Vtom bombardér prudce nadskočil. Gaj se kousl do jazyka a Maxim sevřel velkou páku oběma rukama. Něco nebylo v pořádku, něco se stalo… Gaj se neklidně rozhlédl a s úlevou zjistil, že křídla jsou na svých místech a vrtule se otáčejí. Podíval se nad hlavu — v bělavém nebi se pomalu rozpíjely jakési uhlově černé skvrny. Jako kapky tuše ve vodě.
»Co to je?« zeptal se.
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Zvláštní věc…« Pronesl ještě dvě neznámá slova a pak ze sebe váhavě vymáčkl: »Útok… nebeských kamenů. Nesmysl, to se nestává. Pravděpodobnost nula celá, nula nula… Že bych je přitahoval?«
Znova pronesl ta neznámá slova a umlkl.
Gaj se ho chtěl zeptat, co jsou to nebeské kameny, ale vtom koutkem oka postřehl nějaký nepřirozený pohyb vpravo dole. Zadíval se bedlivěji. Nad hnědozelenou dekou lesa pomalu kynula špinavě nažloutlá hromada. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je to kouř. Pak se však v útrobách hromady zablesklo, kolmo vzhůru z ní vyklouzlo dlouhé černé štíhlé tělo a ještě v téže vteřině se obzor nebezpečně naklonil, potom se změnil ve svislou stěnu a Gaj zaryl prsty do opěradel. Samopal mu z kolenou spadl a klouzal po podlaze. »Massarakš…,« zasyčel ve sluchátkách Maximův hlas. »Tak takhle je to! Jsem já to ale pitomec!« Obzor se znovu srovnal, Gaj očima hledal šedožlutou hromadu, nenašel ji a najednou přímo před přídí stroje zahlédl nad lesem gejzír barevných cákanců, ze země se znovu jako hora vzdulo žluté mračno, šlehl oheň, k obloze se pomalu zvedlo další dlouhé černé tělo a puklo v oslnivě bílou kouli. Gaj si zakryl oči dlaní. Bílá koule rychle pohasla, nalila se černí a rozpila se v gigantickou kaňku. Podlaha pod nohama se někam propadla. Gaj široce otevřel ústa a zalapal po vzduchu; na okamžik se mu zdálo, že žaludek mu každou chvíli musí vyskočit ven. V kabině se zešeřilo, proti nim bleskurychle klouzal roztrhaný černý dým, olizující okénka, a obzor se znovu zahoupal, takže les teď byl docela blizoučko od levé strany trupu. Gaj zamhouřil oči a schoulil se v očekávání úderu, bolesti, smrti, ztrácel dech a kolem se všechno třáslo a zachvívalo. »Massarakš,« bzučel ve sluchátkách Maximův hlas. »Třiatřicetkrát massarakš…« Do stěny hned vedle nich cosi úsečně a zuřivě zabušilo, jako by po nich někdo z bezprostřední blízkosti pálil z kulometu, do tváře ho udeřil tuhý ledový pramen vzduchu, strhlo mu to přílbu a Gaj se ve snaze ukrýt se někam před řvoucím ledovým vichrem stočil do klubíčka. To je konec, blesklo mu hlavou. Střílejí po nás. Teď nás sundají a my tu uhoříme… Jenže zatím se nic nedělo. Bombardér ještě několikrát jankovitě poskočil, párkrát se náhle propadl a zase se vynořil, ale pak řev motorů umlkl a nastalo příšerné ticho, zaplněné jen svištivým kvílením větru, deroucího se skrz průstřely dovnitř.

Gaj se s obtížemi křečovitě nadechl a trhl límcem své kombinézy. V uších mu zvonilo, svět před očima plul a kolébal se. Svět byl v mlze, ale ta mlha se rychle rozplývala, svaly ještě trnuly a v hrdle mu nepříjemně šimralo. Pak spatřil Maximovu ztmavlou, zachmuřenou, snad dokonce krutou tvář. Vybavila se mu letmá vzpomínka na cosi slastného a hned zase pominula a bůhvíproč se mu k nesnesení zachtělo postavit se do pozoru a srazit podpatky. Gaj ovšem chápal, že se to nehodí, že se Maxim rozzlobil.
»Něco jsem provedl?« zeptal se nejistě a poplašeně se rozhlédl.
»To já jsem provedl,« odpověděl Maxim. »Úplně jsem zapomněl na ten neřád.«
»Na co?«
Maxim se vrátil do svého křesla, položil ruku na knipl a zadíval se kupředu.
»Na věže,« vysvětlil Gajovi nakonec.
»Na jaké věže?«
»Vzal jsem to moc na sever. Dostali jsme se do paprskového úderu.«
Gaj se zastyděl.
»Hulákal jsem Ocelové chlapce?« zeptal se.
»To by nebylo to nejhorší,« odpověděl Maxim. »Ale nic, příště budeme opatrnější.«
Gaj se s nevýslovně trapnými pocity odvrátil a zoufale se pokoušel vzpomenout si, co vlastně dělal, ale pak se věnoval krajině dole pod letadlem. Žádnou věž neviděl a pochopitelně nemohl vidět ani hangár a pole, z něhož vzlétli. Na zemi se pomalu šinula stále táž deka sešitá z pestrobarevných cárů a ještě bylo vidět řeku, matného kovového hádka, mizejícího v mlhavém oparu daleko před nimi, kde se už za chvíli mělo jako stěna zdvihnout k nebi moře… Co jsem asi tak mohl plácat, přemýšlel Gaj. Nejspíš nějaké úděsné žvásty, protože Maxim je hrozně rozladěný a rozrušený. Massarakš, možná se mi na chvíli vrátily moje četnické manýry a já ho urazil! Kde je ta prokletá věž? Teď by byla mimořádná příležitost hodit na ni bombu…

Nad tím prostě zůstává rozum stát: vypadá to, že spoustu věcí vidí prvně v životě, a přesto se okamžitě přizpůsobí a dělá, co je právě zapotřebí. Ostatně copak to platí jen o strojích a mechanismech? To nejsou jen stroje, co v něm uznává svého pána. Kdyby chtěl, bude se s ním objímat i rytmistr Čaču… Čaroděj, na kterého je hrůza se jen podívat, ho považuje za sobě rovného… A princ-vévoda, učený muž, šéfchirurg, zkrátka aristokrat, v Maximovi taky okamžitě postřehl cosi výjimečného, vznešeného… Takový stroj mu svěřil… A já mu chtěl cpát za ženu Radu! Co pro něj znamená taková Rada? Nic, letmé zaujetí… Copak takový potřebuje Radu? To takhle nějakou hraběnku, nebo řekněme princeznu… A prosím, se mnou se přátelí, to jsou mi věci… Kdyby teď řekl, abych se vrhl dolů, je dost dobře možné, že bych to udělal, protože Mak… A kolik jsem se toho od něj dověděl, co jsem díky jemu všechno viděl, to by se mi bez něj v životě nemohlo stát… A kolik toho díky Makovi ještě uvidím a poznám, čemu všemu se naučím…
Maxim na sobě pocítil Gajův pohled a zaznamenal i jeho tiché nadšení, jeho oddanost, podíval se na něj a šťastně, docela jako zastará, se na něj zazubil; Gaj se jen stěží ovládl, aby Maka neuchopil za mohutnou snědou ruku a nezasypal ji vděčnými polibky. »O vládce můj, má ochrano a pýcho, jen rozkaž — jsem tady, jsem tvůj, jsem připraven, mršti mnou do ohně, spoj mě s plameny… Na tisíce nepřátel, proti dokořán roztlemeným chřtánům, vstříc miliónům kulí… Kde jsou, kde jen jsou tvoji nepřátelé? Kde jsou ti tupí, odporní lidé v mrzkých černých stejnokrojích? Kde je ten vzteklý oficírek, co se opovážil vztáhnout na tebe ruku? O černý ničemo, rozsápu tě nehty, prokousnu ti hrdlo… ale teď ne, ne… Něco mi rozkazuje, můj vladyka, něco si ode mě žádá… Maku, Maku, zapřísahám tě, proč už se neusmíváš? Jsem hloupý, nerozumím ti, neslyším tě, je tu takový řev, to řve tvůj poslušný stroj… Ach ano, massarakš, v tom to je, jsem já to ale idiot, samozřejmě, přílba… Ano, ano chápu, hned… Já chápu, je tu přílba se sluchátky jako v tanku… Poslouchám tě, můj čarokrásný! Přikazuj! Nene, já se nechci vzpamatovat! Nic se se mnou neděje, prostě jsem tvůj, chci pro tebe zemřít, jen něco rozkaž… Ano, budu mlčet, budu držet hubu… Rozerve mi to plíce, ale budu mlčet, když mi to přikazuješ… Věž? Jaká věž? Aha, ano, už ji vidím… Ti černí ničemníci, ti podlí lidožrouti, ti vrazi dětí nasázeli své věže všude, ale my je smetem, okovanou botou zadupeme na psy, boříce ty věže, v oku žár nám kolotá… Jen řiď, řiď svůj stroj na tu hnusnou věž… a dej mi bombu a já se vrhnu i s ní a svůj cíl neminu, to mi věř! Dej mi bombu, bombu! Do ohně!! Oóó!«

Gaj zvedl oči a zjistil, že lopatky obřích vrtulí zmizely, splynuly v obrovská mlhavá kola. Celé to široké pole se najednou pohnulo a sunulo se jim naproti, rychleji a rychleji… Už nebyl ani princ-vévoda, ani hangár, bylo jen pole, bleskurychle ubíhající letadlu vstříc, nemilosrdný třas a hromový řev, a když Gaj s potížemi pohnul hlavou, s hrůzou zjistil, že gigantická křídla se plavně pohupují a každou chvíli se musejí ulomit, jenže vtom už třas ustal, pole pod křídly žuchlo někam dolů a Gajovým tělem od hlavy až k patě projel jakýsi měkký, vatový pocit. A pod bombardérem už se nepohybovalo pole a vlastně ani les: les se změnil v černozelený kartáč, ve velikánskou, snad tisíckrát záplatovanou deku, a tahle skvrnitá přikrývka se pomalu plazila dozadu. Až teď si Gaj uvědomil, že letí.
Se zbožným úžasem pohlédl na Maxima. Přítel Mak seděl v ledabylé póze s levou rukou opřenou o opěradlo a pravou sotva znatelně pohyboval tou největší a patrně tedy nejdůležitější pákou. Oči měl přimhouřené, rty sešpulené, jako by si něco hvízdal. Ano, byl to velký člověk. Velký a nepostižitelný. Ten asi dokáže všechno, pomyslil si Gaj. Třeba teď řídí tenhle příšerně složitý stroj, který vidí poprvé v životě. To přece není žádný tank nebo náklaďák, ale letadlo, slavný bombardér, ani jsem nevěděl, že nějaký zůstal… A on s tím zachází jako s hračkou, jako by celý život neměl na práci nic jiného než létat vzduchem.

»Jiné nemám,« podotkl suše princ-vévoda. »Mimochodem je to nejlepší bombardér na světě. Jeho císařská Výsost na něm svého času vykonala…«
»Ale jistě, samozřejmě…,« přerušil ho chvatně Maxim. »To já jen z toho překvapení…«
Nahoře v pilotní kabině dosáhlo Gajovo nadšeni vrcholu. Všude samé sklo. Obrovské množství neznámých přístrojů, fantasticky pohodlná křesla, nepochopitelné páky a zařízení, svazky pestrobarevných vodičů, nevídané zvláštní přílby, připravené k okamžitému použití… Princ-vévoda Makovi něco překotně vysvětloval, ukazoval přitom na přístroje a pohyboval pákami. Mak jen roztržitě pobrukoval: »Samozřejmě, to je jasné, jak jinak…,« kdežto Gaj se samopalem na kolenou seděl v křesle, aby nepřekážel a nedej bože tu něco nepoškrábal, třeštil oči a kroutil hlavou.
Bombardér stál ve starém hangáru se zborcenou střechou na okraji lesa; před ním se prostírala obrovská nedozírná šedozelená pláň bez jediného hrbolku a jediného keříku. Za polem, asi o pět kilometrů dál, znovu začínal les a nad tím vším viselo bílé nebe, které se odsud z kabiny zdálo docela blízko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrušen na nejvyšší možnou míru. Téměř si nepamatoval, jak se vlastně rozloučil se starým princem-vévodou. Princ-vévoda cosi říkal, Maxim taky mluvil, snad se smáli, pak princ-vévoda zaslzel, potom klapla dvířka… Gaj náhle zjistil, že ho do křesla tisknou široké popruhy, ozval se nějaký třesk, po něm hrozné výbuchy, kabina se drobounce roztřásla, všechno kolem zamořil těžký rachot, malý princ-vévoda daleko dole mezi keři připláclými k zemi a v trávě, která najednou jako by někam tekla, si oběma rukama chytil klobouk a bezmocně couvl.

»Jiné nemám,« podotkl suše princ-vévoda. »Mimochodem je to nejlepší bombardér na světě. Jeho císařská Výsost na něm svého času vykonala…«
»Ale jistě, samozřejmě…,« přerušil ho chvatně Maxim. »To já jen z toho překvapení…«
Nahoře v pilotní kabině dosáhlo Gajovo nadšeni vrcholu. Všude samé sklo. Obrovské množství neznámých přístrojů, fantasticky pohodlná křesla, nepochopitelné páky a zařízení, svazky pestrobarevných vodičů, nevídané zvláštní přílby, připravené k okamžitému použití… Princ-vévoda Makovi něco překotně vysvětloval, ukazoval přitom na přístroje a pohyboval pákami. Mak jen roztržitě pobrukoval: »Samozřejmě, to je jasné, jak jinak…,« kdežto Gaj se samopalem na kolenou seděl v křesle, aby nepřekážel a nedej bože tu něco nepoškrábal, třeštil oči a kroutil hlavou.
Bombardér stál ve starém hangáru se zborcenou střechou na okraji lesa; před ním se prostírala obrovská nedozírná šedozelená pláň bez jediného hrbolku a jediného keříku. Za polem, asi o pět kilometrů dál, znovu začínal les a nad tím vším viselo bílé nebe, které se odsud z kabiny zdálo docela blízko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrušen na nejvyšší možnou míru. Téměř si nepamatoval, jak se vlastně rozloučil se starým princem-vévodou. Princ-vévoda cosi říkal, Maxim taky mluvil, snad se smáli, pak princ-vévoda zaslzel, potom klapla dvířka… Gaj náhle zjistil, že ho do křesla tisknou široké popruhy, ozval se nějaký třesk, po něm hrozné výbuchy, kabina se drobounce roztřásla, všechno kolem zamořil těžký rachot, malý princ-vévoda daleko dole mezi keři připláclými k zemi a v trávě, která najednou jako by někam tekla, si oběma rukama chytil klobouk a bezmocně couvl.