Ticho. Už neměl sil zavolat ještě jednou.
S očima zabodnutýma do zrezivělého trupu poslepu nahmatal samopal, třesoucími se prsty ho odjistil a bez míření vypustil nad záliv dlouhou dávku. Ozval se tlumený, ochablý třesk, jako by střílel do vaty. Nad rovnou hladinu vzlétly drobné fontánky a po vodě se rozběhla kola. Gaj zvedl hlaveň výš a stiskl spoušť ještě jednou. Tentokrát byl zvukový efekt slušnější: kulky zabubnovaly do kovu, zahvízdaly odražené projektily a zaburácela ozvěna. A — nic. Prostě nic. Víc už ani hlásek. Jako by tu byl sám a jako by tu sám byl odjakživa. Jako by se sem dostal neznámo odkud, jako by ho do těchto mrtvých míst zavál blouznivý sen, z něhož se nedokáže ani probrat, ani definitivně probudit… Teď aby tu takhle sám zůstal navždy.
Celý bez sebe vstoupil Gaj tak, jak byl, oblečený a v jedné holínce, do vody a pustil se nejdřív pomalu, ale potom už stále překotněji k ponorce; rozběhl se, zvedaje vysoko kolena, už po pás ve vodě se bezděky rozvzlykal a skrz tlumený pláč chrlil kletbu za kletbou. Hora rzi se hrozivě blížila. Gaj se chvílemi plahočivě brodil a nedočkavě rozhrnoval vodu rukama, chvílemi zase plaval, až se nakonec dostal k boku lodi a pokusil se dostat nahoru na palubu — nepodařilo se. Obeplaval loď kolem zádi, chytil se nějakých lan a s poškrábanými dlaněmi a koleny se konečně vydrápal na palubu a celý uslzený zůstal stát. Bylo mu naprosto jasné, že je ztracen. »Hééj!« zavolal přiskřípnutým hlasem.
Ticho.

Najednou sebou trhl a holínku polekaně pustil: nad zátokou se rozezněl táhlý odporný zvuk, něco jako vytí či úpění, jako by čerti škrábali hříšnou duši rezavým nožem. Proboha, ale to se jen otevřel poklop, samozřejmě, závěsy byly zarezlé. Kuš, člověk se z toho až zpotí! Otevřel poklop, takže teď vyleze ven… Ne, zatím nic…
Gaj s nataženým krkem několik minut hleděl na ponorku a napjatě se zaposlouchával. Ticho. Zase to příšerné ticho, po zrezivělém zasténání snad ještě příšernější… Nebo… že by se… to víko… neotevřelo, ale zavřelo? Samo? Před Gajovýma zmrtvělýma očima vyvstala jasná vidina: Těžké ocelové dveře se za Maximem samy zavírají a sama od sebe se pomalu zasouvá masivní ocelová závora… Gaj si olízl suché rty, polkl nasucho a křikl: »Hej, Maku!« Jenže z hrdla žádný výkřik nevyšel, jen přiškrcené zasípání… Proboha, snad ze sebe dokáže vypravit alespoň jedno kloudné slovo. »Ohohó!!« zařičel zoufale. »Óóó…« vrátily ponuře duny a záliv znovu potáhlo ticho.

Copak?«
»Já nevím, jak bych ti to vyložil…«
A opravdu, jak mu to říct…? To se jednou ostřílený válečník kaprál Serembeš nechal ve ztichlých a setmělých kasárnách krátce před večerkou slyšet, že na bílých ponorkách prý se neplaví normální námořníci, protože na bílých ponorkách slouží jen umrlci, kteří si tu tak odsluhují další období, hlavně zbabělci, kteří umírali s hrůzou a děsem v srdci… Po dně moří a oceánů šmejdí mořští démoni, sbírají utopence a sestavují z nich posádky… To se Makovi vykládat nedá — vysmál by se člověku, přestože na tom není absolutně nic k smíchu… Nebo takový řádný vojín Leptu, degradovaný důstojník — ten když se napil, tak to rozbalil rovnou: »Kluci, všichni tihle vaši degeneři, všelijaký mutanti, radiace, to jsou jen dětský nemoce, který se daj přežít a překonat, ale hlavně se, kluci, modlete, kudy chodíte, aby vás osud někdy nezanes na bílou ponorku; kluci, to je lepší rovnou chcípnout než si na ní třeba jen rukou šáhnout, a věřte mi, že já to musím vědět nejlíp…« Nikdo nevěděl, za co byl Leptu degradován, ale předtím sloužil u pobřežní stráže jako velitel hlídkového člunu…
»Pochop,« řekl Gaj procítěně. »Jsou všelijaké pověry, legendy… Vykládat ti je nebudu, ale třeba rytmistr Čaču říkal, že všechny ponorky jsou něčím nakažené a na jejich palubu se proto za žádnou cenu nesmí vstoupit… Dokonce na to vyšel zvláštní rozkaz, a taky se říká, že poškozené ponorky…«
»No dobře,« přerušil ho Maxim. »Ty počkej tady a já půjdu. Hned se podíváme, co je to za epidemii.«
Než Gaj stačil něco namítnout, Maxim už skočil do vody, potopil se a dlouho se nevynořoval: Gajovi se z toho čekání až zatajil dech, ale pak se černovlasá hlava konečně vyloupla z vody, těsně u oprýskaného trupu, pod největším průstřelem. Snědá postava se obratně a bez problémů jako moucha po zdi vyšplhala po boku lodi na šikmou palubu, vyběhla na příďovou nástavbu a zmizela. Gaj si křečovitě povzdechl, přešlápl na místě a několikrát se prošel podél vody tam a zpátky, nespouštěje oči z mrtvé rezavé obludy.
V mrtvé zátoce bylo ticho a klidno, ani vlnka tu nešplouchla. Prázdné bílé nebe, bílé duny bez života, všechno suché, horké, jako zkamenělé. Gaj nenávistně pohlédl na zrezivělé torzo bojového plavidla. To je ale smůla! Někdo tu slouží celá léta a o ponorku ani okem nezavadí, a my prosím — spadneme z nebe, pak stačí hodinka pochodu a je tady, vítáme vás… Jak jsem se vůbec mohl k něčemu takovému odhodlat…? To všechno Maxim… Když mluví, všechno to tak nádherně zapadá jedno do druhého, že vlastně ani není o čem přemýšlet a čeho se bát… Možná jsem se nebál proto, že jsem si bílou ponorku představoval živou, skutečně bílou, svátečně vyšňořenou, a na palubě námořníky v bílém… A tady stojí kovová mrtvola… I to místo je nějak neživé, ani vítr tu nefouká… Přitom byl dneska větrný den, na to si pamatuju přesně: dokud jsme šli po břehu, vál nám do tváře takový příjemný, osvěžující větřík… Gaj se stísněně rozhlédl kolem, pak se posadil do písku, položil samopal vedle sebe a začal si nerozhodně stahovat pravou holínku. A že tu taky musí být takové ticho…! Co když se vůbec nevrátí…, co když ho ta ocelová zdechlina spolkla a nezbylo po něm ani to nejmenší? Fujtajbl…

Za dunami se otvíral pohled na nevelkou mělkou zátoku a ponorka uprostřed ní vyrůstala z hladiny asi sto metrů od břehu. Ponorce se to moc nepodobalo a už vůbec se o tom nedalo říct, že je to bílé. Gaj si zpočátku myslel, že je to snad mrtvola nějakého gigantického dvouhrbého tvora nebo skála bizarních tvarů, která tu kdovíproč ční z mořského písku. Maxim však okamžitě pochopil, co to je. Dokonce už se domýšlel, že je opuštěná, že tu stojí nejméně několik let a že uvízla v písčitém dnu.
Měl pravdu. Když se dostali až k zálivu a sešli k vodě, Gaj si všiml, že dlouhý trup a obě palubní nástavby jsou pokryty obrovskými rezavými skvrnami, protože bílá barva už se na mnoha místech sloupala, plošina s palubními kanóny je silně nakloněná a hlavně míří do vody. V trupu zely černé díry s očazenými rozervanými kraji. Uvnitř samozřejmě nic živého zůstat nemohlo.
»Je to určitě bílá ponorka?« zeptal se Maxim. »Už jsi ji někdy předtím viděl?«
»Řekl bych, že je to ona,« usoudil Gaj. »Na pobřeží jsem nikdy nesloužil, ale ukazovali nám fotografie, mentogramy…, často ji popisovali… Kdysi se dokonce promítal mentofilm Tanky v pobřežní obraně… Je to ona. Pokud tomu dobře rozumím, bouře ji zahnala do zálivu, ponorka uvízla na mělčině a vtom se přihnala hlídka. .. Vidíš, jak ji rozvrtali? To není trup, to je řešeto…«
»Máš pravdu, nevypadá pěkně,« zabručel Maxim s očima upřenýma na loď. »Nepůjdem se na ni podívat?«
Gaj znejistěl.
»No, vlastně bychom mohli,« zamumlal váhavě.

Přidržel si zbraň, poklusem docupital k Maximovi a bez obalu se ho zeptal, jaké teď mají plány.
Maxim mu ochotně odpověděl, že momentálně žádné určité plány nemají a nezbývá než se spolehnout na náhodu. Nezbývá než doufat, že se k pobřeží přiblíží nějaká bílá ponorka a oni se k ní dostanou dřív než legionáři. Ale protože čekat na takovou náhodu uprostřed vyschlých písčin je potěšení dost problematické, je třeba pokusit se dojít až do Lázní, které musí být pár kilometrů odtud. Město bude samozřejmě dávno zničené, ale prameny se s největší pravděpodobností uchovaly a vůbec se tam rozhodně najde střecha nad hlavou. Přenocujeme ve městě a pak se uvidí. Není vyloučeno, že na pobřeží budeme muset vydržet pěkných pár desítek dní.
Gaj opatrně poznamenal, že tenhle plán mu připadá dost pochybený, Maxim s ním ochotně souhlasil a s nadějí v hlase se zeptal, zda Gaj náhodou nemá v zásobě nějaký jiný, moudřejší projekt. Gaj mu sdělil, že žádný jiný plán ho bohužel nenapadá, ale že by měli mít na paměti možnou přítomnost četnických tankových hlídek, které se, pokud je mu známo, dostávají po pobřeží hodně daleko na jih. Maxim se zachmuřil a řekl, že to je špatné, že je třeba mít oči a uši všude a nenechat se zaskočit, a potom se chvíli Gaje se živým zájmem vyptával na taktiku těchto hlídek. Když se dověděl, že tanky sledují spíš moře než břeh a že nejlépe se jejich pozornosti dá uniknout tak, že si člověk prostě lehne do písku, uklidnil se a zapískal si nějaký neznámý pochod.
Za zvuků tohoto pochodu odrázovali ještě asi dva kilometry a Gaj celou tu dobu přemýšlel, jak by se měli zachovat, kdyby je hlídka přece jen vyčenichala, a když to vymyslel, svěřil se se svým nápadem Maximovi:
»Kdyby nás objevili, nalžeme jim, že mě unesli degeneráti a že tys to viděl, vyrazil jsi za nimi a osvobodil mě. Pak jsme dlouho bloudili po lesích, až jsme dneska vyšli na tohle pobřeží…«
»A co z toho budeme mít?« zeptal se bez zvláštního nadšení Maxim.
»Přinejmenším to,« rozzlobil se Gaj, »že nás nepicnou hned na místě.«
»Tak to ne,« ohradil se tvrdě Maxim. »Po mně už nikdo střílet nebude, a po tobě taky ne…«
»A když pojedou na tanku?«
»Tak co?« opáčil pohrdavě Maxim. »To je toho — tank…«
Gaj se na chvilku odmlčel a pak zamyšleně poznamenal:
»Ale řeknu ti, že zmocnit se tanku by vůbec nebylo špatné.«
Gaj viděl, jak se Mak pro jeho nápad nadchl.
»To je výborný nápad, Gaji. A takhle to taky provedeme. Sebereme jim tank. Jakmile se objeví, vystřel do vzduchu, já dám ruce za záda a ty mě povedeš přímo k nim. Tam už to bude moje starost. Koukej se držet stranou, abys mi náhodou nepřišel pod ruku, a hlavně už nestřílej…!«
Gaj pookřál a navrhl, že by mohli vylézt nahoru na duny, kde je bude vidět už zdálky. A tak to taky udělali. Vyšplhali se na duny.
A okamžitě uviděli bílou ponorku.