Gajovi se ještě nikdy nepoštěstilo letět někam letadlem. Vlastně letadlo viděl poprvé v životě. Policejní vrtulníky a létající plošiny samozřejmě znal a několikrát se dokonce zúčastnil akcí ze vzduchu: jejich sekci naložili do vrtulníku a vysadili je u silnice, po níž se k mostu hnala skupina vychovanců, kteří se vzbouřilí kvůli nepoživatelné stravě. Na tento vzdušný přesun zůstaly Gajovy ty nejnepříjemnější vzpomínky: stroj letěl při zemi, celý se třásl a houpalo to tak, že se mu vnitřnosti obracely naruby, k tomu oblbující řev motoru a svištění rotoru, pach spáleného benzínu a fontány motorového oleje, které stříkaly ze všech spár.
Tohle ovšem bylo něco zcela jiného.
Horský orel, osobní bombardér J. c. V., Gaje doslova omráčil. Byl to vskutku obludný stroj a člověku připadalo naprosto nemožné, že takový kolos je vůbec schopen zvednout se do vzduchu. Jeho útlé žebrované tělo, zdobené četnými zlatými erby a emblémy, bylo dlouhé jako ulice. Olbřímí křídla, pod nimiž by se hravě ukryla celá brigáda, se hrozivě a majestátně pnula do stran. Byla vysoko jako střecha několikapatrového domu, ale lopatky šesti ohromných vrtulí se téměř dotýkaly země. Bombardér spočíval na třech kolech, několikrát větších než dospělý muž — dvě podpírala přední část trupu, na třetím trůnil hranatý ocas. K leskle prosklené kabině vedla do závratné výšky stříbřitá nitka duralového žebříku. Ano, před sebou měli skutečný symbol staré říše, symbol velké minulosti, symbol někdejší moci, která si dokázala podmanit celý kontinent. Gaj stál se zakloněnou hlavou, ochablé nohy pod ním mimoděk podklesávaly a celý se chvěl nábožnou úctou, dokud jako z čista jasna z nebe hrom nezazněla slova přítele Maka:
»To je teda škatule, massarakš…! Promiňte, princi-vévodo, nechtěl jsem se vás dotknout…«

Nejsprávnější by mi připadalo vrátit se zpátky na sever a jednat tam na vlastní pěst. Jen si vzpomeňte, co řekl Čaroděj — vy jste síla. A pak, v jednom máte pravdu: soustava věží musí mít někde Centrum. A moc nad severem má ten, kdo vládne v tomto Centru. To byste si měl pořádně zapsat za uši.«
»Obávám se, že to by nebylo nic pro mě,« pronesl pomalu Maxim. »Zatím ještě nemohu říct proč, ale cítím, že to opravdu není nic pro mě. Já se nechci stát pánem Centra. V jednom však s vámi souhlasím — ani tady, ani na poušti nemám co pohledávat. Poušť je příliš daleko, a tady se není o koho opřít. Mnohé se teprve musím dovědět: je tu ještě Pandea, Honti, hory, někde v oceáně je Ostrovní říše… Slyšel jste o bílých ponorkách? Ne? To já ano, tady Gaj taky a známe člověka, který je viděl a bojoval s nimi. A to je podstatné — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskočil. »Nemá smysl otálet. Díky, princi-vévodo, moc jste nám pomohl. Půjdeme, Gaji.«
Vykročili na náměstí a zastavili se u nataveného pomníku. Gaj se teskně rozhlédl. Kolem se ve žhavém oparu kolébaly žluté rozvaliny, bylo dusno a vznášel se tu nějaký puch, jenže Gajovi se z tohoto sice děsivého, leč již zabydleného místa nechtělo zase odcházet jinam, znovu se vláčet lesy a vydat se dobrovolně do rukou všech zlověstných náhod, které tam na člověka číhají při každém nadechnutí… Kéž by se teď mohl vrátit do svého pokojíku, pohrát si s holohlavou Tangou, konečně jí vyrobit slíbenou pistolku z vystřelené nábojnice, nelitovat, massarakš, a vystřelit pro nebohou holčičku jeden náboj jen tak zbůhdarma, pánubohu do oken…
»Kam tedy nakonec zamíříte?« zeptal se princ-vévoda, který si před pískem a prachem chránil tvář svým ohmataným, vybledlým kloboukem.
»Na západ,« odpověděl Maxim. »K moři. Jak je to odsud daleko?«
»Tři sta kilometrů,« pronesl princ-vévoda zamyšleně. »A budete muset překonat silně zamořené prostory… Poslyšte,« dodal po krátké odmlce, »a co kdybychom to udělali takhle…?« Dlouho neřekl nic a Gaj už začal netrpělivě přešlapovat, ale Maxim nespěchal, čekal, »Jistě, nač by mi byl!« mávl nakonec princ-vévoda rukou. »Upřímně řečeno jsem si ho schovával pro sebe, myslel jsem si, že až bude dočista zle, až to nervy dál nevydrží, sednu si do něj a vrátím se domů a tam ať si mě třeba popraví… Ale teď…? Už je pozdě…«
»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadějí se na prince-vévodu zadíval.
»Ano. Horský orel. Říká vám tenhle název něco? Samozřejmě ne… A vám, mladý muži? Taky ne… Kdysi to býval nejslavnější bombardér, pánové, Horský orel, osobní bombardér Jeho císařské Výsosti prince Kirnu, Rytíře čtyř zlatých praporů… Pokud se dobře pamatuji, vojáky nutili biflovat se to zpaměti… Vojíne ty a ty! Řekni plný název osobního bombardéru Jeho císařské Výsosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podařilo uchovat. Nejdřív jsem s ním chtěl evakuovat raněné, ale bylo jich příliš mnoho. A pak, když všichni ranění zemřeli… Ach, darmo mluvit. Vezměte si ho, chlapče. A leťte. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny světa…«
»Děkuji vám,« řekl Maxim. »Děkuji vám, princi-vévodo. Nikdy na vás nezapomenu.«
»Prosím vás, o mě nejde,« zrozpačitěl stařec. »Nedělám to kvůli sobě… Ale pokud se vám něco podaří, můj milý, nezapomeňte na ty tady.«
»Podaří,« ujistil ho Maxim. »Podaří, massarakš! Musí se to zdařit, svědomí nesvědomí…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«

Jednejte. Avšak usilujte o to, aby vám vaše svědomí nepřekáželo ve střízlivém rozvažování, a váš rozum nechť neváhá, pokud to bude zapotřebí, zatlačit svědomí do ústraní… A ještě jedno byste si měl vzít k srdci: Nevím, jak je to ve vašem světě, ale u nás žádná síla bez pána dlouho nezůstane. Vždycky se najde někdo, kdo se snaží ji zkrotit a podmanit si ji — buď nenápadně; nebo veřejně, pod nějakou počestnou záminkou… To je všechno, co jsem chtěl říct.«
Čaroděj nečekaně hbitě vstal — pták na jeho rameni přisedl a rozprostřel křídla — proklouzl na krátkých nožkách podél zdi a zmizel za dveřmi. Hned za ním se z domku vyhrnulo celé shromáždění. Odcházeli s přidušeným sténáním, funěním a hlasitým oddechováním, aniž cokoli z řečeného pochopili, ale jedno věděli — jejich Čaroděj se nad nimi slitoval, vše zůstává při starém a Čaroděj nebezpečné dobrodružství nepovolil, nedal jim ublížit a oni teď mohou v klidu čekat na smrt, stejně jako dřív; však před sebou mají ještě celou věčnost — deset let, možná i víc. Poslední se odbelhal Bošku s čajníkem v ruce a v místnosti zůstali jen Gaj a Maxim s princem-vévodou. V rohu navíc pevně spal Pekař, uondaný tak neobvyklým intelektuálním vypětím. V Gajově hlavě panoval zmatek a v duši vlastně taky. Uvědomoval si jen jedno. Mám já to v životě smůlu: jeho první polovinu jsem prožil jako loutka, jako blbeček plácající se v cizích rukou, a tu druhou budu muset nejspíš dožít jako tulák bez vlasti, domova, bez přátel a bez zítřka…
»Jste rozčarován, Maku?« zeptal se provinile princ-vévoda.
»Ale ne, ani ne,« ozval se Maxim. »Spíš naopak, řekl bych, že se mi ulevilo. Čaroděj má pravdu, mé svědomí ještě není připraveno na taková sousta. Asi musím ještě nějaký čas bloudit po světě a pozorně se po něm porozhlédnout. Pocvičit si svědomí…« Nepříjemně se zasmál. »Co mi můžete doporučit teď, princi-vévodo?«
Starý muž hekavě vstal, promnul si strnulé boky a prošel se.
»Za prvé bych vám nedoporučoval postupovat dál do nitra pouště. Ať už tam barbaři jsou, nebo ne, nenajdete tam nic, co by pro vás mohlo být prospěšné. Možná má Čaroděj pravdu a stálo by za to navázat kontakt s Ostrovany, i když je mi bůh svědkem, že nevím, jak to zařídit. Nejspíš se musí jít k moři a začít tam…, pokud ovšem Ostrované také nejsou jen mýtus a pokud budou ochotni se s vámi bavit.

Nastoluje ideály a rozum hledá cesty k jejich naplnění. Bez svědomí rozum pracuje pro sebe, to znamená naprázdno. A pokud jde o rozpor mezi mými tužbami a tužbami mas… Existuje jistý všeobjímající ideál: Člověk má být duchovně i fyzicky svobodný. V tomto světě si masy zřejmě neuvědomují ani tak základní pravdu, a cesta k ní je trnitá. Jednou se však začít musí. A já se rozhodl začít teď.«
»Správně,« souhlasil nečekaně hladce Čaroděj. »Svědomí skutečně nastoluje ideály. Ale ideálům říkáme ideály proto, že jsou v křiklavém nesouladu se skutečností. A já chci přece říct jen jedno jediné, jen to neustále opakuji: Svědomí se nemá hýčkat, naopak se musí co nejčastěji vystrčit do uprášeného průvanu nové skutečnosti, bez obav, že se potřísní a potáhne drsnou suchou kůrkou… Ostatně vy sám to moc dobře víte. Prostě jste se ještě nenaučil nazývat věci pravými jmény. Ale to se taky naučíte. V současné době vaše svědomí hlásá: Je třeba svrhnout tyranii Ohňostrůjců. Rozum si to všechno probral a poradil: protože zevnitř se tyranie zničit nedá, udeříme na ni zvenčí, vrhneme proti ní barbary… Jen ať jsou lesní lidé rozdupáni, jen ať se tok Modrého Hada zaplní po okraj mrtvolami, jen ať začne velká válka, která snad bude znamenat pád tyranů — to vše ve jménu velkého ideálu. Co se dá dělat, řeklo si svědomí se zkrabaceným čelem, ve jménu velké věci budu muset trochu zhrubnout…«
»Massarakš…!« zasyčel Maxim, rudý a vzteklý, jak ho Gaj ještě nikdy neviděl. »Ano, massarakš! Ano! Všechno je přesně tak, jak říkáte! Ale co jiného zbývá? Za Modrým Hadem se lidé změnili v chodící dřevěné panáčky.«
»Správně, správně,« přitakal znovu Čaroděj. »Jiná věc ovšem je, že pochybený je ten váš plán už v zárodku. Barbaři si vylámou zuby na věžích, odvalí se zpátky a chudáci naši průzkumníci vlastně ničeho vážnějšího nejsou schopni. V rámci téhož plánu byste se však mohl spojit třeba s Ostrovní říší… O tom teď nemluvím. Já se obávám, že jste vůbec přišel příliš pozdě, Maku! Ale nemyslete si, že vás chci zrazovat. Já dobře vím, že jste síla, Maku. Už vaše objevení je tedy nevyhnutelným porušením rovnováhy na povrchu našeho malého světa.

Bylo to děsivé, a to nejen pro Gaje, ale pro všechny přítomné včetně prince-vévody… Jen Maxim se na Čaroděje díval chmurně a s jakousi opovážlivou výzvou v očích.
»Nedočkavost zjitřeného svědomí!« zvolal Čaroděj. »Vaše svědomí je přemírou pozornosti a péče příliš zhýčkáno, začíná sténat při vidině každého, i toho sebemenšího nepohodlí, a váš rozum se před ním přezdvořile sklání, místo aby je okřikl a zahnal do patřičných mezí. Vaše svědomí je rozhořčeno existujícím řádem věcí a váš rozum poslušně a překotně hledá způsob, jak tento zlořád nahradit. Řád však má své zákony. Tyto zákony vznikají z tužeb obrovských lidských mas a měnit se mohou jedině tehdy, až dojde ke změně oněch tužeb… Takže na jedné straně jsou tu tužby obrovských lidových mas a na straně druhé vaše svědomí, vtělení vašich snah. Vaše svědomí vás ponouká ke změně řádu věcí, tedy k porušování zákonů tohoto řádu, určovaných tužbami mas, což by ve svém důsledku mohlo vést ke změně tužeb miliónů lidí k obrazu a podobě oněch zmíněných vašich snah. Směšné a nehistorické. Váš zamlžený a svědomím ošálený intelekt ztratil schopnost rozlišit reálný prospěch mas od prospěchu vysněného, diktovaného vaším svědomím. Jenže také rozum musíme udržovat v čistotě. A jestliže to udělat nechcete nebo nemůžete — tím hůře pro vás. A nejen pro vás. Vy mi třeba namítnete, že ve světě, odkud jste přišel, nemohou lidé se špatným svědomím vůbec existovat. Tak přestaňte žít, to taky není špatné východisko — jak pro vás, tak pro ostatní.«
Čaroděj umlkl a všechny hlavy se otočily k Maximovi. Gaj zřejmě dost dobře nepochopil, o čem se to mluví. Možná dozvuk nějakého starého sporu. Bylo jasné, že Čaroděj považuje Maxima za moudrého, ale vrtošivého člověka, který dá spíš na vlastní rozmary než na skutečnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodně zvláštní, to ano, avšak sebe nikdy nešetřil a pro všechny chtěl vždy jen dobro — ne z nějakého vrtochu, ale z toho nejhlubšího přesvědčení. Samozřejmě — čtyřicet miliónů lidí paralyzovaných zářením si žádné změny přát nemohlo, ale ti přece byli omámení, což bylo nespravedlivé.
»Nemohu s vámi souhlasit,« odvětil chladně Maxim. »Svědomí skrze svou bolest nastoluje úkoly a rozum je plní.

»A průzkumníky bych mu taky nedával!« zvýšil hlas plešatec. »Co chtějí oni, nás nezajímá… Jim je to jedno, ti doma nebydlí. Takový Šestiprsťák je celé dny a noci na druhé straně. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlastá. Jim je hej, ti se zatracených věží bát nemusejí, protože je z toho hlava nebolí. Ale co společnost? Zvěř prchá na jih. Kdo by nám ji sem zaháněl zpátky, kdyby nebylo průzkumníků. Průzkumníky nedávat! A pořádně je přitáhnout, už jsou hrozně zpovykaní. Vraždí tam, kradou vojáky a mučí je, jako by to ani nebyli lidé… Nepouštět, nebo se dočista utrhnou ze řetězu…«
»Nepouštět, nepouštět…,« potvrdilo shromáždění. »Co bychom si bez nich počali? My jsme je krmili a napájeli, my je zplodili a vychovali, to by si měli uvědomit, ale oni místo toho kde můžou, tam koukají vyvést něco po svém…«
Plešatec se konečně uklidnil, posadil se a začal o překot hltat vystydlý čaj. Shromáždění se taky uklidnilo a ztichlo. Starci seděli bez pohnutí a snažili se Maxima nevidět.
Bošku bezmocně pokýval hlavou a řekl:
»Máme my to ale smůlu, takový nešťastný život. My se spásy odnikud nedočkáme. Co jsme komu udělali?«
»Zbytečně jste nás přivedli na svět, to jste udělali,« vykřikl Ořešník. »Vůbec jste nepřemýšleli a zplodili nás do tak všivé doby.« Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem a dodal: »A my to děláme taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«
»Rovnováha…,« pronesl najednou zvučný ochraptělý hlas. »Už jsem vám to říkal, Maku, ale vy jste mi nechtěl rozumět…«
Zatím nebylo jasné, odkud se ten hlas line. Všichni mlčeli a truchlivě zírali do země. Jen pták, přešlapující na Čarodějově rameni, otvíral a zase zavíral žlutý zoban. Sám Čaroděj seděl nehybně se zavřenýma očima a pevně sevřenými tenkými a suchými rty.
»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«
Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.

»Jenže nakonec to dopadne takhle,« pravil rozšafně plešatec, co nebyl místní. »Dejme tomu, že barbaři budou opravdu silnější než vojáci. Pobijí vojáky, poboří jejich zatracené věže a zmocní se celého severu. To prosím. Toho nám líto nebude. Ať se tam řežou. Ale jaký my z toho můžeme mít užitek? To by byl náš úplný konec — na jihu barbaři, na severu barbaři, takže nad náma budou taky vládnout barbaři. Nás nepotřebujou, a když nás nepotřebujou, sežerou nás i s chlupama. To je jedna možnost… A teď předpokládejme, že vojáci barbary odrazí. Odrazí je — a celá válka se přes nás povalí na jih. Co pak? Pak je s náma zase zle: na jihu vojáci, na severu vojáci a nad náma tedy taky vojáci. A vojáky — ty známe dobře…«
Shromáždění se rozhýbalo a zamručelo, že to ten plešoun říká správně, že je to všechno přesně tak. Ale plešatec ještě neskončil.
»Nechte mě domluvit!« rozčilil se. »Co jste se tak rozkvákali, proboha? To přece ještě není všechno. Ještě se může stát, že vojáci vyhladí barbary a barbaři zase vyřežou vojáky. Někdo si možná řekne, že to by pro nás bylo nejlepší, konečně bychom tu zůstali sami. Chyba lávky! Budou tady ještě upíři. Dokud žijí vojáci, upíři se schovávají, protože z kulek mají strach a vojáci dostali rozkaz upíry střílet. Ale jakmile vojáci nebudou, je s náma nadobro konec. Upíři nás schroupají i s kostičkama.«
Tato úvaha shromáždění nanejvýš rozrušila.
»Správně to říká!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaký to na bažinách žijou hlavy otevřený… Je to tak, bratři, na upíry jsme zapomněli… Upíři nespí, ti čekají na svou příležitost… Nic nepotřebujeme, Maku, ať to běží, jak to běželo doposud… Dvacet let jsme to sice s bídou, ale překlepali, tak to překlepeme ještě dalších dvacet — a pak už to bude jedno…«