Proužek

slunce se přesmekl na šňůry ža¬luzie.
A potom byl tu manžel. Zprvu snad nevěřil, co mu lidé říkali o jeho ženě, ale pak ho roz¬rylo zoufalství a nemluvě s ní slova, dal se do pití. Pil hrozně, on, člověk tak spořádaný, a se¬šel žalostným způsobem; konečně mu v úřadě pohrozili, že půjde do pense, a tu obrátil rázem, nechal pití a začal po starém, ba šetrněji a do¬máčtěji než dříve. S Marií dlouho nemluvil, ale posléze je nutno dohovořit se o výdajích, o prádle, o jídle... Zmlsněl jaksi a zlakoměl od své „nápravy“; potřeboval mnoho ohledů a do¬vedl se jimi spokojit. Jednou našel doma Bau¬dyše, milence Mariina; bouchl dveřmi, na ni¬koho nepohlédl a zalezl do druhého pokoje; ale sotva návštěva odešla, nechal se zavolat k ve¬čeři, nemluvil zprvu a po jídle začal hovořit o čemkoliv s trapnými zámlkami člověka, který ví, že by vlastně měl mlčet. Když pak Marie raději chodila do bytu Baudyšova, ztropil ně¬kolikrát křik, že byla příliš dlouho pryč. Ano, musel čekat na večeři. Lidé říkali, že je veliký dobrák. Marie si ho ošklivěla, jednak proto, že ho klamala, jednak proto, že už na se¬be vůbec nedbal.