a pronesl několik slov, z nichž Maxim porozuměl jen výrazům smí a nesmí, vzal ze stolu list silného namodralého papíru s jasně zelenou ořízkou a zamával jím ve vzduchu Hrochovi před nosem. Hroch otráveně mávl rukou a vzápětí něco štěkal do telefonu. Musí, nesmí a ono nepochopitelné massarakš se z něj valily jako z rohu hojnosti a Maxim zachytil také slůvko okno. Všechno skončilo tím, že Hroch podrážděně praštil sluchátkem do vidlice, ještě několikrát štěkl po neznámém, takže ho naposledy poplival od hlavy až k patě, vyvalil se z pracovny ven a práskl za sebou dveřmi.

Jako obvykle

to tu příjemně vonělo ozónem, mihotaly kontrolní monitory, plešatý utrápený asistent s nezapamatovatelným jménem a přezdívkou Lustr se tvářil, že seřizuje aparaturu, a se zájmem sledoval kravál. V laboratoři se totiž právě odehrával kravál.
V Hrochově křesle za Hrochovým stolem seděl neznámý člověk s hranatým oloupaným obličejem a rudýma zateklýma očima. Hroch se před ním rozkročil v lehkém předklonu a s rukama v bok. Řval. Krk měl šedavý, lysina plápolala nachem podvečerních červánků a z úst do všech stran odstřikovaly sliny.
Maxim se vynasnažil zbytečně na sebe neupoutat pozornost, tichounce se proplížil na své pracovní místo a tlumeně pozdravil asistenta. Lustr, bytost nervózní a věčně vyjukaná, nadskočil hrůzou a zakopl o tlustý kabel. Maxim ho v poslední chvílí stačil zachytit za ramena, nešťastný Lustr ochabl a zvrátil oči v sloup. Krve by se v něm nedořezal. Byl to zvláštní člověk, Maxima se panicky bál. Odněkud se neslyšně vynořila Ryba s otevřenou lahvičkou a okamžitě ji Lustrovi přiložila k nosu. Lustr škytl a ožil. Dřív než znovu stačil uniknout do nebytí, Maxim ho opřel o plechovou skříň a chvatně ho opustil.

Zvedla k němu suchou tvář

a v tu chvílí se jako ještě nikdy podobala překvapenému cejnu en face. Shodila jeho ruku ze svého ramene, nachmuřila sotva patrné obočí a přísně prohlásila:
»Maxim ošklivý. Muž. Žena. To se nesmí.«
Maxim schlíple zvolnil a zase se držel pár kroků za ní.
Tak došli až na konec chodby. Ryba strčila do dveří a ocitli se ve velké světlé místnosti, které Maxim v duchu říkal přijímací salón. Okna tu byla nevkusně dekorovaná pravoúhlou mříží ze silných ocelových prutů; vysoké čalouněné dveře vedly do Hrochovy laboratoře a před těmito dveřmi vždy bůhvíproč seděli dva nápadně urostlí nepříliš čiperní domorodci, kteří neodpovídali na pozdrav a nalézali se ve stavu jakéhosi trvalého transu.
Ryba jako vždy hned šla do laboratoře a Maxima nechala v předpokoji. Maxim jako vždy pozdravil a jako vždy se odpovědi nedočkal. Dveře do laboratoře zůstaly pootevřené, zazníval odtud zvučný podrážděný Hrochův hlas a jasné cvakání běžícího mentoskopu. Maxim přistoupil k oknu a zatím sledoval mlhavou vlhkou scenérií, lesnatou krajinu, rozťatou stuhou dálnice, vysokou kovovou věž, v mlze sotva viditelnou, ale rychle ho to přestalo bavit, a tak nečekal, až ho někdo vyzve, a vstoupil do laboratoře.

»Dobře,«

řekla Ryba. »Pojďme…«
Maxim si povzdechl a vstal. Vyšli na chodbu. Byla dlouhá, špinavě modrá, po pravé i levé straně se táhly řady zamčených dveří, přesně takových jako ty od Maximova pokoje. Maxim tu nikdy nikoho nepotkal, ale asi dvakrát slyšel zeza dveří podivné, vzrušené hlasy. Možná také izolace pro návštěvníky z vesmíru, kteří čekali, až o nich bude rozhodnuto.
Ryba, vzpřímená jako svíce, kráčela širokým mužským krokem před ním a Maximovi jí najednou bylo strašně líto. Tahle země patrně ještě neznala průmysl krásy, a tak byla chudinka Ryba vydána sama sobě napospas… S řídkými bezbarvými vlásky, které se plazily zpod bílého čepečku, s obrovskými lopatkami, zvedajícími na plášti dva ostré hrbolky a s nestvůrně tenkýma nožkama se ani člověk dost dobře nemůže cítit na výši — maximálně tak před vetřelci z cizích světů, pokud možno nehumanoidy. Profesorův asistent se k ní choval přezíravě, zatímco Hroch sám ji prakticky neregistroval a obvykle ji oslovoval jakýmsi »ýýý«, což v jeho mluvě zřejmě odpovídalo interkosmickému »ééé…« Maxim si vzpomněl na svůj ne právě nejněžnější vztah k ní a zahlodala v něm výčitka. Dohnal ji, pohladil po kostnatém rameni a řekl:
»Nolu je pašák, hezká.«

Tak bizarní vztah

k nabízenému materiálu Maxima přiměl k velmi smutným úvahám. Dospíval k dojmu, že Hroch není žádný profesor, ale normální inženýr mentoskopista, který jen připravuje materiál pro skutečné odborníky na kontakty s mimoplanetárními civilizacemi, s nimiž se Maxim teprve setká, jenže zatím není známo, kdy k něčemu takovému dojde. Z toho všeho vyplývalo, že Hroch je duch značně primitivní, něco jako kluk, kterého ve Vojně a míru zajímají jen bitevní scény. Maxima to uráželo, reprezentoval tu Zemi, předváděl ji a — o tom není sporu — měl plné právo očekávat nějakého serióznějšího partnera.
Pravda, dalo se předpokládat, že tenhle svět leží na křižovatce neznámých mezihvězdných tras a návštěvníci z vesmíru tu nejsou žádnou zvláštností. Že jsou naopak záležitostí natolik všední, že kvůli každému dalšímu už se tu nezřizují zvláštní autoritativní komise a tento svět se prostě omezí na to, že z nich jen vytěží veškeré užitečné informace. Pro tento předpoklad mluvila operativnost, s jakou lidé se světlými knoflíky, jasní neodborníci, situaci racionálně zvážili a bez zbytečných citoslovečných výlevů ho odeslali přímo na místo určení. Nebo tu třeba nějací nehumanoidi, kteří sem přicestovali před ním, zanechali tak špatný dojem, že domorodci se teď ke všemu mimoplanetárnímu chovají s oprávněnou nedůvěrou; pak by ovšem pobíhání kolem mentoskopu, jemuž se tak horlivě věnuje profesor Hroch, bylo jen předstíráním kontaktu a zabíjením času, dokud neznámá vyšší instance nerozhodne o jeho dalším osudu.
Tak či onak jsem na tom bídně, uzavřel v duchu Maxim a div se neudávil posledním soustem snídaně. Musím se co nejrychleji naučit jazyk, pak se všechno vysvětlí…

Zato když Maxim

na obrazovce přivedl k výbuchu ledovec, který věznil loď, když scorcherem rozsápal pancéřovaného vlka na kousky nebo odebral expresní laboratoř z chapadel obří hloupé pseudochobotnice, Hrocha by od obrazovky nedostal ani párem volů. Tiše pištěl, radostně se pleskal po pleši a příšerně řval na zmořeného asistenta, který dohlížel na záznam všech obrazů. Průběh chromosférické protuberance profesora uváděl do takové euforie, jako by nikdy v životě nic podobného neviděl, a velice se mu líbily i milostné scény, které si Maxim vypůjčil hlavně z filmů — to proto, aby zdejšímu obyvatelstvu poskytl alespoň základní představu o citovém životě pozemšťanů.

Má-li někdo k dispozici takový přístroj,

obejde se nakonec i bez znalosti jazyka. Hroch ovšem s mentoskopem pracoval prazvláštně. Demonstrovat své mentogramy kategoricky a dokonce s jistým pohoršením odmítal, zatímco s Maximovými nakládal přinejmenším svérázně. Maxim si připravil komplexní program vzpomínek, který by zdejší civilizaci měly poskytnout dostatečně úplnou představu o sociálním, ekonomickém a kulturním životě Země. Jenže mentogramy tohoto druhu v Hrochovi nevyvolávaly žádné nadšení. Vraštil obličej, nespokojeně mručel, pořád někam odcházel nebo někam telefonoval nebo se posadil ke stolu a monotónně plísnil svého asistenta, co chvíli prokládaje své promluvy šťavnatým slůvkem »massarakš«.

Univerzální tabulka

linkosu, jejímž důkladným prostudováním by měl každý kontakt začít, Hrocha naprosto nezajímala. Místnímu jazyku přivandrovalce učila jedině Ryba, a i to jen pro zjednodušení styku s ním — aby mu mohla sdělit, že si má zavírat okno a nemá chodit bez hazuky. Odborníci pro kontakty nebyli podle všech známek povoláni vůbec. Maximem se zabýval jedině a výhradně Hroch.
Pravda, měl k dispozici dosti výkonnou výzkumnou mentoskopickou aparaturu a Maxim trávil ve snímacím křesle čtrnáct až šestnáct hodin denně. Hrochův mentoskop opravdu nebyl špatný. Dovoloval proniknout poměrně hluboko do vzpomínek a mohl se pochlubit skutečně slušnou rozlišovací schopností.

Začal se oblékat

a ona mu mezitím ustlala postel, přestože Maxim ji vždycky přesvědčoval, že si to milerád udělá sám, posunula do středu místnosti stůl, který on večer co večer stěhoval ke zdi, rezolutně roztočila až na doraz kohoutek topení, který Maxim pečlivě uzavíral, a všechna jeho jednotvárná »to se nemusí« se tříštila o její neméně jednotvárná »to se musí«.
Maxim si hazuku u krku zapnul na jediný přeražený knoflík, posadil se ke stolu a pošťoural se dvourohou vidličkou ve snídani. Následoval obvyklý dialog:
»Nechci. To se nemusí.«
»To se musí. Jídlo. Snídaně.«
»Nechci snídani. Není dobrá.«
»Snídaně se musí. Je dobrá.«
»Rybo,« pronesl Maxim procítěně. »Vy jste kruťas. Dostat se vy ke mně na Zemi, třeba bych se samou snahou přerazil, ale rozhodně bych pro vás sehnal něco, co vám bude chutnat.«
»Nerozumím,« odtušila bez jakéhokoli výrazu. »Co je to ryba?«
Maxim s odporem rozžvýkal tučné sousto, sáhl po papíru a nakreslil jí cejna en face. Pozorně obrázek prostudovala a strčila si ho do kapsy pláště. Všechny Maximovy kresby si brala a někam je odnášela… Maxim kreslil hodně, ochotně a rád: ve volném čase a v nocí, když nemohl spát, tu nebylo naprosto co dělat. Kreslil zvířata, lidi, rýsoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomické řezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, překresloval univerzální tabulky linkosu, schémata strojů a diagramy historických posloupností; počmáral spousty papíru, které beze zbytku mizely v Rybině kapse bez jakýchkoli zřejmých následků pro další vývoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch měl svou metodu a zřejmě se jí nehodlal vzdát.

Utřel se dezinfikovaným ručníkem a podrážděný vším možným — tímhle kalným ránem, celým okolním dusivým světem, svou hloupou pozicí v něm i příliš tučnou snídaní, kterou teď bude muset jíst — se, vrátil do pokoje, aby si ustlal. Snídaně už byla na stole; kouřilo se z ní a něčím zapáchala. Ryba zavírala okno.
»Dobrý den,« pozdravil Maxim místním jazykem. »To se nemusí. Okno.«
»Dobrý den,« odpověděla do cvakotu četných zástrček. »To se musí. Déšť. Špatný.«
»Rybo,« oslovil ji Maxim linkosem. Jmenovala se vlastně Nolu, ale Maxim ji za netečné vzezření pohotově překřtil na Rybu.
Otočila se a pohlédla na něj strnulýma očima. Potom, už kdoví pokolikáté, si přiložila ukazovák ke špičce nosu a pronesla »žena«, načež šťouchla do Maxima, řekla »muž« a ukázala na nemožnou hazuku přehozenou přes židli: »Oblečení. To se musí.« Bůhvíproč nemohla vidět muže jen v trenýrkách. Ona vyžadovala, aby se muž zamotal do hadrů od hlavy až k patě.

Maxim odstoupil od okna,

s pocitem beznadějné apatie a strašné duševní únavy postál uprostřed malé místnůstky, ale pak si přikázal, že se musí bez meškání vzchopit, a s masivní židlí v rukou, která měla nahradit činku, si trochu protáhl tělo. Takhle by se člověk dočista rozklížil, pomyslel si ustaraně. Den dva to snad ještě vydržím, ale pak musím utéct a trošku si pobloudit po lesích… Nejlepší by bylo pláchnout někam do hor — ty tu už na první pohled vypadají ohromně, tak nějak zpustle… Je to sice trochu daleko, za noc se asi neotočím… Jak jim to Gaj říkal…? Zartak… Čertví, jsou to hory vůbec, nebo už jde o zeměpisný název? Ačkoli jaképak hory, na hory teď není čas. Jsem tu deset dní, a ještě jsem nic neudělal…
Vmáčkl se do sprchy a několik minut frkal a masíroval si tělo pod tuhým umělým deštíkem, stejně protivným, jako je ten přírodní, jedině snad trochu chladnějším a navíc tvrdým a vápenatým.

A ještě jedna divoká scéna

— nějací hrubí lidé řehotem a posunky dohnali starší paní až k slzám, a nikdo se jí nezastal, vagón nabitý k prasknutí, ale všichni se koukají jinam, jen Gaj zbledlý vzteky (ale možná taky strachem) najednou vyskočil, něco na ně křikl a oni odtáhli… Jenže i samotného Gaje, jinak určitě hodného a sympatického člověka, se občas naprosto nepředvídatelně zmocňovala strašlivá zuřivost, pouštěl se do zběsilých hádek se sousedy v kupé, měřil si je krvelačnými pohledy a pak stejně náhle upadal do hlubokého útlumu. A všichni ostatní si počínali stejně. Hodiny dokázali ležet úplně pokojně a mírumilovně, poklidně debatovali a sem tam si vyměnili úsměv, to všechno však jen do chvíle, než se někdo svárlivě osopil na souseda, soused nervózně odsekl, jejich nejbližší okolí, místo aby je uklidnilo, zasáhlo do sporu taky, skandál se pomalu rozrůstal — a už jeden hrozí druhému, strkají do sebe, někdo už se dere přes hlavy ostatních do ohně a mává pěstmi, někoho drží za límec, děti vřeští na celé kolo, dospělí je podrážděně pohlavkují a tahají za uši, ale po chvíli se zase všechno postupně uklidňuje, všichni se tváří uraženě, mluví neochotně a odvracejí se… Někdy se ovšem takový skandál zvrhne v naprostou nepřístojnost: všem zúčastněným lezou oči z důlků, na tvářích naskakují barevné skvrny, hlasy se zvyšují až do přerývaného diskantu, někdo se hystericky chechtá, jiný zpívá, další se modlí s roztřesenýma rukama prosebně sepjatýma nad hlavou… Blázinec…

Za závojem deště se mlhavě rýsovaly cihlové budovy nějaké předměstské továrny. Z dvou vysokých komínů jako obvykle líně lezly a okamžitě klesaly k zemi mohutné sloupy jedovatého kouře. Dusný svět. Nepodařený, chorobný svět. Celý takový neútulný a teskný, jako kancelář, kde lidé se světlými knoflíky a zkaženými zuby z ničeho nic začínají kvílet, divže z toho neochraptějí, a Gaj, takový sympatický hezký chlapec, naprosto nečekaně do krve zmlátí zrzavého Zefa, který se ani nebránil… Nepodařený svět… Radioaktivní řeka, nemotorný železný drak, znečištěný vzduch a neupravení cestující v bachraté třípodlažní kovové krabici na kolečkách, která vypouští sedává mračna spálených plynů.