Poslední dobou se stařec se svými monology za stolem obrací výlučně k Maximovi. A co víc, už několikrát svému okolí zcela nedvojsmyslně naznačil, že Maxim je patrně jediný člověk, který v naší době projevuje takové schopnosti a takový zájem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papír nějaká hrozná zvířata a Maxim mu na jiný papír namaloval obludy ještě hroznější a pak se dohadovali, které z těch zvířat je starší, které z kterého vzešlo a proč to tak bylo; na stůl putovaly knihy ze strýčkovy knihovny a stejně se stávalo, že Maxim starce pomalu ani nenechal otevřít ústa, a Gaj s Radou při tom podstatě jejich sporu ani zbla neporozuměli, a strýček křičel do ochraptění nebo trhal obrázky na kousky a dupal po nich, spílal Maximovi do nevzdělanců horších než ten pitomec Šapšu, ale jindy se najednou začal oběma rukama přehrabovat v řiďoučkých vlasech a s užaslým úsměvem brumlal: »To je odvážné, massarakš, odvážné, máte fantazii, mladý muži!« Gajovi obzvlášť utkvěl v paměti jeden večer, kdy starce jako z čista jasna nebe hrom zaskočilo Maximovo prohlášení, že některá z těch předpotopních zvířat se pohybovala po dvou nohou, kteréžto prohlášení s největší pravděpodobností neuvěřitelně prostě a jednoduše vyřešilo jakýsi letitý vědecký spor…