Ano,« řekl Maxim pro jistotu. »Rada je hezká.«
Pohlédla na něj s upřímným úlekem, odešla k pultu a vrátila se s malou sklenkou tmavohnědé tekutiny na tácku.
»Chutná,« řekl Maxim a laskavě a ustaraně se na děvče zadíval. »Co špatně? Rado, sedněte mluvit. Musíme mluvit. Nesmím odejít.«
Tento pečlivě připravený proslov na ni udělal nečekaně špatný dojem. Maxim měl dokonce pocit, že se co nevidět rozpláče. Roztřásly se jí rty, něco zašeptala a vyběhla ze sálu. Něco dělám špatně, pomyslel si zkormouceně Maxim, ale naprosto nechápal, co konkrétně.
Uvědomoval si jedno: Ani muž s knírem, ani kyprá dáma si nepřejí, aby s ním Rada »sedět« a »mluvit«. Ale protože to rozhodně nebyli ani zástupci vedení restaurace a už Vůbec ne nějací strážci zákona a protože Maxim zřejmě žádné zákony neporušil, názoru těch dvou rozhněvaných lidí nebylo třeba věnovat pražádnou pozornost.