U auta už se seběhl zpívající,

řvoucí a rámusící dav, lidé překotně mávali rukama, nad hlavami se míhaly zaťaté pěsti, desítky párů krví podlitých očí zběsile rotovaly v očních jamkách. Maxim zhola ničemu nerozuměl: Nevěděl, zda ty lidi tak rozhořčila jejich nehoda, zda mají z něčeho tak nezřízenou radost, či zda někomu hrozí. Křičet nemělo smysl, neslyšel vlastního slova, a tak se raději vrátil do vozu k Fankovi. Ten už byl zabořen v opěradle s hlavou nepřirozeně zvrácenou dozadu, ze všech sil si dlaněmi mnul spánky, tváře a temeno a na rtech mu bublaly sliny. Maxim pochopil, že jeho společníka sužuje nesnesitelná bolest, pevně ho uchopil za zápěstí a chvatně se soustředil, aby přelil jeho fyzické utrpení do sebe. Nebyl si jist, zda se to povede i s obyvatelem jiné planety, horečně pátral po příslušném nervovém kontaktu, ale nemohl ho najít, a vtom Fank navíc odtrhl dlaně od spánků a ze všech svých chabých sil začal Maxima odstrkovat a něco zoufale mumlat plačtivým hlasem. Maxim pochopil jen: »Běžte, běžte…