Pod oprýskanou kopulí jakéhosi nesmyslného oblouku se v průvanu komíhala holá žárovka, zdi tohoto průchodu byly potažené plísní a křivolakými puklinami, pod nohama popraskaný zaneřáděný beton se špinavými stopami tisíců nohou a automobilových pneumatik. Vzadu se ozval tlumený dusot. Maxim se ohlédl — čtveřice s rukama v kapsách, kterou před chvílí minuli, je dobíhala, muži sípavě, trhaně oddechovali a v běhu vyplivovali ty svoje nechutné narkotické tyčinky… Rada přidušeně vykřikla, pustila jeho ruku a on měl pocit, že je tu strašně málo místa. Přitiskli ho ke zdi a ti muži ho těsně obstoupili: Rukou se ho zatím ani nedotkli, ještě je ani z těch kapes nevytáhli a dokonce se na něj vůbec nedívali — prostě stáli kolem něj, neumožňovali mu jediný pohyb a on přes jejich hlavy viděl, že dva další drží Radu, k níž už přistoupil kníráč, líně přehodil špacírku z pravé ruky do levé a stejně líně a bez zájmu ji uhodil do tváře.