Venku se nic nezměnilo.

Po ulici předusala četa. Gaj jednotku smutně doprovodil pohledem. Teď dojdou do kantýny, kaprál Serembeš zavelí »Barety dolů!« a na jeho »děkovné provolání« vyhrknou kluci třiceti hrdly své »děkovné provolání«, nad hrnci už stoupá pára, na pultě se lesknou misky a dědek Doga už se těší, jak se vytasí se svým největším špekem, s tím o vojákovi a kuchařce… Marná sláva, těžko se odsud odjíždí. Služba je tu nebezpečná, podnebí nezdravé, kuchyň jednotvárná, samé konzervy, ale stejně… Tady na každý pád moc dobře víte, že je vás tu zapotřebí, že se to bez vás neobejde, že tady vlastní hrudí zachycujete zlověstný nápor lesa, nápor, který cítíte na vlastní kůži.