Obraz celosvětového chaosu a zmaru Maximem otřásl. Měl před sebou planetu-pohřebiště, planetu, na níž rozumný život sotva skomíral a navíc byl zjevně ochoten kdykoli sám se sebou skoncovat nadobro.
Maxim teď poslouchal Radu, její klidné a hrůzné vyprávění o tom, jak matka dostala zprávu o otcově smrti (otec byl lékař, epidemiolog, který odmítl opustit oblast zachvácenou epidemií, a stát, který v té době neměl ani prostředky, ani čas na boj s masovým šířením chorob, na tuto oblast prostě shodil jadernou pumu); o tom, jak Rada po matčině smrti, aby uživila tehdy malého Gaje a zcela bezmocného strýčka Kaana, osmnáct hodin denně myla nádobí v jedné věznici, pak pracovala jako uklízečka v přepychovém útulku pro spekulanty, pak se zúčastňovala »ženských dostihů s totalizátorem« a pak se sama dostala na nějaký čas do vazby, sice jen nakrátko, jenže tak přišla o zaměstnání a několik měsíců žebrala…