A ti padouši

podnikají na vysílací věže teroristické útoky — ty prodejné kůže, vrazi žen a dětí, koupení za špinavé hontské a pandejské peníze, chamraď horší než takový Krysař… Nervní Gajovu tvář znetvořila nenávist. »To je teď to nejdůležitější,« řekl na závěr a poklepal pěstí po stole, »proto jsem nešel do továrny ani na pole, ani někam do kanceláře, ale do Bojové legie, která dnes zachraňuje všechno…«
Maxim to všechno dychtivě poslouchal — jako strašidelnou, neuvěřitelnou pohádku, o to děsnější, že tohle všechno se doopravdy odehrávalo, že mnohé a mnohé z řečeného přežívalo dál, a to nejhorší a nejnemožnější se mohlo kdykoli opakovat. Připadalo mu komické a ostudné přemýšlet o vlastních lapáliích, jeho vlastní problémy mu najednou připadaly zcela malicherné: nějaký kontakt, nulový vysílač, lomení rukama…