A ti, co uniknout nestačili, ti leží, někteří z nich zemřou a někteří už jsou mrtví, a on teď chápal, že jsou to přece jen lidé, ne opice, ani pancéřoví vlci, přestože jejich dech byl smrdutý, doteky dravci a záměry špinavé a odporné. A přece zakoušel jistou lítost, jako by ztratil dřívější čistotu, jako by přišel o zdánlivě neoddělitelný kousek duše někdejšího Maxima, věděl, že tamten Maxim zmizel navždy, bylo mu z toho trochu trpko a budilo to v něm jakousi dosud nepoznanou hrdost…
»Pojďme, Maxime,« pronesla tiše Rada.
Poslušně vykročil za ní.