Vyzná se v matematice, v mechanice, vojenskou chemii ovládá brilantně a paleontologii — bože můj, kdo ještě dneska rozumí paleontologii! — tak paleontologii ovládá taky… Maluje jako skutečný umělec, zpívá jako pěvec… a je hodný, nezdravě hodný. Rozehnal a zmlátil partu banditů, postavil se sám osmi, a s holýma rukama, jiný by se na jeho místě nosil jako páv a jen si před každým nedbale uplivoval, kdežto tenhle se trápil, nespal celé noci, zlobil se, když ho někdo chválil a děkoval mu, a pak jednou vybuchl. Celý zbělal a vykřikl, že je nečestné a nesprávné vychvalovat někoho za vraždu… A jaký problém byl přemluvit ho, aby se přihlásil do Legie! Všechno chápe, se vším souhlasí, chtěl by, ale nakonec opatrně poznamená, že tam by asi musel střílet, že?

Poslední dobou se stařec se svými monology za stolem obrací výlučně k Maximovi. A co víc, už několikrát svému okolí zcela nedvojsmyslně naznačil, že Maxim je patrně jediný člověk, který v naší době projevuje takové schopnosti a takový zájem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papír nějaká hrozná zvířata a Maxim mu na jiný papír namaloval obludy ještě hroznější a pak se dohadovali, které z těch zvířat je starší, které z kterého vzešlo a proč to tak bylo; na stůl putovaly knihy ze strýčkovy knihovny a stejně se stávalo, že Maxim starce pomalu ani nenechal otevřít ústa, a Gaj s Radou při tom podstatě jejich sporu ani zbla neporozuměli, a strýček křičel do ochraptění nebo trhal obrázky na kousky a dupal po nich, spílal Maximovi do nevzdělanců horších než ten pitomec Šapšu, ale jindy se najednou začal oběma rukama přehrabovat v řiďoučkých vlasech a s užaslým úsměvem brumlal: »To je odvážné, massarakš, odvážné, máte fantazii, mladý muži!« Gajovi obzvlášť utkvěl v paměti jeden večer, kdy starce jako z čista jasna nebe hrom zaskočilo Maximovo prohlášení, že některá z těch předpotopních zvířat se pohybovala po dvou nohou, kteréžto prohlášení s největší pravděpodobností neuvěřitelně prostě a jednoduše vyřešilo jakýsi letitý vědecký spor…

»Ne, nerozumím…

A co když to bude v boji?«
»Co v boji?«
»Když určíš nesprávné hledí v boji. Co pak?«
»Hm…,« zamyslel se Gaj, který v boji ještě nikdy nevelel. Najednou si vzpomněl, jak se kaprál Bachtu při průzkumu bojem nedokázal zorientovat na mapě, zahnal svou sekci do křížové palby sousední roty, sám tam tenkrát zůstal a s ním polovina jeho sekce, a my přitom věděli, že to popletl, jenže nikoho ani nenapadlo ho opravit.
Proboha, uvědomil si náhle Gaj, nás by bývalo nikoho ani nenapadlo, že bychom ho snad směli opravovat. Kdežto Mak tomuhle totálně nerozumí, a nejen to — na tom nakonec není nic k pochopení — on to prostě neuznává! To se stalo už kolikrát: vezme si na paškál tu nejsamozřejmější věc, v několika málo větách ji načisto rozcupuje a člověk ho nedokáže přesvědčit o opaku, naopak, sám zapochybuje, hlava z toho jde kolem a jeden je z toho celý tumpachový… Nene, to není jen tak obyčejný člověk…, to je vzácný, nevídaný člověk… Jazyk se naučil za měsíc. Gramatiku zvládl za dva dny. A za další dva dny přečetl všechno, co měl Gaj doma k přečtení. Matematiku a mechaniku ovládá lépe než páni profesoři, a to u nás na kursech vyučují nejlepší odborníci… Nebo takový strýček Kaan…

»A kde ses v řádech dočetl,« ušklíbl se Gaj, »že podřízený smí činit výtky svému nadřízenému?«
»Tam je pravý opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle mého názoru není správné. Když počítáš příklady z balistiky, tak přece mé řady respektuješ, a když uděláš chybu ve výpočtu, tak taky.«
»Ale to je doma!« zdůraznil Gaj. »A doma je možné všechno.«
»A co když při střelbách špatně určíš hledí? Špatně zhodnotíš korekci na vítr? Tak co potom?«
»Na tom nesejde,« prohlásil Gaj pevně.
»Takže se má střílet špatně?« užasl Maxim.
»Střílet se musí podle rozkazu,« vysvětlil mu přísně Gaj. »Za těch deset minut, Maku, už jsi toho navykládal tak na padesát ostrých. Rozumíš?«

»Nejsi člověk,

který by uměl pěkně mluvit.«
»Myslíš řečník?«
»Řečník… To je ono, nejsi řečník. Ale to nevadí. Dneska jsi k nám promluvil. Ta slova byla správná, dobrá. Ale když jsi mi o úkolech Legie a situaci v zemi vykládal doma, bylo to mnohem zajímavější. A bylo to opravdu z tebe. Kdežto tady už posedmé říkáš jedno a totéž, ale z tebe to není. Je to příliš správné. Příliš stejné. Příliš nudné. Rozumíš? Neurazil ses?«
Gaj se neurazil. Tedy — taková studená jehlička se mu do sebevědomí zaryla: až doposud si myslel, že mluví stejně plynně a přesvědčivě jako třeba kaprál Serembeš nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale když se nad tím tak zamyslí, kaprál Serembeš a pan rytmistr Toot ty tři roky taky stále opakovali jedno a totéž. Na tom ovšem není nic zvláštního a už vůbec ne závadného — vždyť za ty tři roky k žádným podstatným změnám ve vnitropolitické či zahraničněpolitické situaci nedošlo…

»Ano, to si pamatuju, paragraf devět… Ale to platí ve službě… Kdežto teď máme oba volno…« »Jak jsi přišel na to, že já mám volno?« zeptal se Gaj. Stáli za maketou u plotu z ostnatého drátu a tady je naštěstí nikdo nevidí: nikdo nevidí, jak se ten věžák opírá o plot a neustále má tendenci chytat svého kaprála za knoflík. »Já odpočívám jedině doma, ale ani tam bych žádnému podřízenému nedovolil… Poslyš, pusť konečně ten můj knoflík a svůj si zapni…«
Mak se zasmál a řekl:
»Ve službě tak, a doma onak? K čemu je to dobré?«
»Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Nebaví mě opakovat ti pořád jedno a totéž… A ještě něco: kdy už se konečně přestaneš při nástupu zubit?«
»O tom se v řádech nic nepíše,« odpověděl okamžitě Maxim. »A pokud jde o opakování jednoho a téhož, něco ti řeknu. Nezlob se Gaji, já vím že nejsi žádný mluvitel… hovorník…«
»Kdo?!«

»Už se stalo. Věnuj se kontrole výstroje.« »To ne, Gaji, nezlob se, ale tys vydal jiný rozkaz. Přikázal jsi nám, abychom si odpočinuli a prohlédli výstroj. Výstroj už jsem si zkontroloval a teď odpočívám. Tak si chvíli zahrajem, ne? Vymyslel jsem výborné slovo…«
»Maku, pochop: podřízený smí svého velitele oslovit za prvé jen předepsaným způsobem a za druhé výhradně ve služebních záležitostech.«

»Ty jsi nervózní?«

zeptal se Mak soucitně. Gaj se zastavil a upřel oči k nebi. Co s ním, proboha, co s ním? Ono je zkrátka naprosto nemožné sekýrovat takového dobrosrdečného, naivního obra, navíc zachránce vlastní sestry a navíc — nač to tajit — člověka ve všech ohledech, s výjimkou pořadové přípravy, mnohem lepšího než Gaj sám… Rozhlédl se kolem a prosebně řekl:
»Poslyš, Maku, ty mě dostáváš do strašně trapné situace. Když jsme v kasárnách, jsem tvůj velitel, já ti dávám příkazy a ty je plníš. Už stokrát jsem ti řekl…« »Ale já přece jsem ochoten se podrobit. Tak mi něco rozkaž!« namítl Mak. »Já vím, co je to disciplína. Rozkazuj.«

»Ne!« štěkla sekce dvanácti hrdly. »Pozorrr! Třicet minut na odpočinek a kontrolu výstroje! Rrrozchod!«
Sekce se rozptýlila a legionáři ve skupinkách po dvou po třech zamířili ke kasárnům. Gaj nespěchavě vykročil za nimi s pocitem příjemně vypleněného nitra. Maxim na něj čekal opodál a už zdálky se usmíval. »Pojď si zahrát na slova,« navrhl mu. Gaj v duchu zaúpěl. Měl by ho zpražit, pořádně zpražit! Co může být nepřirozenější než kandidát, úplný zelenáč, který půl hodiny před operací otravuje kaprála takovými familiérnostmi! »Teď na to není čas,« poznamenal co nejkomisněji.

.« (Byla to pravda, ta nejopravdovější pravda, poznamenaná zvláštním kouzlem a zvláštní odevzdaností.) »Bojová legie je pěstí dějin. Jejím posláním je smést všechny překážky na naší hrdé pouti. Meč Bojové legie se zakalil v žáru bitev, žhne v našich dlaních a zchladit ho mohou jedině proudy nepřátelské krve. Nepřítel je lstivý. Je zbabělý, ale vytrvalý. Ohňostrůjci nám uložili zlomit jeho úskočnou paličatost a vytrhnout i s kořenem všechno, co nás sráží zpátky k chaosu a rozkladné anarchii. Taková je naše povinnost a my považujeme za štěstí ji plnit. Musíme přinášet oběti, rušíme klid našich matek, bratří a dětí, připravujeme o zasloužený odpočinek poctivého pracujícího, poctivého úředníka, poctivého trhovce a průmyslníka. Oni však vědí, proč musíme vpadat do jejich domovů, a vítají nás jako své nejlepší přátele, jako své ochránce. Myslete na to a nenechte se v ušlechtilém zápalu plnění svých povinností unést. Přítel je přítel, kdežto nepřítel je nepřítel… Má někdo nějaké otázky?«

Znovu ten rychlý mnohonohý přesun, okouzlující svou přesností a přísnou harmonií — a sekce před ním znovu stála ve vyrovnaném řadu. Výborně, dokonce báječně! Člověka až zamrazí kolem žaludku. Gaj znovu založil ruce za záda a prošel se podél jednotky.
»Legionáři!« zahájil slavnostně. »Jsme opora a jediná naděje Ohňostrůjců. Jedině na nás se mohou ve své velké věci bez zaváhání spolehnout

Proběhl rychlý mnohonohý přesun.

Sekce se rozdělila do trojek. Nikdo si nepopletl své místo, nikdo o druhého nezavadil samopalem, nikdo neuklouzl a neztratil baret, jak se to často stávalo při předešlých zaměstnáních. Na pravém křídle zálohy čněl Mak a zase se zeširoka usmíval. To bylo samozřejmě špatné, protože takhle to být nesmí. A za všechno nepochybně mohl ten jeho pitomoučký úsměv…
»Nebylo to nejhorší,« zabručel Gaj přesně jako kaprál Serembeš a blahosklonně si změřil Pandiho — výborně, chlapče, dobřes ty kluky vycepoval. »A teď pozor!« zvolal. »Sekce, v řad nastoupit!«

Trojky složené vždy

ze dvou řádných vojínů a jednoho kandidáta bez zbytečného rámusu pročešou byt za bytem. Při vstupu do bytu každá trojka postupuje takto: kandidát střeží vchod ze schodiště, druhý řádný vojín bez zbytečných průtahů obsadí případný zadní východ a velitel skupiny provádí prohlídku místností. Vnější záloha, jíž velí velitel sekce, v tomto případě tedy já, zůstává dole u vchodu do domu a jejím úkolem je poskytnout pomoc trojce, která ji bude potřebovat. Složení trojek i zálohy je vám známo… Pozor!« zavelel a poodstoupil o další krok. »Do trojek — nastoupit!«

»Chlapci,« řekl Gaj, »dnes společně s celou naší rotou vyrážíme na pravidelnou operaci, jejímž hlavním smyslem je zneškodňování agentury potenciálního nepřítele. Operace proběhne podle schématu číslo třicet tři. Páni řádní vojíni si své povinnosti, vyplývající z tohoto schématu, jistě pamatují, zatímco pánům kandidátům, kteří si zapomínají zapnout knoflík u límce, je ještě zopakuju. Sekce dostane jeden vchod. Na počátku operace se rozdělí na čtyři skupiny — tři trojky a vnější záloha.

Gaj přistoupil k Maximovi a zapnul mu horní knoflík. Pak se postavil na špičky a srovnal mu baret. Teď je to, zdá se, v pořádku… Jen tu hubu má při nástupech od ucha k uchu… Ale to nic, to se odnaučí. Je to zatím jen kandidát, navíc nejmladší v sekci…
Aby zachoval alespoň nějaké zdání spravedlnosti, Gaj poopravil také pracky Makova souseda, přestože to nebylo zapotřebí. Pak udělal tři kroky vzad a zavelel »pohov!«. Sekce reagovala jako jeden muž: legionáři lehce ukročili a dali ruce za záda.

Šedé, modré a zelené oči vyjadřovaly odhodlání splnit každý rozkaz, a byly proto mírně vytřeštěné, sledovaly každý jeho pohyb. Cítil, jak jsou mu blízcí a drazí, těch dvanáct chlapců jako buků — šest řádných vojínů Legie na pravém křídle a šest kandidátů na levém — všichni ve slušivých černých kombinézách s naleštěnými knoflíky, všichni v blýskavých nízkých holínkách, všichni v baretech čacky naražených nad pravé oko… Ne, všichni ne. Uprostřed tvaru, na pravém křídle kandidátů se jako věž tyčí kandidát Mak Sim, nádherně stavěný chlapec, Gajův oblíbenec, i když je to pro velitele smutné, mít oblíbence, ale… hm… A že ty svoje zvláštní hnědé oči předpisově nevyvaluje? No nic, časem se to taky naučí. Ovšem… hm…

»Kón-čít!« zavolal Gaj už zdálky.
»Končit!« zařval Pandi. »V řad nastoupit!«
Sekce si rychle nastoupila a Pandi zavelel: »Pozor!« předpisovým krokem napochodoval před Gaje a podal hlášení: »Pane kaprále, sekce při zaměstnání na maketě dobývaného města.«
»Zařaďte se,« broukl Gaj a pokusil se už tónem vyjádřit svou nelibost, co tak báječně uměl kaprál Serembeš. Přešel podél vzorně vyrovnané jednotky s rukama za zády a zkoumavě pohlížel do známých tváří.

Gaj srazil podpatky a odešel. Za dveřmi si dopřál skoupý úsměv. Starý válečník nakonec nevydržel a odpovědnost vzal na sebe. Teď už může Maka s čistým svědomím pokládat za svého přítele. Maka Sima. Jeho pravé příjmení se ani nedá vyslovit. Buď si jej vymyslel v horečkách, nebo skutečně pochází z některého horalského kmene… Jak že se to jmenoval ten jejich někdejší vladař? Zaremčičakbešmusarají… Gaj vyšel na cvičák a porozhlédl se po své sekci. Neúnavný Pandi chlapce proháněl nejvyšším oknem makety dvoupatrového domu. Chlapci byli celí propocení a to bylo špatné, protože do začátku operace zbývala sotva půlhodinka.

»Massarakš!« zaklel pan rytmistr. »Department zdraví ho doporučil a další už je naše věc.« Po téhle záhadné větě si Gaje nakvašeně změřil pohledem a dodal: »Legionář má kamarádovi plně důvěřovat, protože když mu nedůvěřuje, znamená to, že to není kamarád, a je ho třeba hnát svinským krokem. Překvapils mě, kaprále. Ale nic, plav ke svý sekci. Času už moc nemáme. A v akci se tomu tvýmu kandidátovi podívám na zoubek sám.«