Asi o dva dny později večer se Maxim s Radou dívali na televizi. Běželo tam opravdu zvláštní vysílání, něco jako film bez začátku a konce, bez pevné fabule, zato se spoustou jednajících postav — dosti úděsných postav — jednajících dosti divoce, alespoň z hlediska normálního humanoida. Rada to sledovala se zájmem, každou chvilku vypískla, chytala Maxima za rukáv, asi dvakrát si krátce zaslzela, zatímco Maxima to poměrně brzy přestalo bavit, a tak si za doprovodu unyle výhružné hudby zdříml, jenže vtom se na obrazovce mihlo cosi známého. Nevěřícně si promnul oči. Na obrazovce se objevila Pandora: džunglemi se vleče ponurý tachorg, drtí stromy, a vida, tady je Peter s vábničkou v ruce, couvá s vážnou, soustředěnou tváří, teď klopýtl o kořen a padl zády přímo do bažiny.