»Měli jsme štěstí,« utrousil Maxim. »Startovalo jich dobrých deset.«
»Čeho?« zeptal se Gaj, který si vytřepával vodu z ucha.
»Raket… Úplně jsem na ně zapomněl… Tolik let tu čekaly, až poletíme, a vidíš, dočkaly se… Že mě to nenapadlo?«
Gaj si nespokojeně uvědomil, že jeho to mohlo napadnout taky, ale jak je vidět, nenapadlo. Přece mohl před dvěma hodinami říct: Jak tam chceš letět, Maku, když les je plný podzemních šachet s raketami? Ne, princi-vévodo, děkujeme mockrát, ale líp byste udělal, kdybyste si s tím svým bombardérem letěl sám… Ohlédl se na moře. Horský orel už se téměř celý potopil, z vody žalostně trčel jen jeho hranatý polámaný ocas.
»Takže pokud tomu dobře rozumím, do Ostrovní říše se nedostanem,« zauvažoval nahlas Gaj. »Co budeme dělat?«
»Ze všeho nejdříve spolykáme prášky,« odpověděl Maxim. »Vytáhni krabičku.«
»A proč?« zeptal se Gaj. Tablety prince-vévody mu byly silně proti mysli.
»Voda je hodně znečištěna,« vysvětlil Maxim, »pálí mě celé tělo. Nejlepší bude, když si každý dáme alespoň pět tablet naráz.«
Gaj chvatně vyjmul jednu tubičku, nasypal si na dlaň deset žlutých kuliček a rozdělili si je napůl.
»A teď jdeme,« pobídl Gaje Maxim. »Nezapomeň si tu samopal.«
Gaj zbraň zvedl, odplivl jedovatou hořkost, která se mu nahromadila v ústech, a zapadaje do sypkého písku se podél čáry příboje pustil v Maximových šlépějích. Bylo horko a kombinéza rychle proschla, jen v holínkách mu ještě čvachtalo. Maxim šel rychle a jistě, jako by přesně věděl, kam je třeba jít, třebaže kolem nebylo vidět nic kromě moře vlevo, písčité pláže před nimi a vpravo a také vysokých dun asi kilometr od pobřeží, za nimiž čas od času vyhlédly střapaté vrcholky lesních stromů.
Ušli už dobré tři kilometry a Gaj ještě pořád uvažoval, kam vlastně jdou a kde to asi jsou… Řekl si, že ptát se nebude, chtěl na to přijít sám, ale i když si poměrně dobře vybavil mapu, pochopil jen tolik, že někde před nimi musí být delta Modrého Hada a že jdou neznámo kam a neznámo proč… Horečné přemítání ho brzy přestalo bavit.

Maxim zvedl samopal, přehodil si ho na záda a otevřel dvířka. Do kabiny okamžitě vtrhla voda, ostře začpěl benzín a podlaha se jim pod nohama začala zvolna naklánět.
»Vpřed!« zavelel Maxim a Gaj, který se protáhl kolem něj, poslušně žbluňkl do vln.
Prudce zajel pod hladinu, ale hned zase vyplaval, vyprskl vodu z úst a zamířil ke břehu. Byl docela blízko, ten pevný břeh, po kterém se dá chodit a na který se dá padat bez nebezpečí, že při tom přijdete o život. Maxim nehlučně rozřezávající vodu plaval vedle něj. Massarakš, ten chlap i plave jako ryba, jako by se ve vodě narodil… Gaj odfukoval a pracoval rukama i nohama ze všech sil. Plavat v kombinéze bylo namáhavé, a tak se zaradoval, když konečně zavadil nohou o písčité dno. Ke břehu zbývalo ještě pěkných pár desítek metrů, ale on se postavil a zvolna před sebou hrnul špinavou vodu, posetou mastnými skvrnami. Maxim plaval dál, snadno Gaje předhonil a na povlovnou písčitou pláž vyšel první. Když se k němu uondaný Gaj konečně dopotácel, stál už doširoka rozkročen a hleděl k nebi. Gaj se také podíval na oblohu. Rozpouštěly se na něm spousty černých kaněk.

»Nemel sebou,« okřikl ho Maxim. »A pevně se drž. Už to bude…«
Les pod nimi najednou skončil. Gaj před sebou spatřil rozvlněnou kovově šedou vodní pláň, která mu nezadržitelně spěchala naproti, a zavřel oči… Rána. Praštění. Nestvůrný sykot. A zase rána. A další. Všechno je v háji, je po všem, konec… Gaj kvílí hrůzou. Jakási obrovská síla se ho chápe a snaží se ho přes odpor popruhů se vším všudy z křesla vyrvat, ale pak ho to zklamaně odhazuje zpátky, všecko kolem duní a bortí se, něco se škvířivě pálí a do kabiny tryská vlažná voda. A všechno utichá. Ke Gajovým uším doléhá jen tiché šplouchání a zurčení. Něco tiše syčí a jemně popraskává, podlaha se začíná pomalu kolébat. Pokud se Gaj nemýlí, už by mohl oči otevřít a podívat se, jak to vypadá na onom světě…
Když je otevřel, spatřil nejdřív Maxima, který se nad ním skláněl a rozepínal mu řemeny.
»Umíš plavat?«
Aha, to znamená, že jsem naživu.
»Umím.«
»Tak jdem.«
Gaj opatrně vstal a očekával, že v potlučeném, jako zpřeráženém těle se okamžitě ozvou nějaké bolesti, ale ukázalo se, že je naprosto v pořádku. Bombardér se sotva znatelně pohupoval na mírných vlnkách. Levé křídlo scházelo, pravé se ještě plandalo na útržcích jakýchsi perforovaných žeber. Břeh bylo vidět přímo proti přídi, asi je to při přistávacím manévru úplně otočilo.

Gaj ještě chvíli počkal, ale pak opatrně zvedl hlavu, pokud možno tak, aby ji nevystavil bičům mrazivého vzduchu. Maxim tu byl. Seděl v nepřirozeně strnulé póze, pevně svíral velkou páku oběma rukama a jeho oči sledovaly tu přístroje, tu krajinu před letounem. Klouby pod hnědou kůží nápadně zbělely. Bombardér letěl nějak podivně, s nezvykle zvednutou přídí. Motory stály. Gaj pohlédl na křídlo a krve by se v něm nedořezal.
Křídlo hořelo.
»Požár!« zaječel a pokusil se postavit, ale popruhy ho zadržely.
»Seď klidně,« utrousil Maxim koutkem úst a dál napjatě zíral před sebe.
Gaj se vzchopil a taky se zadíval dopředu. Letoun už klouzal docela nízko nad zemí. Z míhání černých a zelených skvrn přecházely oči. A před nimi už se zvedala ocelově lesklá hráz moře. Rozmlátíme se na maděru, pomyslel si Gaj se srdcem v kalhotách. Čert aby vzal prince-vévodu i s tím jeho zatraceným bombardérem, massarakš, to je mi pěkný úlomek staré říše — nebýt jeho, šli jsme si kliďánko pěšky a měli jsme po starostech, kdežto takhle shoříme, pokud neshoříme, tak se roztřískáme, a když se ani neroztřískáme, utopíme se v moři… Copak Maxim, ten se určitě zase vzkřísí, ale já to mám jisté… Nechci!