jak na domacnost

2010-01-03T14:39:00.000-08:00

»Hele, mladej, vopatrně! Co ty jseš vůbec zač, abys nás známkoval, za co stojíme? Kde ses tu vzal, massarakš, abys vod nás žádal jednou tohle a podruhy zase támhleto? Chceš dostat nějakej bojovej úkol? No prosím. Všechno vidět, přežít, vrátit se a všechno hlásit. Zdá se ti to moc lehký? Tak výborně, tím líp pro nás… A dost už. Dej mi pokoj, chci chrápat, massarakš!«
Demonstrativně se k Maximovi otočil zády a najednou zařval na hráče kostek:
»Jářku, hrobaříci! Spát! Táhněte na kutě! A pěkně svižně, abyste si nějakou nevykoledovali…!«
Maxim se převalil na záda, založil ruce za hlavu a zadíval se do nízkého stropu vagónu. Po stropě něco lezlo. Hrobaříci se ukládali ke spánku a polohlasně si vyměňovali zlostné kletby. Soused po levé ruce sténal a pískal ze spánku — o jeho osudu bylo rozhodnuto a dnes spal možná naposledy v životě. A všichni ti muži kolem teď chrápali, supěli, převraceli se z boku na bok či naopak spali naprosto klidně, s největší pravděpodobností naposledy v životě. Svět kolem byl kouřově žlutý, dusný a beznadějný. Klapala kola, pískala lokomotiva a malým zamřížovaným okénkem do vagónu létaly jiskry.
Všechno je tu shnilé, pomyslel si Maxim. Ani jeden živý člověk. Ani jedna skutečně jasná hlava. A já jsem zase v louži, protože jsem se na někoho a něco spoléhal. Tady se na nic spoléhat nedá. A s nikým se nedá počítat. Jen se sebou. Jenže co jsem já sám? Natolik se přece v dějinách vyznám. Sám člověk nezmůže nic… Nemá nakonec pravdu Čaroděj? Neměl bych se postavit někam stranou? Postavit se stranou a klidně, chladně, z výšin své jistoty, že vím, co v budoucnu nevyhnutelně přijde, sledovat, jak kypí, žhne a taví se ruda, jak se zvedají a hned zase padají naivní, neschopní bojovníci, jak z nich čas postupně vykovává ocel, jak ji kalí v jezerech krvavé břečky a jak se z ní sypou okuje mrtvol… Ne, to nedokážu, dokonce uvažovat v takových kategoriích je pro mě nepříjemné… Ta rovnováha sil, to je hrozná představa. Ovšem Čaroděj to řekl dobře — já jsem také síla. A když je tu konkrétní nepřítel, znamená to, že ona síla má nač působit. Jenže tady mě asi oddělají, napadlo ho najednou. To rozhodně. Ale ne zítra! přikázal si přísně. To se smí stát, až se opravdu uplatním jako síla, dřív ne. Ještě se uvidí… Centrum, pomyslel si. Centrum. To je třeba hledat, tam je třeba orientovat organizaci. A já ji na to zaměřím. Konečně začnou dělat něco pořádného… A ty taky začneš dělat něco pořádného, kamaráde. Jen se na něj podívejte, jak si chrápe… Chrápej, chrápej, Zefe, zítra tě odtud vytáhnu… Ale teď už taky musím spát. Kdy se mi konečně podaří alespoň jednou se pořádně vyspat? Ve velké, prostorné místnosti, v čistém povlečení… Co to tady mají za hrozný zvyk — spát bůhvíkolikrát na stejném prostěradle… Ano, v čistém povlečení a před spaním si tak moct přečíst pěknou knížku, potom zrušit zeď do zahrady, zhasnout a usnout… A ráno posnídat s otcem a vyprávět mu o tomhle vagónu… Mamince se takové věci přirozeně vykládat nedají… Hlavně si, mami, uvědom, že jsem živ, že je všechno v pořádku a že zítra se mi nic nestane… A vlak zatím pořád jede, jede bez zastávek, konečně asi někomu došlo, že bez nás válka začít nemůže… Jakpak se asi daří Gajovi v tom jeho kaprálském vagónu? Asi to bude podařená podívaná, tam teď vládne bojechtivý entuziasmus… Už dávno jsem si nevzpomněl na Radu… Co kdybych teď chvíli myslel na ni? Ne. Na to není vhodná doba… Budiž, příteli Maxime, ty nebohá potravo pro kanóny, spi, přikázal si a okamžitě usnul.
Ve snu viděl Slunce, Měsíc a hvězdy. Všechno najednou, takový to byl zvláštní sen.

Dlouho si nepospal. Vlak zastavil, skřípavě odjela těžká vrata a zupácký hlas zařval: »Čtvrtá rota, všechno ven!« Bylo pět hodin ráno, svítalo, kolem se válela mlha a jemně mžilo. Konvulzívně zívající příslušníci trestných jednotek se třásli předjitřním chladem a neochotně se soukali z vagónu ven. Kaprálové je vztekle a netrpělivě tahali za nohy, strhávali je dolů, těm obzvlášť flegmatickým hned jednu vrazili a houkali: »Nástup po posádkách! Nástup…! Kam se to cpeš, dobytku? Z které jsi čety…? No ty, ty, tlamo hnusná, kolikrát se tě mám vyptávat? Kam se hrnete? No tak fofr, fofr, fofr! Po posádkách!«
Nakonec se posádky s bídou, ale přece jen našly a nastoupily si před soupravou. Nějaký nešťastník v mlze zabloudil, pobíhal sem tam, hledal svou četu a krčil se před řevem a nadávkami, které k němu doléhaly ze všech stran. Zamračený nevyspalý Zef s naježeným plnovousem zlověstně a nedvojsmyslně sípal: »Jen houšť, jen houšť, jen nás pěkně vyrovnávejte, my vám to dneska vyválčíme…« Kaprál, který zrovna běžel kolem, ho v běhu praštil pěstí do obličeje. Maxim mu okamžitě nastavil nohu a kaprál se skutálel do bláta. Posádky se spokojeně rozchechtaly. »Brigádo, pozóór!« zařval někdo neviditelný. Nato spustili velitelé praporů, div si hlasivky nestrhali, po nich velitelé rot, před nastoupenými posádkami poplašeně poletovali velitelé čet. Do pozoru se ovšem nikdo nepostavil. Blitzträgrové se hrbili s rukama zataženýma do rukávů, zimomřivě podupávali, ti šťastnější kouřili a ani se tím nijak netajili; řadami už se rozběhla zvěst, že nažrat, jak se zdá, zase nedají, tak ať jdou s takovou válkou do hajzlu. »Brigádo, pohóóv!« zařval mocně Zef. »Rrrozchod!« Posádky se užuž chystaly tomuto sympatickému rozkazu vyhovět, ale znovu se přiřítili kaprálové a najednou se podél vlaku rozběhli legionáři v lesklých černých pláštěnkách a s výhružně napřaženými samopaly v rukou a postupně vytvářeli řídký, ale spolehlivý kordon. V jejich stopách se u vagónů šířilo vyděšené ticho: posádky se chvatně vracely na svá místa, vyrovnávaly se a leckterý z blitzträgrů už se ze zvyku rozkročil a složil ruce za hlavu.
Kovový hlas z mlhy nepříliš hlasitě, ale naprosto zřetelně pronesl: »Pokud některý z těch ničemů ještě jednou otevře tlamu, dám rozkaz k palbě!« Lidé ztuhli. Minuty vyplněné jen a jen čekáním se sotva vlekly. Mlha se poznenáhlu rozplývala a odhalila nevzhledné nádražní budovy, mokré koleje a telegrafní tyče. Vpravo před nastoupenou brigádou se z prořídlé mlhy vyloupla tmavá skupinka mužů. Zaznívaly odtud tlumené hlasy a pak někdo podrážděně vyštěkl: »Splňte rozkaz!«
Maxim zašilhal dozadu — tam, kde nehybně stáli legionáři a podezřívavě a nenávistně si zpod kapuci brigádu měřili zamračenými pohledy.

2009-06-04T05:16:00.000-07:00

2008-11-26T07:13:00.000-08:00

»Massarakš,« zaúpěl Zef. »Já to zrovna vidím před vočima, jak ty kreténi lezou z tanků, lehaj si na zem a žadoní, aby je někdo vodprásk. A uvědomělí Hontové, o vojácích nemluvě, který už z celýho toho blázince budou mít v hlavách hotovej guláš, jim samo sebou neodmítnou… Z toho by mohla nastat pěkná řež!«
Vlak zvyšoval rychlost, vagón se povážlivě kymácel. V koutě kriminálníci hráli kostky, pod stropem se zmítala lampa, na spodní pryčně kdosi monotónně mumlal, nespíš se modlil.
Tabákový dým štípal do očí.
»Já bych řek, že na generálním štábu si tohle všechno uvědomujou, takže k žádnýmu náhlýmu a hlubokýmu průlomu nedojde. Spíš bych si to tipoval na vleklou poziční válku a Hontové se nakonec přes všechnu svou propitomělost dopracujou k tomu, že začnou jít po zářičích… Zkrátka nevím, co bude,« uzavřel Zef. »Zatím dokonce nevím ani to, jestli ráno dostanem nažrat. Ale mám takový obavy, že zas ne — proč taky?«
Chvíli si jen mlčky hleděli do očí. Pak se Maxim zeptal:
»Jsi si jist, že jsme se zachovali správně? Že naše místo je tady?«
»Je to rozkaz štábu,« odsekl Zef.
»Rozkaz je jedna věc,« namítl Maxim, »ale já bych řekl, že zatím ještě máme na ramenou taky naše vlastní hlavy. Nebylo by lepší zmizet společně s Kňourem? Třeba bychom v hlavním městě byli užitečnější.«
»Možná,« připustil Zef. »Ale možná taky ne, Kňour počítá s jaderným bombardováním… Spousta věží na to zařve a vzniknou volný oblasti… Jenže co když se bombardovat nebude? Nikdo nic neví, Maku. Moc dobře si dovedu představit, jakej teď musí ve štábu bejt zmatek…« Zamyslel se a pohladil si plnovous. »Kňour tu sice blábolil něco vo bombardování, ale já bych řek, že se do hlavního města hnal pro něco jinýho. Já ho znám, už dávno líčí na vůdcisty… Je docela dobře možný, že hlavy začnou padat i v našem vlastním štábu…«
»Takže ve štábu je taky chaos,« shrnul to pomalu Maxim. »Taky nejsou připraveni.«
»Jak ty můžou bejt připravený?« rozčilil se Zef. »Jedni sněj o tom, jak budou bourat věže, kdežto druhý už se viděj, jak je budou zdokonalovat… Ilegálové nejsou žádná politická strana, to je taková čalamáda, vod všeho kousek…«
»Čalamáda to je, to máš pravdu…,« potvrdil Maxim. »Škoda, já pořád doufal, že ilegální hnutí má přece jen v úmyslu případné války nějak využít… využít obtíží a možné revoluční situace…«
»Ilegálové nevěděj nic,« poznamenal ponuře Zef. »Jak taky máme vědět, co vobnáší taková válka se zářičema u zadku?«
»No tak to nestojíte za zlámanou grešli,« neudržel se Maxim.
Zef okamžitě vybuchl.

2008-10-09T00:23:00.000-07:00

Zef agresivně zavrčel, že není žádný generál, a bez jakéhokoli přechodu začal líčit, jak si průběh války představuje on. Ukázalo se, že během krátkého odpočinku mezi koncem světové a začátkem občanské války se Hontové stačili od svých bývalých utlačovatelů oddělit mohutnou linií atomových minových polí. Mimoto měla Honti bezesporu k dispozici jaderné dělostřelectvo a hontští političtí šíbři měli tolik rozumu, že celý tenhle arzenál nevyplýtvali na vnitropolitické třenice, ale schovali si ho na nás. Takže schematický obraz chystaného konfliktu mohl vypadat asi takto: Na hrotu útočné formace na hlavním válčišti se nasadí tři až čtyři trestné tankové brigády, z týlu se vyztuží několika armádními sbory a za armádou nastoupí přehradné oddíly legionářů v těžkých tancích s mobilními zářiči. Degeneráti Zefova ražení se poženou kupředu ve snaze uniknout záření, za nimi se v záchvatu paprskového vytržení povalí armáda a jakékoli odchylky od této normy, které se bezesporu vyskytnou, bude likvidovat palba polního četnictva. Pokud Hontové nejsou pitomci, zahájí okamžitě dělostřeleckou přípravu ze všech hlavní dalekonosných baterií a budou se snažit zničit především policejní a legionářskou techniku, ale protože to, jak známo, pitomci jsou, určitě se raději začnou věnovat vzájemnému potírání — Liga se v nastalém blázinci vyřítí na Unii a Unie se zase zakousne do chřtánu Ligy. Mezitím naše udatná vojska proniknou hluboko na území nepřítele a tam začne to nejzajímavější, co my už bohužel neuvidíme. Náš velkolepý obrněný klín ztratí svou kompaktnost a rozleze se po celé zemi, čímž se neodvolatelně vymkne působení mobilních zářičů i stabilního pole. Pokud si to Maxim s Gajem nevymyslel, nastane u těchto jednotek zcela nevyhnutelně paprsková kocovina, o to silnější, že energií na bičování psychiky vojáků během průlomu legionáři rozhodně šetřit nebudou…

2008-10-06T23:47:00.000-07:00

Ty možná příčiny byly podle jeho soudu hned tři. Není vyloučeno, že působily všechny naráz a rovnoměrně, ale stejně dobře mohla mít některá z nich výrazně navrch. Pak tu ovšem může být ještě nějaká čtvrtá příčina, která Zefa prozatím ani nenapadla. Nejdůležitější je ekonomika. Každému nevzdělanci je jasné, že jakmile se hospodářství dostane do politováníhodného stavu, je nejlepší vyvolat válku, aby se zavřely huby všem najednou. Kňour, který byl v otázkách vlivu ekonomiky na politiku odborníkem na slovo vzatým, tuto válku předpovídal už před několika lety. Věže jsou věže, ale bída je bída. Přesvědčovat hladového, že je sytý, dlouho nejde, nervy by to nevydržely, a vládnout šílenému národu není žádný med, tím spíš, že duševně choří na záření nereagují… Druhým možným důvodem je otázka kolonií. Kolonie znamenají odbytiště, laciné otroky, suroviny — prostě všechno, do čeho mohou Ohňostrůjci investovat svůj soukromý kapitál. A nakonec nelze pouštět ze zřetele dlouhotrvající půtky mezi Departmentem veřejného zdraví a vojáky. Je to zápas kdo s koho. Department veřejného zdraví je organizace mocná a nenasytná, ale pokud vojenské akce přinesou alespoň jakés takés úspěchy, páni generálové dostanou celý department na povel. Pravda, když z vojny nic kloudného koukat nebude, dostanou se pod palec naopak sami páni generálové, takže se nedá vyloučit ani předpoklad, že celý tenhle humbuk je rafinovanou provokací Departmentu veřejného zdraví. Podle chaosu, který všude vládne, a taky proto, že už celý týden vřeštíme jako paviáni, přestože se ukazuje, že vojenské operace ještě vůbec nezačaly, by to na to vypadalo. A možná, massarakš, nakonec ani nic nezačne…
Když se Zef dostal k tomuto místu svého výkladu, zarachotily a zaskřípaly nárazníky, vagón se zachvěl, zvenčí se ozvaly nějaké výkřiky, píšťalka, dupot — a vlak se pohnul. Kriminálníci spustili sborem svou oblíbenou: Už zase ani žvanec, ani chlastu hlt…
»No dobře,« řekl Maxim, »tohle vypadá dost pravděpodobně. Ale jak bys viděl samotný průběh války, kdyby k ní skutečně došlo? Co bude pak?«

2008-08-11T03:20:00.000-07:00

Hontská unie ovšem taky nezahálela a nemilosrdně pranýřovala Hontskou ligu, hadí hnízdo placených agentů Ohňostrůjců, spílala jim těmi nejohavnějšími slovy a přispěchala s podrobným líčením, jak kdosi díky materiální převaze vytlačil čísi v předcházejících bojích vyčerpané jednotky přes hranice a nedává jim možnost vrátit se zpátky, kterážto okolnost byla takzvanými Ohňostrůjci okamžitě zneužita jako záminka k barbarskému vpádu, jejž je nutno každým okamžikem očekávat. Liga i Unie přitom v prakticky stejných mlhavě rozplývavých formulacích narážely na existenci jakýchsi jaderných pastí, které na záludného nepřítele čekají.
Mimoto Zef zachytil vysílání v jazycích, jimž ze všech přítomných rozuměl jen on, a oznámil ostatním, že knížectví Ondol kupodivu ještě existuje a co víc, pokračuje v loupeživých nájezdech na ostrov Hassalg. (O knížectví Ondol, natožpak o ostrově Hassalg neměl ani jediný muž ve vagónu s výjimkou Zefa to nejmenší ponětí.) Především však byl éter doslova přecpán nepředstavitelnými nadávkami, které si mezi sebou vyměňovali velitelé jednotek a svazků, usilujících o to, aby po dvou chatrných a rozhašených nitkách starých železnic včas dorazili na hlavní válčiště.
Kriminálníci měli za to, že nejdůležitější je překročit hranice, kde už každý bude sám svým pánem a každé město se tam bude mužstvu dávat na tři dny v plen. Političtí viděli situaci černě, nečekali od budoucnosti nic dobrého a bez obalu prohlašovali, že je posílají na porážku, že budou použiti jako rozbušky na nepřátelské jaderné miny, a nikdo z nich to nepřežije, takže nejmoudřejší by bylo hned po příchodu do frontového pásma zalehnout někde tak, aby vás už nikdo nenašel. Stanoviska obou svářících se stran byla natolik protichůdná, že k dialogu nedošlo, a jednotlivé projevy se rychle zvrhly v jednotvárné proklínání na adresu těch nechutných provianťáků, kteří už druhý den nevydávají žádné žrádlo a všechnu řády povolenou, ba stanovenou kořalku už určitě stačili rozkrást. Na toto téma byli příslušníci trestních jednotek ochotni bez ustání rozmlouvat dnem i nocí, a tak se Maxim se Zefem z davu vytratili a vylezli na pryčny halabala stlučené z neohoblovaných prken.
Zef byl hladový a vzteklý a chystal se spát, ale Maxim mu nedal pokoj. »Spát budeš pak,« řekl mu přísně. »Zítra už možná budem na frontě a zatím jsme se ještě na ničem pořádně nedomluvili…« Zef zavrčel, že není na čem se domlouvat, že ráno je moudřejší večera, že snad Maxim sám není slepý a vidí, do jaké se to dostali břečky, a že s těmihle lidičkami se nic kloudného pořídit nedá. Maxim namítl, že zatím se ještě pořád neví, proč vlastně vznikla tahle válka, kdo na ní má zájem, takže ať je Zef tak laskav a nespí, když s ním chce někdo mluvit, snad se s kamarádem může podělit o svůj názor.
Zef se ovšem nechystal být laskav a nijak se tím netajil. Bručel, zíval, převinoval si onuce, nadával, ale Maxim ho ponoukal, pobízel a popichoval tak dlouho, až se nakonec rozpovídal a vyložil své představy o příčinách téhle války.

2008-08-07T05:47:00.000-07:00

»Sledování?«
»Jen velice obezřetné… Nebo raději ne, poplašili byste ho. Nejdůležitější je, aby si sám nepřál ústav opustit… Massarakš, a zrovna v takové době musím pryč…! Tak co, už je to všechno?«
»Nezlobte se, Poutníku, ale mám k vám ještě jednu otázku.«
»Ano?«
»Kdo to vlastně je? A nač ho tolik potřebujete?«
Poutník vstal, zamyšleně přešel k oknu a zády k Fankovi odtušil:
»Bojím se ho, Fanku. Je to moc a moc a moc nebezpečný člověk.«
Kapitola sedmnáctá
Dvě stě kilometrů od hontské hranice, když vojenský transport beznadějně uvízl na vedlejší koleji nějakého olezlého, zaneřáděného nádražíčka, novopečený vojín druhé kategorie Zef se přátelsky dohodl s policajtem, doběhl ke kotli pro horkou vodu a vrátil se s kapesním tranzistorem. Oznámil osazenstvu vagónu, že na nádraží panuje naprostý zmatek, do vlaků se nakládají hned dvě brigády najednou, generálové se navzájem seřvali tak, že by od nich pes kůrku nevzal, takže Zef využil nastalého chaosu, nenápadně se vetřel do houfce pobočníků a vojenských sluhů a jednoho z nich operativně připravil o tohle rádio.
Vagón jeho zprávu uvítal souhlasným řehotem. Všech čtyřicet lidí se okamžitě shluklo kolem Zefa. Dlouho se nemohli porovnat, někdo dostal pár do zubů, aby se tak necpal, láteřili a hartusili jeden na druhého, dokud je Maxim neokřikl: »Ticho, holomci!« Až pak se všichni utišili, Zef přijímač zapnul a ladil jednu stanici za druhou.
A rázem vyšly najevo nesmírně zajímavé věci. Především se ukázalo, že válka ještě nezačala. Hontská bojová liga vřeštěla na celý svět, že ti loupeživí uzurpátoři, ti takzvaní Ohňostrůjci využili bezpříkladné provokace najatých pohůnků v podobě nechvalně známé Hontské unie spravedlnosti a teď soustřeďují své síly na hranicích těžce zkoušené Honti.

2008-08-01T12:20:00.000-07:00

»Tak to ze mě zase bude blbeček…,« konstatoval sklesle Gaj.
»To ne,« pokoušel se ho uklidnit Maxim. »Tedy — vlastně ano, tomu se neubráníš…, ale už to nebude takové jako dřív… Trošičku se z tebe stane blbeček, jenže teď už budeš věřit v něco jiného, ve správnou věc… To je samozřejmě taky… Ale přece jen je to lepší, mnohem lepší…«
»A proč to všechno?« zvolal zoufale Gaj. »K čemu to potřebuješ?«
Maxim si unaveně přejel dlaní po tváři.
»Podívej se, Gaji, kamaráde, ona totiž začala válka. Přesně jsem to nepochopil, ale buď jsme my zaútočili na Honty, nebo Hontové zaútočili na nás… Zkrátka válka…«
Gaj na něj vytřeštil zděšené oči. Válka… Rada… Proboha, a proč zase tohle všechno? Zase všechno od začátku…
»Musíme být u toho,« řekl Maxim. »Mobilizace už byla vyhlášena a všechny muže volají do zbraně, dokonce i našince trestance amnestují — a tradá k pravidelné armádě… Ale musíme být pohromadě, Gaji. Kéž bych se dostal do jednotky, které budeš velet…«
Gaj ho skoro neslyšel; s prsty zabořenými do vlasů sebou pokyvoval ze strany na stranu a polohlasně si opakoval: »Proč, proč? Buďtež prokleti… Buďtež třiatřicetkrát prokleti…!«
Maxim ho vzal za rameno a zatřásl jím.
»No tak, vzchop se!« řekl příkře. »Teď se nesmíš zhroutit. Teď se budeme muset rvát, na mdloby není čas…« Zvedl se a ještě jednou si promnul obličej. »Ačkoli s těmi vašimi věžemi… Massarakš, tady žádné věže nepomohou… Rychle se oblékej a jdeme. Máme naspěch.«

»Pospěšte si Fanku, pospěšte si. Už mám zpoždění.«
»Rozkaz! Tak ta Rada Gaalová… Podařilo se nám vyjmout ji z pravomoci pana státního prokurátora a je teď v našich rukou.«
»Kde přesně?«
»U nás, ve vile Křišťálová labuť. Považuji však za svou povinnost ještě jednou zapochybovat o smysluplnosti téhle akce. Taková žena nám sotva pomůže poradit si s Makem. Na takové se snadno zapomíná, a i kdyby Mak…«
»Domníváte se snad, že Filuta je hloupější než vy?«
»To ne, ale…«
»Ví Filuta, kdo mu tu ženu ukradl?«
»Obávám se, že ano.«
»Nevídáno, tak ať to ví… To by v tomto ohledu bylo všechno. Co máte dál?«
»Sendi Čičaku se setkal se Škubálkem. Škubálek patrně přistoupil na schůzku s Hrabětem, ovšem za předpokladu…«
»Stop! Jaký Čičaku? Hlavatý Čik?«
»Ano.«
»Záležitosti ilegálů mě momentálně nezajímají. Pokud jste mi o případu Mak řekl všechno, poslouchejte vy mě. Ta zatracená válka zkomplikovala všechny naše plány. Odjíždím a vrátím se tak za třicet za čtyřicet dní. Během té doby byste měl uzavřít případ Mak, Fanku. Až se vrátím, musí Mak být tady, v tomto domě. Přidělte mu nějakou funkci, ať pracuje, jeho osobní svobodu nijak neomezujte, ale upozorněte ho — jemně, co nejjemněji! — že na jeho rozumném chování je závislý Radin osud… V žádném případě nesmíte připustit, aby se setkali… Ukažte mu ústav a vysvětlete, na čem pracujeme…, samozřejmě v přijatelných mezích. Vyprávějte mu i o mně a popište mne jako moudrého, vlídného a spravedlivého muže a velkého vědce. Dejte mu přečíst mé články, přirozeně s výjimkou přísně tajných. Opatrně nadhoďte, že jsem v opozici vůči vládě. Nesmí mít ani tu nejmenší chuť ústav opustit. To je všechno. Máte nějaké otázky?«
»Ano. Co střežení?«
»Nestřežit. Nemá to smysl.«

2008-07-30T01:46:00.000-07:00

»Musím ti oznámit, že je asi dobře, že jsme do Ostrovní říše nedoletěli. Jen se podívej, podívej se…«
Posadil se k přijímači, začal mačkat tlačítka a točit ladicím kondenzátorem. Gaj se rozhlédl, ale takhle honem nevěděl, kde začít; nazdařbůh přistoupil ke stěně a rozhlédl se, že si nejdřív prohlédne fotografie. Zpočátku neměl ani tušení, co by to mohlo být, ale po chvíli pochopil — rentgenové snímky. Shlížely na ně matné, vesměs naprosto stejně vyceněné lebky. Na každém snímku se skvěl nečitelný nápis, jako by na ně někdo psal autogramy. Že by členové posádky? Nebo nějaké ostrovní celebrity? Gaj pokrčil rameny. Strýčkovi Kaanovi by to možná něco řeklo, ale my jsme jen obyčejní smrtelníci.
V koutě spatřil velký barevný plakát, zářící třemi základními barvami… Místy je sice chycený plísní, ale jinak… Na plakátě bylo znázorněno modré nebe, z něj na břeh vystupoval oranžový krasavec v neznámé uniformě, nevídaně svalnatý a s nápadně malou hlavičkou, jejíž dobrou polovinu tvořila mohutná býčí šíje. Jedna krasavcova noha už spočívala na černém břehu. V jedné ruce třímal svitek papíru s nesrozumitelným nápisem a druhou zabodával do pevniny planoucí pochodeň. Od plamene pochodně se šířil požár, který se zmocnil pobřežního města, v ohni se svíjely a škvařily nějaké zrůdičky a asi tucet dalších zrůdiček se hlava nehlava rozbíhal na všechny strany. V horní části plakátu bylo něco napsáno velkými ocasatými písmeny. Ta Gaj rozluštil, ale slova, která to dávalo dohromady, se vůbec nedala vyslovit.
Čím déle se Gaj na plakát díval, tím méně se mu líbil. Mimoděk si vzpomněl na plakát z legionářských kasáren: byl na něm vyobrazen čacký legionář, švarný orel v černé kombinéze (mimochodem také s malou hlavičkou a mohutnými bicepsy), odstřihující obřími nůžkami hlavu hnusnému bradavičnatému hadovi, který se vyplazil z moře. Na ostřích nůžek bylo, pokud si dobře vzpomíná, napsáno na jednom Bojová a na druhém Legie. Ana…, řekl si Gaj v duchu, no to se ještě uvidí… Ještě se ukáže, kdo koho připálí, massarakš!
Nechal plakát plakátem, popošel o pár kroků dál a zůstal jako přimrazený.
Z elegantní leštěné poličky na něj skleněnýma očima shlížela známá hranatá tvář s rusou čupřinou, končící těsně nad obočím, a nápadným šrámem, který se táhl od pravého spánku dolů. Rytmistr Puduraš. Ohňostrůjný hrdina, velitel roty v brigádě Nezapomenutelných padlých, přemožitel jedenácti bílých ponorek, který zahynul v nerovném boji. Jeho bysta, vyzdobená vavřínovým věncem nesmrtelných, nechyběla na žádném vojenském či legionářském cvičišti, zatímco jeho skutečná hlava, teď už seschlá a potažená žlutou mrtvou kůží, se neznámo proč povalovala na téhle poličce. Gaj poodstoupil. Ano, je to opravdická hlava. A tady další — neznámý ostře řezaný obličej… A ještě jedna… A ještě… Těch tu je!
»Maku! Viděls?«
»Ano.«
»To jsou hlavy,« řekl Gaj. »Normální hlavy…«
»Podívej se taky do alb na stole,« poradil mu Maxim.
Gaj stěží odtrhl zrak od zrůdné sbírky na polici, otočil se a nerozhodně přistoupil ke stolu. Přijímač cosi vyřvával v cizí řeči, ozývala se hudba, třaskaly elektrické výboje, pak zase někdo mluvil — vemlouvavým, sametovým, významným hlasem: »Likvidace, úplná a definitivní likvidace…«
Gaj nazdařbůh uchopil jedno z alb a převrátil tvrdou titulní desku, potaženou kůží. Fotografický portrét. Zvláštní dlouhá tvář s chmýřnatými licousy, splývajícími ze spánků a tváří až k ramenům, vlasy nad čelem vyholené, hákovitý nos s neobvykle proříznutými nozdrami. Nepříjemný zjev, člověk si nedokázal představit, že by se ten muž taky mohl někdy usmívat. Neznámá uniforma, nějaké odznaky nebo medaile ve dvou řadách. Totéž individuum ve společnosti jiných individuí na velitelském můstku bílé ponorky a zase se tváří chmurně, přestože ostatní se zubí na celé kolo. V rozostřeném pozadí něco jako nábřeží, nikdy neviděné stavby, exotické stromy, kalné siluety lidí… Další stránka vyrazila Gajovi dech: legionářský tank typu Drak, hoří, věž se svezla ke straně, z otevřeného horního poklopu visí tělo legionářského tankisty, další dvě těla leží stranou na sobě a nad nimi stojí s pistolí namířenou k zemi zase ten nelida, na hlavě má čepici, která poněkud připomíná dělostřeleckou nábojnici. Z draka stoupá hustý černý dým, ale místa kolem jsou známá — to je přece břeh téhle zátoky, písečná pláž a za ní v dálce duny… Když Gaj obracel další stránku, všechno se v něm napjalo, protože už tušil… Houfec mutantů, takových dvacet, a všichni nazí — celá hromada nešťastníků stažená do chumlu jediným lanem. Kolem věcně přechází několik pirátů v kuklách a se zapálenými pochodněmi v rukou a kousek vedle zase ten chlap: pravou ruku má zdviženou nad hlavu a asi vydává nějaký rozkaz, zatímco levička svírá jílec kordíku. Ti jsou ale odporní, ti mutanti, hrůza se na ně jen koukat… Dál to bylo ještě horší.
Táž otep mutantů, ale už spálená. Individuum, stojí opodál, právě přivonělo k nějaké kytičce a zády k mrtvolám rozkládá s jiným důstojníkem.
Obrovský strom v lese, celý ověšený těly. Jedni visí za ruce, jiní za nohy, ale to už nejsou mutanti — jeden má na sobě kostkovanou vychovaneckou kombinézu a tamhleten dokonce černou legionářskou bundu.
Stařec přivázaný ke sloupu. Tvář znetvořená, oči přivřené bolestí, asi křičí. A u něj samo sebou ten hnusák — s vážnou, soustředěnou tváří zkoumá jehlu injekční stříkačky…
A další oběšenci, hořící a spálení mutanti, vychovanci, legionáři, rybáři, rolníci, muži, ženy, starci, děti… Panoramatický snímek: čára pláže, na dunách stoji čtyři tanky a všechny hoří a v popředí dvě černé postavy s rukama nad hlavou…
Dost!! Gaj album spráskl a mrštil jím na zem, několik vteřin seděl bez pohnutí, pak se strašnými kletbami shodil ze stolu i ostatní alba, vyskočil a oběhl stůl.
»A s těmahle by ses chtěl domlouvat?« zařval do Maximových zad. »Tyhle k nám chceš přivést? Toho kata?« Přiskočil k hromádce alb a kopl do ní.
Maxim vypnul rádlo.
»Nevztekej se,« řekl mu. »Já už nic nechci. A moc na mě neřvi, za to si můžete sami, vy jste totiž svůj svět prošustrovali, massarakš, zdivočeli jste jako ta nejhorší zvěř! Co teď s vámi?« vyštěkl. »Co, co? Nevíš? No tak odpověz!«
Gaj mlčky vrtěl hlavou a chabě Maxima odstrkoval. Maxim ho pustil.
»To vím i bez tebe, že k vám nikoho vodit nemůžeme,« hlesl chmurně. »Kolem je to samý dobytek… Na ně samotné by bylo třeba někoho poslat…« Vytáhl z hromady jedno album a začal netrpělivě obracet stránku za stránkou. »Takový svět zaneřádit!« kroutil hlavou. »Takový svět! Jen se podívej, jaký to byl svět!«
Gaj mu nahlédl přes rameno. Toto album žádné hrůzy neobsahovalo, byly tu jen přírodní scenérie z různých míst, všechno pozoruhodně krásné a kontrastní barevné fotografie — azurové zálivy, zarámované do pohádkové zeleně, oslnivě bílá města na mořském pobřeží, vodopád v horské soutěsce, nějaká velkolepá autostráda a na ní barevné proudy aut, prastaré zámky, zasněžené vrcholky hor vysoko nad oblaky, tady zase někdo vesele uhání po sjezdovce a tady dovádějí rozesmáté dívky v mořském příboji.
»Kde je tohle všechno?« zeptal se Maxim. »Kam jste to zašantročili? Vyměnili za železo? Vy jste mi taky… lidičky…« Odhodil album na stůl. »Pojď!« Zuřivě nalehl na dveře, se skřípěním a pískotem je rozrazil dokořán a vykročil chodbou pryč.
Na palubě se zeptal:
»Máš hlad?«
»Hm…,« odpověděl Gaj.
»No dobře, hned se najíme. Šup do vody.«
Gaj vylezl na břeh první, okamžitě si stáhl holínku a rozložil šaty, aby mu proschly. Maxim byl dosud v moři a Gaj s obavami sledoval, jak dlouho se potápí a jak dlouho zůstává pod hladinou. To přece nejde, je to nebezpečné, jak to dělá, že mu stačí vzduch…? Nakonec Maxim taky vylezl na břeh a za žábry vlekl obrovskou rybu. Vypadala nanejvýš nejapně, asi pořád nemohla pochopit, že ji někdo dostal holýma rukama. Maxim ji mrštil co nejdál od vody a řekl:
»Tahle by nemusela být špatná. Není skoro vůbec radioaktivní. Vezmi si tablety, hned z ní něco udělám. Dá se jíst syrová, taky tě to naučím, říká se tomu sasimi. Už jsi to někdy jedl? Půjč mi nůž…«
Gaj mu podal nůž a Maxim rybiznu obratně a rychle rozporcoval.
Potom, když se nasytili tím sasimi — bylo to docela dobré, to ano, komu čest, tomu čest — a nazí zalehli do písku, Maxim se ho po dlouhém mlčení zeptal:
»Kam by nás poslali, kdybychom padli hlídce do rukou a vzdali se?«
»Jak to — kam? Tebe do tvého lágru a mě k našemu útvaru… Proč?«
»Víš to jistě?«
»To bych prosil… Tak zní instrukce samotného generálkomandanta. Ale proč se ptáš?«
»Půjdeme hledat legionáře,« rozhodl se Maxim.
»A sebereme jim tank?«
»Ne. Budeme postupovat podle tvé legendy. Zmocnili se tě degeneráti a trestanec tě zachránil.«
»Vzdát se?« vztyčil se nechápavě Gaj. »Jak tomu mám rozumět? Já taky? Zase do záření?«
Maxim mlčel.

2008-07-17T20:21:00.000-07:00

Gaj zastavil a ruce mu bezmocně klesly. Neměl daleko k mdlobám a musel se opřít. Srdce mu kvapně bušilo, jeho údery jako tympány duněly až v uších a hlas ho neposlouchal. Maxim na něj chvíli překvapeně zíral, ale nakonec pochopil a protáhl se do chodby — dveře kajuty znovu pronikavě zaskřípěly — přistoupil ke Gajovi, vzal ho za ramena, zatřásl s ním, pak ho k sobě přitiskl, objal ho a Gaj několik vteřin v blaženém zapomnění spočinul tváří na jeho hrudi a postupně se vzpamatovával.
»Já už jsem si myslel…, že tě tu…, že jsi tady…, že na tebe…«
»To nic,« zarazil ho laskavě Maxim. »Je to moje vina, měl jsem tě hned zavolat. Ale jsou to moc zajímavé věci, víš?«
Gaj se vymanil z jeho objetí, otřel si mokrou dlaní tvář a teprve teď se zastyděl.
»Ty si zmizíš, jako by ses do země propadl,« řekl pohněvaně a zabořil pohled do podlahy. »Člověk na něj volá, střílí… To bylo tak těžké se mi ozvat?«
»Massarakš, nic jsem neslyšel,« omlouval se provinile Maxim. »Abys tomu rozuměl — oni tu mají perfektní rádio… To jsem vůbec netušil, že u vás umějí dělat tak výkonné přijímače…«
»Přijímače, přijímače…,« brblal Gaj a už se cpal polozavřenými dveřmi dovnitř. »Ty si tu hraješ, a jeden by zatím kvůli tobě málem přišel o rozum… Co má být tohle?«
Vstoupil do dosti velké místnosti se zpuchřeným kobercem na podlaze a třemi stropními svítidly, z nichž ovšem teď zářilo jedno jediné. Uprostřed stál kulatý stůl a kolem něj křesla. Po stěnách visely podivné zarámované fotografie a obrazy promísené s cáry otrhaných sametových tapet. V rohu popraskával a vřeštěl obrovský rozhlasový přijímač, jaký Gaj v životě neviděl.
»Vypadá to na důstojnickou klubovnu,« řekl Maxim. »Jen se tu porozhlédni, tady je na co se dívat.«
»A co posádka?« zeptal se Gaj.
»Nikdo tu není. Ani živí, ani mrtví. Spodní paluby jsou zaplavené vodou. Řekl bych, že jsou všichni tam…«
Gaj na něj překvapeně pohlédl. Maxim se odvrátil a tvář měl ustaranou.

2008-07-08T04:15:00.000-07:00

»
Paluba byla pustá, k prolamovanému plechu pevně lnuly uschlé vodní řasy, jako by železo porostlo sleželými vlasy. Nad hlavou mu jako obrovská skvrnitá houba visela nakloněná palubní nástavba, v jejímž boku zel široký rozšklebený šrám. Gaj vykročil, zarachotil holínkou po kovu, nástavbu obešel a narazil na žebříček ještě vlhkých kovových kramlí, vedoucích někam vzhůru; přehodil si samopal na záda a chytil se prvních příček. Lezl dlouho, celou věčnost dusným tichem, vstříc nevyhnutelné záhubě, vstříc věčné smrti, nemotorně se vyhrabal až nahoru a zůstal nehybně stát na všech čtyřech. Obluda už ho očekávala, poklop byl dokořán, jako by se už dobrých sto let nezavíral, dokonce i ty panty zřejmě znovu přirezly — jako by mrtvá loď chtěla říct: Račte, jen dál…! Gaj přilezl k černé roztlemené hubě a nahlédl do ní… Hlava se mu zatočila a udělalo se slabo kolem žaludku. Z ocelového hrdla prýštilo pevné, hmatatelné ticho, léta a léta stojatého zatuchlého ticha. A Gaj si představil, jak tam ve žlutém shnilém světě, přimáčknutý tunami onoho ticha, na život a na smrt zápolí sám proti všem jeho vzácný přítel Mak, zmítá sebou z posledních sil a volá: »Gaji, Gaji!« a ticho jen s úšklebkem, ledabyle a beze zbytku polyká ty výkřiky a stále se navaluje, tiskne Maka pod sebe, dusí ho a drtí. Dál už se to nedalo snášet a Gaj se odevzdaně vnořil do tmavého průlezu.
Plakal, spěchal, nakonec se propadl do prázdna a zarachotil někam dolů, aby po několikametrovém pádu žuchl do písku. Byla tu železná, uprášenými lampičkami, řídce rozházenými po stropě, chabě osvětlená chodba, jejíž podlaha se pod šachtou s příkrým schodištěm za ta léta potáhla tenkou vrstvou písku. Gaj rychle vyskočil na nohy: stále ještě spěchal, stále se strašně bál, aby nepřišel pozdě — a běžel, kam ho oči vedly, a zoufale křičel:
»Už jsem tady, Maku! Jdu k tobě…, už jdu…«
»Co hulákáš?« okřikl ho nevlídně Maxim, který jako by se náhle vysunul ze zdi. »Stalo se něco? Neškrábl ses do prstu?«

2008-06-23T00:35:00.000-07:00

Ticho. Už neměl sil zavolat ještě jednou.
S očima zabodnutýma do zrezivělého trupu poslepu nahmatal samopal, třesoucími se prsty ho odjistil a bez míření vypustil nad záliv dlouhou dávku. Ozval se tlumený, ochablý třesk, jako by střílel do vaty. Nad rovnou hladinu vzlétly drobné fontánky a po vodě se rozběhla kola. Gaj zvedl hlaveň výš a stiskl spoušť ještě jednou. Tentokrát byl zvukový efekt slušnější: kulky zabubnovaly do kovu, zahvízdaly odražené projektily a zaburácela ozvěna. A — nic. Prostě nic. Víc už ani hlásek. Jako by tu byl sám a jako by tu sám byl odjakživa. Jako by se sem dostal neznámo odkud, jako by ho do těchto mrtvých míst zavál blouznivý sen, z něhož se nedokáže ani probrat, ani definitivně probudit… Teď aby tu takhle sám zůstal navždy.
Celý bez sebe vstoupil Gaj tak, jak byl, oblečený a v jedné holínce, do vody a pustil se nejdřív pomalu, ale potom už stále překotněji k ponorce; rozběhl se, zvedaje vysoko kolena, už po pás ve vodě se bezděky rozvzlykal a skrz tlumený pláč chrlil kletbu za kletbou. Hora rzi se hrozivě blížila. Gaj se chvílemi plahočivě brodil a nedočkavě rozhrnoval vodu rukama, chvílemi zase plaval, až se nakonec dostal k boku lodi a pokusil se dostat nahoru na palubu — nepodařilo se. Obeplaval loď kolem zádi, chytil se nějakých lan a s poškrábanými dlaněmi a koleny se konečně vydrápal na palubu a celý uslzený zůstal stát. Bylo mu naprosto jasné, že je ztracen. »Hééj!« zavolal přiskřípnutým hlasem.
Ticho.

2008-06-19T02:45:00.000-07:00

Najednou sebou trhl a holínku polekaně pustil: nad zátokou se rozezněl táhlý odporný zvuk, něco jako vytí či úpění, jako by čerti škrábali hříšnou duši rezavým nožem. Proboha, ale to se jen otevřel poklop, samozřejmě, závěsy byly zarezlé. Kuš, člověk se z toho až zpotí! Otevřel poklop, takže teď vyleze ven… Ne, zatím nic…
Gaj s nataženým krkem několik minut hleděl na ponorku a napjatě se zaposlouchával. Ticho. Zase to příšerné ticho, po zrezivělém zasténání snad ještě příšernější… Nebo… že by se… to víko… neotevřelo, ale zavřelo? Samo? Před Gajovýma zmrtvělýma očima vyvstala jasná vidina: Těžké ocelové dveře se za Maximem samy zavírají a sama od sebe se pomalu zasouvá masivní ocelová závora… Gaj si olízl suché rty, polkl nasucho a křikl: »Hej, Maku!« Jenže z hrdla žádný výkřik nevyšel, jen přiškrcené zasípání… Proboha, snad ze sebe dokáže vypravit alespoň jedno kloudné slovo. »Ohohó!!« zařičel zoufale. »Óóó…« vrátily ponuře duny a záliv znovu potáhlo ticho.

2008-06-15T01:12:00.000-07:00

Copak?«
»Já nevím, jak bych ti to vyložil…«
A opravdu, jak mu to říct…? To se jednou ostřílený válečník kaprál Serembeš nechal ve ztichlých a setmělých kasárnách krátce před večerkou slyšet, že na bílých ponorkách prý se neplaví normální námořníci, protože na bílých ponorkách slouží jen umrlci, kteří si tu tak odsluhují další období, hlavně zbabělci, kteří umírali s hrůzou a děsem v srdci… Po dně moří a oceánů šmejdí mořští démoni, sbírají utopence a sestavují z nich posádky… To se Makovi vykládat nedá — vysmál by se člověku, přestože na tom není absolutně nic k smíchu… Nebo takový řádný vojín Leptu, degradovaný důstojník — ten když se napil, tak to rozbalil rovnou: »Kluci, všichni tihle vaši degeneři, všelijaký mutanti, radiace, to jsou jen dětský nemoce, který se daj přežít a překonat, ale hlavně se, kluci, modlete, kudy chodíte, aby vás osud někdy nezanes na bílou ponorku; kluci, to je lepší rovnou chcípnout než si na ní třeba jen rukou šáhnout, a věřte mi, že já to musím vědět nejlíp…« Nikdo nevěděl, za co byl Leptu degradován, ale předtím sloužil u pobřežní stráže jako velitel hlídkového člunu…
»Pochop,« řekl Gaj procítěně. »Jsou všelijaké pověry, legendy… Vykládat ti je nebudu, ale třeba rytmistr Čaču říkal, že všechny ponorky jsou něčím nakažené a na jejich palubu se proto za žádnou cenu nesmí vstoupit… Dokonce na to vyšel zvláštní rozkaz, a taky se říká, že poškozené ponorky…«
»No dobře,« přerušil ho Maxim. »Ty počkej tady a já půjdu. Hned se podíváme, co je to za epidemii.«
Než Gaj stačil něco namítnout, Maxim už skočil do vody, potopil se a dlouho se nevynořoval: Gajovi se z toho čekání až zatajil dech, ale pak se černovlasá hlava konečně vyloupla z vody, těsně u oprýskaného trupu, pod největším průstřelem. Snědá postava se obratně a bez problémů jako moucha po zdi vyšplhala po boku lodi na šikmou palubu, vyběhla na příďovou nástavbu a zmizela. Gaj si křečovitě povzdechl, přešlápl na místě a několikrát se prošel podél vody tam a zpátky, nespouštěje oči z mrtvé rezavé obludy.
V mrtvé zátoce bylo ticho a klidno, ani vlnka tu nešplouchla. Prázdné bílé nebe, bílé duny bez života, všechno suché, horké, jako zkamenělé. Gaj nenávistně pohlédl na zrezivělé torzo bojového plavidla. To je ale smůla! Někdo tu slouží celá léta a o ponorku ani okem nezavadí, a my prosím — spadneme z nebe, pak stačí hodinka pochodu a je tady, vítáme vás… Jak jsem se vůbec mohl k něčemu takovému odhodlat…? To všechno Maxim… Když mluví, všechno to tak nádherně zapadá jedno do druhého, že vlastně ani není o čem přemýšlet a čeho se bát… Možná jsem se nebál proto, že jsem si bílou ponorku představoval živou, skutečně bílou, svátečně vyšňořenou, a na palubě námořníky v bílém… A tady stojí kovová mrtvola… I to místo je nějak neživé, ani vítr tu nefouká… Přitom byl dneska větrný den, na to si pamatuju přesně: dokud jsme šli po břehu, vál nám do tváře takový příjemný, osvěžující větřík… Gaj se stísněně rozhlédl kolem, pak se posadil do písku, položil samopal vedle sebe a začal si nerozhodně stahovat pravou holínku. A že tu taky musí být takové ticho…! Co když se vůbec nevrátí…, co když ho ta ocelová zdechlina spolkla a nezbylo po něm ani to nejmenší? Fujtajbl…

2008-06-09T23:07:00.000-07:00

Za dunami se otvíral pohled na nevelkou mělkou zátoku a ponorka uprostřed ní vyrůstala z hladiny asi sto metrů od břehu. Ponorce se to moc nepodobalo a už vůbec se o tom nedalo říct, že je to bílé. Gaj si zpočátku myslel, že je to snad mrtvola nějakého gigantického dvouhrbého tvora nebo skála bizarních tvarů, která tu kdovíproč ční z mořského písku. Maxim však okamžitě pochopil, co to je. Dokonce už se domýšlel, že je opuštěná, že tu stojí nejméně několik let a že uvízla v písčitém dnu.
Měl pravdu. Když se dostali až k zálivu a sešli k vodě, Gaj si všiml, že dlouhý trup a obě palubní nástavby jsou pokryty obrovskými rezavými skvrnami, protože bílá barva už se na mnoha místech sloupala, plošina s palubními kanóny je silně nakloněná a hlavně míří do vody. V trupu zely černé díry s očazenými rozervanými kraji. Uvnitř samozřejmě nic živého zůstat nemohlo.
»Je to určitě bílá ponorka?« zeptal se Maxim. »Už jsi ji někdy předtím viděl?«
»Řekl bych, že je to ona,« usoudil Gaj. »Na pobřeží jsem nikdy nesloužil, ale ukazovali nám fotografie, mentogramy…, často ji popisovali… Kdysi se dokonce promítal mentofilm Tanky v pobřežní obraně… Je to ona. Pokud tomu dobře rozumím, bouře ji zahnala do zálivu, ponorka uvízla na mělčině a vtom se přihnala hlídka. .. Vidíš, jak ji rozvrtali? To není trup, to je řešeto…«
»Máš pravdu, nevypadá pěkně,« zabručel Maxim s očima upřenýma na loď. »Nepůjdem se na ni podívat?«
Gaj znejistěl.
»No, vlastně bychom mohli,« zamumlal váhavě.

2008-06-07T23:57:00.000-07:00

Přidržel si zbraň, poklusem docupital k Maximovi a bez obalu se ho zeptal, jaké teď mají plány.
Maxim mu ochotně odpověděl, že momentálně žádné určité plány nemají a nezbývá než se spolehnout na náhodu. Nezbývá než doufat, že se k pobřeží přiblíží nějaká bílá ponorka a oni se k ní dostanou dřív než legionáři. Ale protože čekat na takovou náhodu uprostřed vyschlých písčin je potěšení dost problematické, je třeba pokusit se dojít až do Lázní, které musí být pár kilometrů odtud. Město bude samozřejmě dávno zničené, ale prameny se s největší pravděpodobností uchovaly a vůbec se tam rozhodně najde střecha nad hlavou. Přenocujeme ve městě a pak se uvidí. Není vyloučeno, že na pobřeží budeme muset vydržet pěkných pár desítek dní.
Gaj opatrně poznamenal, že tenhle plán mu připadá dost pochybený, Maxim s ním ochotně souhlasil a s nadějí v hlase se zeptal, zda Gaj náhodou nemá v zásobě nějaký jiný, moudřejší projekt. Gaj mu sdělil, že žádný jiný plán ho bohužel nenapadá, ale že by měli mít na paměti možnou přítomnost četnických tankových hlídek, které se, pokud je mu známo, dostávají po pobřeží hodně daleko na jih. Maxim se zachmuřil a řekl, že to je špatné, že je třeba mít oči a uši všude a nenechat se zaskočit, a potom se chvíli Gaje se živým zájmem vyptával na taktiku těchto hlídek. Když se dověděl, že tanky sledují spíš moře než břeh a že nejlépe se jejich pozornosti dá uniknout tak, že si člověk prostě lehne do písku, uklidnil se a zapískal si nějaký neznámý pochod.
Za zvuků tohoto pochodu odrázovali ještě asi dva kilometry a Gaj celou tu dobu přemýšlel, jak by se měli zachovat, kdyby je hlídka přece jen vyčenichala, a když to vymyslel, svěřil se se svým nápadem Maximovi:
»Kdyby nás objevili, nalžeme jim, že mě unesli degeneráti a že tys to viděl, vyrazil jsi za nimi a osvobodil mě. Pak jsme dlouho bloudili po lesích, až jsme dneska vyšli na tohle pobřeží…«
»A co z toho budeme mít?« zeptal se bez zvláštního nadšení Maxim.
»Přinejmenším to,« rozzlobil se Gaj, »že nás nepicnou hned na místě.«
»Tak to ne,« ohradil se tvrdě Maxim. »Po mně už nikdo střílet nebude, a po tobě taky ne…«
»A když pojedou na tanku?«
»Tak co?« opáčil pohrdavě Maxim. »To je toho — tank…«
Gaj se na chvilku odmlčel a pak zamyšleně poznamenal:
»Ale řeknu ti, že zmocnit se tanku by vůbec nebylo špatné.«
Gaj viděl, jak se Mak pro jeho nápad nadchl.
»To je výborný nápad, Gaji. A takhle to taky provedeme. Sebereme jim tank. Jakmile se objeví, vystřel do vzduchu, já dám ruce za záda a ty mě povedeš přímo k nim. Tam už to bude moje starost. Koukej se držet stranou, abys mi náhodou nepřišel pod ruku, a hlavně už nestřílej…!«
Gaj pookřál a navrhl, že by mohli vylézt nahoru na duny, kde je bude vidět už zdálky. A tak to taky udělali. Vyšplhali se na duny.
A okamžitě uviděli bílou ponorku.

2008-05-22T09:21:00.000-07:00

»Měli jsme štěstí,« utrousil Maxim. »Startovalo jich dobrých deset.«
»Čeho?« zeptal se Gaj, který si vytřepával vodu z ucha.
»Raket… Úplně jsem na ně zapomněl… Tolik let tu čekaly, až poletíme, a vidíš, dočkaly se… Že mě to nenapadlo?«
Gaj si nespokojeně uvědomil, že jeho to mohlo napadnout taky, ale jak je vidět, nenapadlo. Přece mohl před dvěma hodinami říct: Jak tam chceš letět, Maku, když les je plný podzemních šachet s raketami? Ne, princi-vévodo, děkujeme mockrát, ale líp byste udělal, kdybyste si s tím svým bombardérem letěl sám… Ohlédl se na moře. Horský orel už se téměř celý potopil, z vody žalostně trčel jen jeho hranatý polámaný ocas.
»Takže pokud tomu dobře rozumím, do Ostrovní říše se nedostanem,« zauvažoval nahlas Gaj. »Co budeme dělat?«
»Ze všeho nejdříve spolykáme prášky,« odpověděl Maxim. »Vytáhni krabičku.«
»A proč?« zeptal se Gaj. Tablety prince-vévody mu byly silně proti mysli.
»Voda je hodně znečištěna,« vysvětlil Maxim, »pálí mě celé tělo. Nejlepší bude, když si každý dáme alespoň pět tablet naráz.«
Gaj chvatně vyjmul jednu tubičku, nasypal si na dlaň deset žlutých kuliček a rozdělili si je napůl.
»A teď jdeme,« pobídl Gaje Maxim. »Nezapomeň si tu samopal.«
Gaj zbraň zvedl, odplivl jedovatou hořkost, která se mu nahromadila v ústech, a zapadaje do sypkého písku se podél čáry příboje pustil v Maximových šlépějích. Bylo horko a kombinéza rychle proschla, jen v holínkách mu ještě čvachtalo. Maxim šel rychle a jistě, jako by přesně věděl, kam je třeba jít, třebaže kolem nebylo vidět nic kromě moře vlevo, písčité pláže před nimi a vpravo a také vysokých dun asi kilometr od pobřeží, za nimiž čas od času vyhlédly střapaté vrcholky lesních stromů.
Ušli už dobré tři kilometry a Gaj ještě pořád uvažoval, kam vlastně jdou a kde to asi jsou… Řekl si, že ptát se nebude, chtěl na to přijít sám, ale i když si poměrně dobře vybavil mapu, pochopil jen tolik, že někde před nimi musí být delta Modrého Hada a že jdou neznámo kam a neznámo proč… Horečné přemítání ho brzy přestalo bavit.

2008-05-19T03:51:00.000-07:00

Maxim zvedl samopal, přehodil si ho na záda a otevřel dvířka. Do kabiny okamžitě vtrhla voda, ostře začpěl benzín a podlaha se jim pod nohama začala zvolna naklánět.
»Vpřed!« zavelel Maxim a Gaj, který se protáhl kolem něj, poslušně žbluňkl do vln.
Prudce zajel pod hladinu, ale hned zase vyplaval, vyprskl vodu z úst a zamířil ke břehu. Byl docela blízko, ten pevný břeh, po kterém se dá chodit a na který se dá padat bez nebezpečí, že při tom přijdete o život. Maxim nehlučně rozřezávající vodu plaval vedle něj. Massarakš, ten chlap i plave jako ryba, jako by se ve vodě narodil… Gaj odfukoval a pracoval rukama i nohama ze všech sil. Plavat v kombinéze bylo namáhavé, a tak se zaradoval, když konečně zavadil nohou o písčité dno. Ke břehu zbývalo ještě pěkných pár desítek metrů, ale on se postavil a zvolna před sebou hrnul špinavou vodu, posetou mastnými skvrnami. Maxim plaval dál, snadno Gaje předhonil a na povlovnou písčitou pláž vyšel první. Když se k němu uondaný Gaj konečně dopotácel, stál už doširoka rozkročen a hleděl k nebi. Gaj se také podíval na oblohu. Rozpouštěly se na něm spousty černých kaněk.

2008-05-15T07:30:00.000-07:00

»Nemel sebou,« okřikl ho Maxim. »A pevně se drž. Už to bude…«
Les pod nimi najednou skončil. Gaj před sebou spatřil rozvlněnou kovově šedou vodní pláň, která mu nezadržitelně spěchala naproti, a zavřel oči… Rána. Praštění. Nestvůrný sykot. A zase rána. A další. Všechno je v háji, je po všem, konec… Gaj kvílí hrůzou. Jakási obrovská síla se ho chápe a snaží se ho přes odpor popruhů se vším všudy z křesla vyrvat, ale pak ho to zklamaně odhazuje zpátky, všecko kolem duní a bortí se, něco se škvířivě pálí a do kabiny tryská vlažná voda. A všechno utichá. Ke Gajovým uším doléhá jen tiché šplouchání a zurčení. Něco tiše syčí a jemně popraskává, podlaha se začíná pomalu kolébat. Pokud se Gaj nemýlí, už by mohl oči otevřít a podívat se, jak to vypadá na onom světě…
Když je otevřel, spatřil nejdřív Maxima, který se nad ním skláněl a rozepínal mu řemeny.
»Umíš plavat?«
Aha, to znamená, že jsem naživu.
»Umím.«
»Tak jdem.«
Gaj opatrně vstal a očekával, že v potlučeném, jako zpřeráženém těle se okamžitě ozvou nějaké bolesti, ale ukázalo se, že je naprosto v pořádku. Bombardér se sotva znatelně pohupoval na mírných vlnkách. Levé křídlo scházelo, pravé se ještě plandalo na útržcích jakýchsi perforovaných žeber. Břeh bylo vidět přímo proti přídi, asi je to při přistávacím manévru úplně otočilo.

2008-05-02T03:37:00.000-07:00

Gaj ještě chvíli počkal, ale pak opatrně zvedl hlavu, pokud možno tak, aby ji nevystavil bičům mrazivého vzduchu. Maxim tu byl. Seděl v nepřirozeně strnulé póze, pevně svíral velkou páku oběma rukama a jeho oči sledovaly tu přístroje, tu krajinu před letounem. Klouby pod hnědou kůží nápadně zbělely. Bombardér letěl nějak podivně, s nezvykle zvednutou přídí. Motory stály. Gaj pohlédl na křídlo a krve by se v něm nedořezal.
Křídlo hořelo.
»Požár!« zaječel a pokusil se postavit, ale popruhy ho zadržely.
»Seď klidně,« utrousil Maxim koutkem úst a dál napjatě zíral před sebe.
Gaj se vzchopil a taky se zadíval dopředu. Letoun už klouzal docela nízko nad zemí. Z míhání černých a zelených skvrn přecházely oči. A před nimi už se zvedala ocelově lesklá hráz moře. Rozmlátíme se na maděru, pomyslel si Gaj se srdcem v kalhotách. Čert aby vzal prince-vévodu i s tím jeho zatraceným bombardérem, massarakš, to je mi pěkný úlomek staré říše — nebýt jeho, šli jsme si kliďánko pěšky a měli jsme po starostech, kdežto takhle shoříme, pokud neshoříme, tak se roztřískáme, a když se ani neroztřískáme, utopíme se v moři… Copak Maxim, ten se určitě zase vzkřísí, ale já to mám jisté… Nechci!

2008-04-25T23:02:00.000-07:00

Vtom bombardér prudce nadskočil. Gaj se kousl do jazyka a Maxim sevřel velkou páku oběma rukama. Něco nebylo v pořádku, něco se stalo… Gaj se neklidně rozhlédl a s úlevou zjistil, že křídla jsou na svých místech a vrtule se otáčejí. Podíval se nad hlavu — v bělavém nebi se pomalu rozpíjely jakési uhlově černé skvrny. Jako kapky tuše ve vodě.
»Co to je?« zeptal se.
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Zvláštní věc…« Pronesl ještě dvě neznámá slova a pak ze sebe váhavě vymáčkl: »Útok… nebeských kamenů. Nesmysl, to se nestává. Pravděpodobnost nula celá, nula nula… Že bych je přitahoval?«
Znova pronesl ta neznámá slova a umlkl.
Gaj se ho chtěl zeptat, co jsou to nebeské kameny, ale vtom koutkem oka postřehl nějaký nepřirozený pohyb vpravo dole. Zadíval se bedlivěji. Nad hnědozelenou dekou lesa pomalu kynula špinavě nažloutlá hromada. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je to kouř. Pak se však v útrobách hromady zablesklo, kolmo vzhůru z ní vyklouzlo dlouhé černé štíhlé tělo a ještě v téže vteřině se obzor nebezpečně naklonil, potom se změnil ve svislou stěnu a Gaj zaryl prsty do opěradel. Samopal mu z kolenou spadl a klouzal po podlaze. »Massarakš…,« zasyčel ve sluchátkách Maximův hlas. »Tak takhle je to! Jsem já to ale pitomec!« Obzor se znovu srovnal, Gaj očima hledal šedožlutou hromadu, nenašel ji a najednou přímo před přídí stroje zahlédl nad lesem gejzír barevných cákanců, ze země se znovu jako hora vzdulo žluté mračno, šlehl oheň, k obloze se pomalu zvedlo další dlouhé černé tělo a puklo v oslnivě bílou kouli. Gaj si zakryl oči dlaní. Bílá koule rychle pohasla, nalila se černí a rozpila se v gigantickou kaňku. Podlaha pod nohama se někam propadla. Gaj široce otevřel ústa a zalapal po vzduchu; na okamžik se mu zdálo, že žaludek mu každou chvíli musí vyskočit ven. V kabině se zešeřilo, proti nim bleskurychle klouzal roztrhaný černý dým, olizující okénka, a obzor se znovu zahoupal, takže les teď byl docela blizoučko od levé strany trupu. Gaj zamhouřil oči a schoulil se v očekávání úderu, bolesti, smrti, ztrácel dech a kolem se všechno třáslo a zachvívalo. »Massarakš,« bzučel ve sluchátkách Maximův hlas. »Třiatřicetkrát massarakš…« Do stěny hned vedle nich cosi úsečně a zuřivě zabušilo, jako by po nich někdo z bezprostřední blízkosti pálil z kulometu, do tváře ho udeřil tuhý ledový pramen vzduchu, strhlo mu to přílbu a Gaj se ve snaze ukrýt se někam před řvoucím ledovým vichrem stočil do klubíčka. To je konec, blesklo mu hlavou. Střílejí po nás. Teď nás sundají a my tu uhoříme… Jenže zatím se nic nedělo. Bombardér ještě několikrát jankovitě poskočil, párkrát se náhle propadl a zase se vynořil, ale pak řev motorů umlkl a nastalo příšerné ticho, zaplněné jen svištivým kvílením větru, deroucího se skrz průstřely dovnitř.

2008-04-19T01:09:00.000-07:00

Gaj se s obtížemi křečovitě nadechl a trhl límcem své kombinézy. V uších mu zvonilo, svět před očima plul a kolébal se. Svět byl v mlze, ale ta mlha se rychle rozplývala, svaly ještě trnuly a v hrdle mu nepříjemně šimralo. Pak spatřil Maximovu ztmavlou, zachmuřenou, snad dokonce krutou tvář. Vybavila se mu letmá vzpomínka na cosi slastného a hned zase pominula a bůhvíproč se mu k nesnesení zachtělo postavit se do pozoru a srazit podpatky. Gaj ovšem chápal, že se to nehodí, že se Maxim rozzlobil.
»Něco jsem provedl?« zeptal se nejistě a poplašeně se rozhlédl.
»To já jsem provedl,« odpověděl Maxim. »Úplně jsem zapomněl na ten neřád.«
»Na co?«
Maxim se vrátil do svého křesla, položil ruku na knipl a zadíval se kupředu.
»Na věže,« vysvětlil Gajovi nakonec.
»Na jaké věže?«
»Vzal jsem to moc na sever. Dostali jsme se do paprskového úderu.«
Gaj se zastyděl.
»Hulákal jsem Ocelové chlapce?« zeptal se.
»To by nebylo to nejhorší,« odpověděl Maxim. »Ale nic, příště budeme opatrnější.«
Gaj se s nevýslovně trapnými pocity odvrátil a zoufale se pokoušel vzpomenout si, co vlastně dělal, ale pak se věnoval krajině dole pod letadlem. Žádnou věž neviděl a pochopitelně nemohl vidět ani hangár a pole, z něhož vzlétli. Na zemi se pomalu šinula stále táž deka sešitá z pestrobarevných cárů a ještě bylo vidět řeku, matného kovového hádka, mizejícího v mlhavém oparu daleko před nimi, kde se už za chvíli mělo jako stěna zdvihnout k nebi moře… Co jsem asi tak mohl plácat, přemýšlel Gaj. Nejspíš nějaké úděsné žvásty, protože Maxim je hrozně rozladěný a rozrušený. Massarakš, možná se mi na chvíli vrátily moje četnické manýry a já ho urazil! Kde je ta prokletá věž? Teď by byla mimořádná příležitost hodit na ni bombu…

2008-04-09T02:47:00.000-07:00

Nad tím prostě zůstává rozum stát: vypadá to, že spoustu věcí vidí prvně v životě, a přesto se okamžitě přizpůsobí a dělá, co je právě zapotřebí. Ostatně copak to platí jen o strojích a mechanismech? To nejsou jen stroje, co v něm uznává svého pána. Kdyby chtěl, bude se s ním objímat i rytmistr Čaču… Čaroděj, na kterého je hrůza se jen podívat, ho považuje za sobě rovného… A princ-vévoda, učený muž, šéfchirurg, zkrátka aristokrat, v Maximovi taky okamžitě postřehl cosi výjimečného, vznešeného… Takový stroj mu svěřil… A já mu chtěl cpát za ženu Radu! Co pro něj znamená taková Rada? Nic, letmé zaujetí… Copak takový potřebuje Radu? To takhle nějakou hraběnku, nebo řekněme princeznu… A prosím, se mnou se přátelí, to jsou mi věci… Kdyby teď řekl, abych se vrhl dolů, je dost dobře možné, že bych to udělal, protože Mak… A kolik jsem se toho od něj dověděl, co jsem díky jemu všechno viděl, to by se mi bez něj v životě nemohlo stát… A kolik toho díky Makovi ještě uvidím a poznám, čemu všemu se naučím…
Maxim na sobě pocítil Gajův pohled a zaznamenal i jeho tiché nadšení, jeho oddanost, podíval se na něj a šťastně, docela jako zastará, se na něj zazubil; Gaj se jen stěží ovládl, aby Maka neuchopil za mohutnou snědou ruku a nezasypal ji vděčnými polibky. »O vládce můj, má ochrano a pýcho, jen rozkaž — jsem tady, jsem tvůj, jsem připraven, mršti mnou do ohně, spoj mě s plameny… Na tisíce nepřátel, proti dokořán roztlemeným chřtánům, vstříc miliónům kulí… Kde jsou, kde jen jsou tvoji nepřátelé? Kde jsou ti tupí, odporní lidé v mrzkých černých stejnokrojích? Kde je ten vzteklý oficírek, co se opovážil vztáhnout na tebe ruku? O černý ničemo, rozsápu tě nehty, prokousnu ti hrdlo… ale teď ne, ne… Něco mi rozkazuje, můj vladyka, něco si ode mě žádá… Maku, Maku, zapřísahám tě, proč už se neusmíváš? Jsem hloupý, nerozumím ti, neslyším tě, je tu takový řev, to řve tvůj poslušný stroj… Ach ano, massarakš, v tom to je, jsem já to ale idiot, samozřejmě, přílba… Ano, ano chápu, hned… Já chápu, je tu přílba se sluchátky jako v tanku… Poslouchám tě, můj čarokrásný! Přikazuj! Nene, já se nechci vzpamatovat! Nic se se mnou neděje, prostě jsem tvůj, chci pro tebe zemřít, jen něco rozkaž… Ano, budu mlčet, budu držet hubu… Rozerve mi to plíce, ale budu mlčet, když mi to přikazuješ… Věž? Jaká věž? Aha, ano, už ji vidím… Ti černí ničemníci, ti podlí lidožrouti, ti vrazi dětí nasázeli své věže všude, ale my je smetem, okovanou botou zadupeme na psy, boříce ty věže, v oku žár nám kolotá… Jen řiď, řiď svůj stroj na tu hnusnou věž… a dej mi bombu a já se vrhnu i s ní a svůj cíl neminu, to mi věř! Dej mi bombu, bombu! Do ohně!! Oóó!«

2008-04-07T03:48:00.000-07:00

Gaj zvedl oči a zjistil, že lopatky obřích vrtulí zmizely, splynuly v obrovská mlhavá kola. Celé to široké pole se najednou pohnulo a sunulo se jim naproti, rychleji a rychleji… Už nebyl ani princ-vévoda, ani hangár, bylo jen pole, bleskurychle ubíhající letadlu vstříc, nemilosrdný třas a hromový řev, a když Gaj s potížemi pohnul hlavou, s hrůzou zjistil, že gigantická křídla se plavně pohupují a každou chvíli se musejí ulomit, jenže vtom už třas ustal, pole pod křídly žuchlo někam dolů a Gajovým tělem od hlavy až k patě projel jakýsi měkký, vatový pocit. A pod bombardérem už se nepohybovalo pole a vlastně ani les: les se změnil v černozelený kartáč, ve velikánskou, snad tisíckrát záplatovanou deku, a tahle skvrnitá přikrývka se pomalu plazila dozadu. Až teď si Gaj uvědomil, že letí.
Se zbožným úžasem pohlédl na Maxima. Přítel Mak seděl v ledabylé póze s levou rukou opřenou o opěradlo a pravou sotva znatelně pohyboval tou největší a patrně tedy nejdůležitější pákou. Oči měl přimhouřené, rty sešpulené, jako by si něco hvízdal. Ano, byl to velký člověk. Velký a nepostižitelný. Ten asi dokáže všechno, pomyslil si Gaj. Třeba teď řídí tenhle příšerně složitý stroj, který vidí poprvé v životě. To přece není žádný tank nebo náklaďák, ale letadlo, slavný bombardér, ani jsem nevěděl, že nějaký zůstal… A on s tím zachází jako s hračkou, jako by celý život neměl na práci nic jiného než létat vzduchem.

2008-04-02T03:50:00.001-07:00

»Jiné nemám,« podotkl suše princ-vévoda. »Mimochodem je to nejlepší bombardér na světě. Jeho císařská Výsost na něm svého času vykonala…«
»Ale jistě, samozřejmě…,« přerušil ho chvatně Maxim. »To já jen z toho překvapení…«
Nahoře v pilotní kabině dosáhlo Gajovo nadšeni vrcholu. Všude samé sklo. Obrovské množství neznámých přístrojů, fantasticky pohodlná křesla, nepochopitelné páky a zařízení, svazky pestrobarevných vodičů, nevídané zvláštní přílby, připravené k okamžitému použití… Princ-vévoda Makovi něco překotně vysvětloval, ukazoval přitom na přístroje a pohyboval pákami. Mak jen roztržitě pobrukoval: »Samozřejmě, to je jasné, jak jinak…,« kdežto Gaj se samopalem na kolenou seděl v křesle, aby nepřekážel a nedej bože tu něco nepoškrábal, třeštil oči a kroutil hlavou.
Bombardér stál ve starém hangáru se zborcenou střechou na okraji lesa; před ním se prostírala obrovská nedozírná šedozelená pláň bez jediného hrbolku a jediného keříku. Za polem, asi o pět kilometrů dál, znovu začínal les a nad tím vším viselo bílé nebe, které se odsud z kabiny zdálo docela blízko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrušen na nejvyšší možnou míru. Téměř si nepamatoval, jak se vlastně rozloučil se starým princem-vévodou. Princ-vévoda cosi říkal, Maxim taky mluvil, snad se smáli, pak princ-vévoda zaslzel, potom klapla dvířka… Gaj náhle zjistil, že ho do křesla tisknou široké popruhy, ozval se nějaký třesk, po něm hrozné výbuchy, kabina se drobounce roztřásla, všechno kolem zamořil těžký rachot, malý princ-vévoda daleko dole mezi keři připláclými k zemi a v trávě, která najednou jako by někam tekla, si oběma rukama chytil klobouk a bezmocně couvl.

2008-04-02T03:50:00.000-07:00

2008-03-27T04:02:00.000-07:00

Gajovi se ještě nikdy nepoštěstilo letět někam letadlem. Vlastně letadlo viděl poprvé v životě. Policejní vrtulníky a létající plošiny samozřejmě znal a několikrát se dokonce zúčastnil akcí ze vzduchu: jejich sekci naložili do vrtulníku a vysadili je u silnice, po níž se k mostu hnala skupina vychovanců, kteří se vzbouřilí kvůli nepoživatelné stravě. Na tento vzdušný přesun zůstaly Gajovy ty nejnepříjemnější vzpomínky: stroj letěl při zemi, celý se třásl a houpalo to tak, že se mu vnitřnosti obracely naruby, k tomu oblbující řev motoru a svištění rotoru, pach spáleného benzínu a fontány motorového oleje, které stříkaly ze všech spár.
Tohle ovšem bylo něco zcela jiného.
Horský orel, osobní bombardér J. c. V., Gaje doslova omráčil. Byl to vskutku obludný stroj a člověku připadalo naprosto nemožné, že takový kolos je vůbec schopen zvednout se do vzduchu. Jeho útlé žebrované tělo, zdobené četnými zlatými erby a emblémy, bylo dlouhé jako ulice. Olbřímí křídla, pod nimiž by se hravě ukryla celá brigáda, se hrozivě a majestátně pnula do stran. Byla vysoko jako střecha několikapatrového domu, ale lopatky šesti ohromných vrtulí se téměř dotýkaly země. Bombardér spočíval na třech kolech, několikrát větších než dospělý muž — dvě podpírala přední část trupu, na třetím trůnil hranatý ocas. K leskle prosklené kabině vedla do závratné výšky stříbřitá nitka duralového žebříku. Ano, před sebou měli skutečný symbol staré říše, symbol velké minulosti, symbol někdejší moci, která si dokázala podmanit celý kontinent. Gaj stál se zakloněnou hlavou, ochablé nohy pod ním mimoděk podklesávaly a celý se chvěl nábožnou úctou, dokud jako z čista jasna z nebe hrom nezazněla slova přítele Maka:
»To je teda škatule, massarakš…! Promiňte, princi-vévodo, nechtěl jsem se vás dotknout…«

2008-03-25T04:05:00.000-07:00

Nejsprávnější by mi připadalo vrátit se zpátky na sever a jednat tam na vlastní pěst. Jen si vzpomeňte, co řekl Čaroděj — vy jste síla. A pak, v jednom máte pravdu: soustava věží musí mít někde Centrum. A moc nad severem má ten, kdo vládne v tomto Centru. To byste si měl pořádně zapsat za uši.«
»Obávám se, že to by nebylo nic pro mě,« pronesl pomalu Maxim. »Zatím ještě nemohu říct proč, ale cítím, že to opravdu není nic pro mě. Já se nechci stát pánem Centra. V jednom však s vámi souhlasím — ani tady, ani na poušti nemám co pohledávat. Poušť je příliš daleko, a tady se není o koho opřít. Mnohé se teprve musím dovědět: je tu ještě Pandea, Honti, hory, někde v oceáně je Ostrovní říše… Slyšel jste o bílých ponorkách? Ne? To já ano, tady Gaj taky a známe člověka, který je viděl a bojoval s nimi. A to je podstatné — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskočil. »Nemá smysl otálet. Díky, princi-vévodo, moc jste nám pomohl. Půjdeme, Gaji.«
Vykročili na náměstí a zastavili se u nataveného pomníku. Gaj se teskně rozhlédl. Kolem se ve žhavém oparu kolébaly žluté rozvaliny, bylo dusno a vznášel se tu nějaký puch, jenže Gajovi se z tohoto sice děsivého, leč již zabydleného místa nechtělo zase odcházet jinam, znovu se vláčet lesy a vydat se dobrovolně do rukou všech zlověstných náhod, které tam na člověka číhají při každém nadechnutí… Kéž by se teď mohl vrátit do svého pokojíku, pohrát si s holohlavou Tangou, konečně jí vyrobit slíbenou pistolku z vystřelené nábojnice, nelitovat, massarakš, a vystřelit pro nebohou holčičku jeden náboj jen tak zbůhdarma, pánubohu do oken…
»Kam tedy nakonec zamíříte?« zeptal se princ-vévoda, který si před pískem a prachem chránil tvář svým ohmataným, vybledlým kloboukem.
»Na západ,« odpověděl Maxim. »K moři. Jak je to odsud daleko?«
»Tři sta kilometrů,« pronesl princ-vévoda zamyšleně. »A budete muset překonat silně zamořené prostory… Poslyšte,« dodal po krátké odmlce, »a co kdybychom to udělali takhle…?« Dlouho neřekl nic a Gaj už začal netrpělivě přešlapovat, ale Maxim nespěchal, čekal, »Jistě, nač by mi byl!« mávl nakonec princ-vévoda rukou. »Upřímně řečeno jsem si ho schovával pro sebe, myslel jsem si, že až bude dočista zle, až to nervy dál nevydrží, sednu si do něj a vrátím se domů a tam ať si mě třeba popraví… Ale teď…? Už je pozdě…«
»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadějí se na prince-vévodu zadíval.
»Ano. Horský orel. Říká vám tenhle název něco? Samozřejmě ne… A vám, mladý muži? Taky ne… Kdysi to býval nejslavnější bombardér, pánové, Horský orel, osobní bombardér Jeho císařské Výsosti prince Kirnu, Rytíře čtyř zlatých praporů… Pokud se dobře pamatuji, vojáky nutili biflovat se to zpaměti… Vojíne ty a ty! Řekni plný název osobního bombardéru Jeho císařské Výsosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podařilo uchovat. Nejdřív jsem s ním chtěl evakuovat raněné, ale bylo jich příliš mnoho. A pak, když všichni ranění zemřeli… Ach, darmo mluvit. Vezměte si ho, chlapče. A leťte. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny světa…«
»Děkuji vám,« řekl Maxim. »Děkuji vám, princi-vévodo. Nikdy na vás nezapomenu.«
»Prosím vás, o mě nejde,« zrozpačitěl stařec. »Nedělám to kvůli sobě… Ale pokud se vám něco podaří, můj milý, nezapomeňte na ty tady.«
»Podaří,« ujistil ho Maxim. »Podaří, massarakš! Musí se to zdařit, svědomí nesvědomí…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«

2008-03-19T05:33:00.000-07:00

Jednejte. Avšak usilujte o to, aby vám vaše svědomí nepřekáželo ve střízlivém rozvažování, a váš rozum nechť neváhá, pokud to bude zapotřebí, zatlačit svědomí do ústraní… A ještě jedno byste si měl vzít k srdci: Nevím, jak je to ve vašem světě, ale u nás žádná síla bez pána dlouho nezůstane. Vždycky se najde někdo, kdo se snaží ji zkrotit a podmanit si ji — buď nenápadně; nebo veřejně, pod nějakou počestnou záminkou… To je všechno, co jsem chtěl říct.«
Čaroděj nečekaně hbitě vstal — pták na jeho rameni přisedl a rozprostřel křídla — proklouzl na krátkých nožkách podél zdi a zmizel za dveřmi. Hned za ním se z domku vyhrnulo celé shromáždění. Odcházeli s přidušeným sténáním, funěním a hlasitým oddechováním, aniž cokoli z řečeného pochopili, ale jedno věděli — jejich Čaroděj se nad nimi slitoval, vše zůstává při starém a Čaroděj nebezpečné dobrodružství nepovolil, nedal jim ublížit a oni teď mohou v klidu čekat na smrt, stejně jako dřív; však před sebou mají ještě celou věčnost — deset let, možná i víc. Poslední se odbelhal Bošku s čajníkem v ruce a v místnosti zůstali jen Gaj a Maxim s princem-vévodou. V rohu navíc pevně spal Pekař, uondaný tak neobvyklým intelektuálním vypětím. V Gajově hlavě panoval zmatek a v duši vlastně taky. Uvědomoval si jen jedno. Mám já to v životě smůlu: jeho první polovinu jsem prožil jako loutka, jako blbeček plácající se v cizích rukou, a tu druhou budu muset nejspíš dožít jako tulák bez vlasti, domova, bez přátel a bez zítřka…
»Jste rozčarován, Maku?« zeptal se provinile princ-vévoda.
»Ale ne, ani ne,« ozval se Maxim. »Spíš naopak, řekl bych, že se mi ulevilo. Čaroděj má pravdu, mé svědomí ještě není připraveno na taková sousta. Asi musím ještě nějaký čas bloudit po světě a pozorně se po něm porozhlédnout. Pocvičit si svědomí…« Nepříjemně se zasmál. »Co mi můžete doporučit teď, princi-vévodo?«
Starý muž hekavě vstal, promnul si strnulé boky a prošel se.
»Za prvé bych vám nedoporučoval postupovat dál do nitra pouště. Ať už tam barbaři jsou, nebo ne, nenajdete tam nic, co by pro vás mohlo být prospěšné. Možná má Čaroděj pravdu a stálo by za to navázat kontakt s Ostrovany, i když je mi bůh svědkem, že nevím, jak to zařídit. Nejspíš se musí jít k moři a začít tam…, pokud ovšem Ostrované také nejsou jen mýtus a pokud budou ochotni se s vámi bavit.

2008-03-17T02:48:00.000-07:00

Nastoluje ideály a rozum hledá cesty k jejich naplnění. Bez svědomí rozum pracuje pro sebe, to znamená naprázdno. A pokud jde o rozpor mezi mými tužbami a tužbami mas… Existuje jistý všeobjímající ideál: Člověk má být duchovně i fyzicky svobodný. V tomto světě si masy zřejmě neuvědomují ani tak základní pravdu, a cesta k ní je trnitá. Jednou se však začít musí. A já se rozhodl začít teď.«
»Správně,« souhlasil nečekaně hladce Čaroděj. »Svědomí skutečně nastoluje ideály. Ale ideálům říkáme ideály proto, že jsou v křiklavém nesouladu se skutečností. A já chci přece říct jen jedno jediné, jen to neustále opakuji: Svědomí se nemá hýčkat, naopak se musí co nejčastěji vystrčit do uprášeného průvanu nové skutečnosti, bez obav, že se potřísní a potáhne drsnou suchou kůrkou… Ostatně vy sám to moc dobře víte. Prostě jste se ještě nenaučil nazývat věci pravými jmény. Ale to se taky naučíte. V současné době vaše svědomí hlásá: Je třeba svrhnout tyranii Ohňostrůjců. Rozum si to všechno probral a poradil: protože zevnitř se tyranie zničit nedá, udeříme na ni zvenčí, vrhneme proti ní barbary… Jen ať jsou lesní lidé rozdupáni, jen ať se tok Modrého Hada zaplní po okraj mrtvolami, jen ať začne velká válka, která snad bude znamenat pád tyranů — to vše ve jménu velkého ideálu. Co se dá dělat, řeklo si svědomí se zkrabaceným čelem, ve jménu velké věci budu muset trochu zhrubnout…«
»Massarakš…!« zasyčel Maxim, rudý a vzteklý, jak ho Gaj ještě nikdy neviděl. »Ano, massarakš! Ano! Všechno je přesně tak, jak říkáte! Ale co jiného zbývá? Za Modrým Hadem se lidé změnili v chodící dřevěné panáčky.«
»Správně, správně,« přitakal znovu Čaroděj. »Jiná věc ovšem je, že pochybený je ten váš plán už v zárodku. Barbaři si vylámou zuby na věžích, odvalí se zpátky a chudáci naši průzkumníci vlastně ničeho vážnějšího nejsou schopni. V rámci téhož plánu byste se však mohl spojit třeba s Ostrovní říší… O tom teď nemluvím. Já se obávám, že jste vůbec přišel příliš pozdě, Maku! Ale nemyslete si, že vás chci zrazovat. Já dobře vím, že jste síla, Maku. Už vaše objevení je tedy nevyhnutelným porušením rovnováhy na povrchu našeho malého světa.

2008-03-13T05:18:00.000-07:00

Bylo to děsivé, a to nejen pro Gaje, ale pro všechny přítomné včetně prince-vévody… Jen Maxim se na Čaroděje díval chmurně a s jakousi opovážlivou výzvou v očích.
»Nedočkavost zjitřeného svědomí!« zvolal Čaroděj. »Vaše svědomí je přemírou pozornosti a péče příliš zhýčkáno, začíná sténat při vidině každého, i toho sebemenšího nepohodlí, a váš rozum se před ním přezdvořile sklání, místo aby je okřikl a zahnal do patřičných mezí. Vaše svědomí je rozhořčeno existujícím řádem věcí a váš rozum poslušně a překotně hledá způsob, jak tento zlořád nahradit. Řád však má své zákony. Tyto zákony vznikají z tužeb obrovských lidských mas a měnit se mohou jedině tehdy, až dojde ke změně oněch tužeb… Takže na jedné straně jsou tu tužby obrovských lidových mas a na straně druhé vaše svědomí, vtělení vašich snah. Vaše svědomí vás ponouká ke změně řádu věcí, tedy k porušování zákonů tohoto řádu, určovaných tužbami mas, což by ve svém důsledku mohlo vést ke změně tužeb miliónů lidí k obrazu a podobě oněch zmíněných vašich snah. Směšné a nehistorické. Váš zamlžený a svědomím ošálený intelekt ztratil schopnost rozlišit reálný prospěch mas od prospěchu vysněného, diktovaného vaším svědomím. Jenže také rozum musíme udržovat v čistotě. A jestliže to udělat nechcete nebo nemůžete — tím hůře pro vás. A nejen pro vás. Vy mi třeba namítnete, že ve světě, odkud jste přišel, nemohou lidé se špatným svědomím vůbec existovat. Tak přestaňte žít, to taky není špatné východisko — jak pro vás, tak pro ostatní.«
Čaroděj umlkl a všechny hlavy se otočily k Maximovi. Gaj zřejmě dost dobře nepochopil, o čem se to mluví. Možná dozvuk nějakého starého sporu. Bylo jasné, že Čaroděj považuje Maxima za moudrého, ale vrtošivého člověka, který dá spíš na vlastní rozmary než na skutečnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodně zvláštní, to ano, avšak sebe nikdy nešetřil a pro všechny chtěl vždy jen dobro — ne z nějakého vrtochu, ale z toho nejhlubšího přesvědčení. Samozřejmě — čtyřicet miliónů lidí paralyzovaných zářením si žádné změny přát nemohlo, ale ti přece byli omámení, což bylo nespravedlivé.
»Nemohu s vámi souhlasit,« odvětil chladně Maxim. »Svědomí skrze svou bolest nastoluje úkoly a rozum je plní.

2008-03-11T02:02:00.000-07:00

»A průzkumníky bych mu taky nedával!« zvýšil hlas plešatec. »Co chtějí oni, nás nezajímá… Jim je to jedno, ti doma nebydlí. Takový Šestiprsťák je celé dny a noci na druhé straně. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlastá. Jim je hej, ti se zatracených věží bát nemusejí, protože je z toho hlava nebolí. Ale co společnost? Zvěř prchá na jih. Kdo by nám ji sem zaháněl zpátky, kdyby nebylo průzkumníků. Průzkumníky nedávat! A pořádně je přitáhnout, už jsou hrozně zpovykaní. Vraždí tam, kradou vojáky a mučí je, jako by to ani nebyli lidé… Nepouštět, nebo se dočista utrhnou ze řetězu…«
»Nepouštět, nepouštět…,« potvrdilo shromáždění. »Co bychom si bez nich počali? My jsme je krmili a napájeli, my je zplodili a vychovali, to by si měli uvědomit, ale oni místo toho kde můžou, tam koukají vyvést něco po svém…«
Plešatec se konečně uklidnil, posadil se a začal o překot hltat vystydlý čaj. Shromáždění se taky uklidnilo a ztichlo. Starci seděli bez pohnutí a snažili se Maxima nevidět.
Bošku bezmocně pokýval hlavou a řekl:
»Máme my to ale smůlu, takový nešťastný život. My se spásy odnikud nedočkáme. Co jsme komu udělali?«
»Zbytečně jste nás přivedli na svět, to jste udělali,« vykřikl Ořešník. »Vůbec jste nepřemýšleli a zplodili nás do tak všivé doby.« Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem a dodal: »A my to děláme taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«
»Rovnováha…,« pronesl najednou zvučný ochraptělý hlas. »Už jsem vám to říkal, Maku, ale vy jste mi nechtěl rozumět…«
Zatím nebylo jasné, odkud se ten hlas line. Všichni mlčeli a truchlivě zírali do země. Jen pták, přešlapující na Čarodějově rameni, otvíral a zase zavíral žlutý zoban. Sám Čaroděj seděl nehybně se zavřenýma očima a pevně sevřenými tenkými a suchými rty.
»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«
Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.

2008-03-04T05:11:00.000-08:00

»Jenže nakonec to dopadne takhle,« pravil rozšafně plešatec, co nebyl místní. »Dejme tomu, že barbaři budou opravdu silnější než vojáci. Pobijí vojáky, poboří jejich zatracené věže a zmocní se celého severu. To prosím. Toho nám líto nebude. Ať se tam řežou. Ale jaký my z toho můžeme mít užitek? To by byl náš úplný konec — na jihu barbaři, na severu barbaři, takže nad náma budou taky vládnout barbaři. Nás nepotřebujou, a když nás nepotřebujou, sežerou nás i s chlupama. To je jedna možnost… A teď předpokládejme, že vojáci barbary odrazí. Odrazí je — a celá válka se přes nás povalí na jih. Co pak? Pak je s náma zase zle: na jihu vojáci, na severu vojáci a nad náma tedy taky vojáci. A vojáky — ty známe dobře…«
Shromáždění se rozhýbalo a zamručelo, že to ten plešoun říká správně, že je to všechno přesně tak. Ale plešatec ještě neskončil.
»Nechte mě domluvit!« rozčilil se. »Co jste se tak rozkvákali, proboha? To přece ještě není všechno. Ještě se může stát, že vojáci vyhladí barbary a barbaři zase vyřežou vojáky. Někdo si možná řekne, že to by pro nás bylo nejlepší, konečně bychom tu zůstali sami. Chyba lávky! Budou tady ještě upíři. Dokud žijí vojáci, upíři se schovávají, protože z kulek mají strach a vojáci dostali rozkaz upíry střílet. Ale jakmile vojáci nebudou, je s náma nadobro konec. Upíři nás schroupají i s kostičkama.«
Tato úvaha shromáždění nanejvýš rozrušila.
»Správně to říká!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaký to na bažinách žijou hlavy otevřený… Je to tak, bratři, na upíry jsme zapomněli… Upíři nespí, ti čekají na svou příležitost… Nic nepotřebujeme, Maku, ať to běží, jak to běželo doposud… Dvacet let jsme to sice s bídou, ale překlepali, tak to překlepeme ještě dalších dvacet — a pak už to bude jedno…«

2008-02-22T13:46:00.000-08:00

Ale do hlavy si vzal hroznou věc, to budou jatky, velké jatky…
»Já tomu asi nějak nerozumím,« ozval se plešatý ohava, soude podle oblečení zřejmě přespolní. »Co to po nás chce? Aby sem k nám přišli barbaři? Ale ti nás přece všechny pobijí! Copak neznám barbary? Všechny pobijí, jediného človíčka nenechají naživu!«
»Buď k nám přijdou v míru,« uklidňoval ho Maxim, »nebo nepřijdou vůbec.«
»Tak ať radši nechodí vůbec,« řekl plešatec. »S barbary nejlepší nemít nic společného. To spíš půjdu proti kulometům. Člověk má alespoň pocit, jako by zemřel vlastní rukou, můj táta byl voják z Pevnosti…«
»To je samozřejmě pravda,« promluvil zamyšleně Bošku. »Ale na druhé straně by barbaři mohli vojáky vyhnat a nás nechat na pokoji… Pak by bylo všem dobře.«
»A proč by nás nechávali na pokoji?« namítl ten se zákalem. »Nás jaktěživo nikdo na pokoji nenechal, tak proč by nás nechali zrovna barbaři?«
»On se s nimi domluví,« vysvětlil Bošku. »Řekne jim: Na lesní lid nesahejte a basta, jinak tam nechoďte…«
»Kdo, kdo se s nima domluví?« zeptal se Pekař a zatvářil se nedůvěřivě.
»Ale tady Mak. Mak se s nimi domluví…«
»Ach tak, Mak. Copak kdyby se s nima domlouval Mak, možná by nás opravdu pokoji.«nechali na

2008-02-21T15:22:00.000-08:00

Gaj zašilhal po Maximovi. Přítel Mak seděl s nohou podtaženou pod sebe — obrovský, hnědý, nehybný jako skála, vlastně ne, spíš jako obří akumulátor, schopný vychrlit veškerou svou energii během okamžiku. Zíral do temného kouta na Čaroděje, ale Gajův pohled okamžitě ucítil a otočil se k němu. A Gaje z ničeho nic napadlo, že přítel Mak už není ten dřívější Mak. Napadlo ho, že Mak se už dávno nerozzářil svým legendárním oslnivým úsměvem, už dávno nezpíval své horalské písně, ale jeho oči ztratily někdejší laskavost a vlídnou čtveračivost, že ztvrdly, nějak zeskelnatěly, jako by to ani nebyl Maxim, ale rytmistr Čaču. A ještě ho napadlo, že přítel Mak už dávno nepobíhá po všech koutech jako veselý zvědavý pes, naopak zvážněl a vkradla se do něj taková podivná drsnost, cílevědomost a věcná soustředěnost, jako by sebou samým mířil do jistého cíle, známého jen jemu… Od chvíle, kdy do něj Čaču nasypal celý zásobník těžké armádní pistole, se Mak moc a moc změnil. Dřív litoval všechny a každého, kdežto dnes nelituje nikoho. Inu což, možná to ani jinak nejde…

2008-01-12T10:26:00.000-08:00

»Dobře,« souhlasil princ-vévoda. »Když stručně, tak stručně. Vojáci nás vytlačují na jih. Slitování nemají a vyjednávat s námi nehodlají. Z rodin, které se pokusily proniknout na sever, se nikdo nevrátil. Lze předpokládat, že tam všichni našli smrt. To znamená, že za takových deset patnáct let nás definitivně zaženou do pouště a tam bez jídla a vody všichni zahyneme. Říká se, že na poušti taky žijí lidé. Já tomu nevěřím, ale mnozí vážení starostové věří a tvrdí, že obyvatelé pouští jsou stejně krutí a krvelační jako vojáci. Kdežto my jsme lidé mírumilovní, bojovat neumíme. Mnozí z nás umírají a my se úplného konce téhle hrůzy taky nedožijeme, jenže řídíme národ a naší povinností je myslet nejen na sebe, ale i na naše děti. Bošku, nalej prosím čaj váženému Pekařovi. Mám pocit, že vážený Pekař usnul.«
Pekaře vzbudili, strčili mu do skvrnité ruky horký šálek, on se spálil, bolestně zasyčel a princ-vévoda pokračoval:
»Náš přítel navrhuje řešení. Vojáky nenávidí a říká, že čekat od nich slitování nemůžeme, že jsou všichni omámeni tyrany a hoří touhou nás zničit. Mak nás nejdřív chtěl vyzbrojit a vést do boje, ale přesvědčil se, že jsme slabí a bojovat nemůžeme. A tak se rozhodl, že se vypraví k obyvatelům pouště, protože on na ně taky věří, domluví se tam a vyrazí proti vojákům s nimi. A co se žádá po nás? Abychom tomuhle nápadu požehnali, pustili pouštní lid přes naše území a zásobovali vojsko během války potravinami. Dále nám náš přítel Mak navrhuje, abychom mu dovolili shromáždit všechny naše průzkumníky, kteří sami budou chtít; Mak by je vycvičil, převedl přes Modrého Hada a vyvolal za řekou povstání. Takhle to tedy ve stručnosti vypadá… Musíme rozhodnout, co dál, a já vás prosím o vaše názory

2008-01-07T01:14:00.000-08:00

Nikdo nedokázal vysvětlit, co to má znamenat, a Mak jen pokyvoval hlavou a nadšeně si mumlal: »Tomu říkám intelekt!«
Čaroděj seděl, na nikoho ani nepohlédl a na rameni mu přešlapoval přisleplý noční pták. Čaroděj čas od času vytahoval z kapsy nějaké drobty a strkal je do šeredného zobanu; v takovém okamžiku pták na okamžik znehybněl, pak zaklonil hlavu a jakoby s obrovskými potížemi polykal sousto do nataženého krku.
»Jsou to nesmírně důležité návrhy,« pokračoval princ-vévoda, »proto vás prosím, abyste poslouchali pozorně, a ty, Bošku, vař čaj silnější, protože, jak se tak koukám, leckdo už podřimuje. Jenže teď nemůžete podřimovat, vzchopte se, možná že se rozhoduje o vašem osudu.«
Shromáždění souhlasně zamručelo. Muže se šedým zákalem, který už se vytratil do kouta ke zdi, že si tam schrupne, přivlekli zpátky a posadili do první řady.
»Já jsem přece nic neproved…,« bránil se provinile muž se zákalem. »Já jsem si myslel, že si jen tak trošičku tento. Já jenom, že by se mělo mluvit stručně, protože než se dostaneme na konec, člověk už neví, co bylo na začátku…«

2007-12-15T04:23:00.000-08:00

»Přátelé!« zahájil princ-vévoda. »Musíme posoudit návrhy našeho přítele Maka. Jsou to nesmírně závažné návrhy. Nakolik jsou závažné, můžeme usuzovat i z toho, že nás svou návštěvou poctil i sám Čaroděj a není vyloučeno, že k nám promluví…«
Gaj zvedl hlavu. Skutečně, v koutě seděl opřený zády o zeď Čaroděj — osobně. Už z pohledu na něj šla hrůza, ale nedívat se na toho muže jste prostě nedokázali. Pozoruhodná osobnost. Dokonce i Maxim k němu vzhlíží s málem posvátnou úctou a pokorou a říká: »Čaroděj, Gaji, to je opravdu někdo.« Čaroděj byl malé, pevné postavy, vždy úzkostlivě čistý, nohy i ruce měl krátké, ale silné a vlastně ani nevypadal tak strašně zrůdný: to v jeho případě nebyl ten správný výraz. Obrovská lebka byla porostlá hustými tvrdými vlasy, připomínajícími stříbřitý mech, malá ústa se zvláštně složenými rty, které sváděly k dojmu, že je neustále připraven zahvízdat skrz zuby, obličej se zdál dosti vyzáblý, ale pod očima visely unavené váčky a samotné oči s vertikálními, jako hadími zřítelnicemi byly dlouhé a úzké. Mluvil málo, mezi lidi chodil zřídka, žil osamoceně ve sklepení na vzdáleném konci města, ale díky svým neobyčejným schopnostem měl mimořádnou autoritu. Když v občině vznikal nějaký problém, šlo se k Čarodějovi pro radu. Obyčejně nic neodpověděl, což znamenalo, že je to záležitost malicherná, a ať bude řešení jakékoli, všechno se zase dá do pořádku. Šlo-li však o věci životně důležité, například o počasí či o to, kdy co sít, vždycky poskytl potřebné vysvětlení a nikdy se nemýlil. Chodili k němu jen starci, a co se tam dělo, si nechávali pro sebe, ale obecně panoval názor, že Čaroděj ani při poskytování těchto cenných rad vůbec nepohne ústy. Jen se podívá — a každému je hned jasné, co je třeba dělat. Mimoto vládl i zdejší zvířecí říši. Nikdy od společenství nežádal ani jídlo ani oděv: všechno mu dodávaly němé tváře — zvířata, hmyz i žáby. Jeho hlavními sluhy byli obrovští netopýři, s nimiž se údajně uměl domluvit, oni mu rozuměli a poslouchali ho. Dále se říkalo, že se vyzná i v tajemnu. Jenže porozumět tomu jeho tajemnu se nedalo. Podle Gajova názoru to byla jen řada náhodně volených slov: černý prázdný svět před zrodem Světového Světla, mrtvý ledový svět po vyhasnutí Světového Světla, nekonečná poušť se spoustami Světových Světel…

2007-12-13T03:11:00.000-08:00

Došli na náměstí, přesněji řečeno na rovné prostranství, uprostřed kterého se přízračně tyčil jakýsi černý, zpola roztavený pomník, a zabočili k zázrakem uchovanému domu, kde se obvykle scházeli představitelé občin, aby si sdělili, co se po světě vykládá, poradili se stran setí či lovu nebo si jen tak poseděli, poklímali a poslechli si vyprávění prince-vévody o starých časech.
Po velké čisté místnosti už se rozsazovali lidé. Nejlepší by bylo na nikoho se tu nedívat. Ani na prince-vévodu není právě nejpěknější pohled — a to není žádný mutant, ale normální člověk, jenže neuvěřitelně zohavený: celý obličej má samý šrám a popáleninu. Vstoupili dovnitř, pozdravili a posadili se do kruhu přímo na podlahu. Bošku, který se uchýlil ke sporáku, sundal z plotny konvici a nalil jim po šálku silného, chutného, ale neslazeného čaje. Gaj s díky přijal svůj šálek — podivuhodně krásný šálek jistě závratné ceny, z královského porcelánu —, postavil si ho před sebe, pak opřel samopal pažbou o podlahu a sevřel ho koleny, přitiskl tvář k vroubkované hlavni a zavřel oči, aby se alespoň na chvíli zbavil té skličující podívané.
Poradu zahájil princ-vévoda. Nebyl to žádný princ ani vévoda, nýbrž šéfchirurg Pevnosti. Když Pevnost začali dobývat atomovými bombami, posádka povstala, vyvěsila bílou vlajku (kterou útočící strana okamžitě sestřelila jaderným granátem), skutečného prince rozvášnění vojáci rozsápali na kousky, pak vyvraždili všechny důstojníky, a když se konečně vzpamatovali, pochopili, že nemá kdo velet a že bez velení to nejde: válka pokračuje, nepřítel útočí, vlastní jednotky útočí taky a nikdo z vojáků a poddůstojníků ani pořádně nezná plán Pevnosti. Pevnost se tak proměnila v obří past, v níž k dovršení všeho explodoval arzenál bakteriologických zbraní a vypukl mor. Zkrátka a dobře půlka posádky se rozprchla, kam se dalo, tři čtvrtiny zbylého osazenstva pomřely na mor a prořídlé řady obránců Pevnosti si vzal na povel šéfchirurg — během vzpoury ho vojáci nechali na pokoji, přece jen to byl lékař. Poznenáhlu se nějak zavedlo, že se mu říkalo tu princ, tu vévoda — nejdřív jen tak žertem, ale pak si na to všichni zvykli a Maxim mu pro jistotu důsledně říkal princ-vévoda.

2007-11-24T02:14:00.000-08:00

Gaj si vzpomněl, jak Bošku se svými pomocníky jednou ulovil jelena štvaného upíry a začala rvačka. Mutanti ovšem nejsou žádní bojovníci a rváči. Každý vypálil po ráně ze své historické flintičky, sedli si a zakryli si oči rukama, aby se nemuseli dívat, jak je upíři budou drásat. Po pravdě budiž řečeno, že Maxim tehdy taky nějak ztratil hlavu… Ačkoli, to není ten správný výraz, spíš se nějak… nějak se s nimi nechtěl rvát. Tak jsem to za všechny musel vylízat sám. Když došly náboje, nezbylo než se do nich pustit pažbou. Ještě že jich bylo jen šest. Dva jsme zastřelili, jeden utekl a tři zraněné a omráčené jsme svázali, že je ráno odvezeme do vesnice a popravíme je tam. A v noci najednou koukám — Maxim tiše vstal a hajdy k nim. Poseděl s nimi, trochu je vykurýroval opatrnými doteky rukou, jak to umí jen on, rozvázal je, a protože to samo sebou nebyli žádní pitomci, vzali nohy na ramena, jen se jim za patami prášilo. Tak mu říkám: »Co blázníš, Maku, proč jsi to udělal?« »Sám nevím, ale tuším, že nemáme právo je popravovat. Ani lidi, ani tyhle… To nejsou ani psi, natož upíři…«
Jako by šlo jen o upíry. A co netopýři? Třeba ti, co přisluhují Čarodějovi… Pěkní netopýři, spíš okřídlení běsi! A kdo asi po nocích dusá vesnicemi a krade děti? Údajně ani nemusí vejít do domu, děti k němu ve spánku přijdou samy až před dům… Dejme tomu, že tohle jsou jen bajky, ale ledacos jsem viděl na vlastní oči. Jako dneska si vzpomínám, jak nás vévoda zavedl podívat se na nejbližší vchod do Pevnosti. Přijdeme tam, krásná tichá zelená loučka, uprostřed kopeček a v něm jeskyně. Koukáme — bože na nebesích! — celý palouk před jeskyní je zavalený zdechlými upíry, dobrých dvacet jich tam bylo, míň určitě ne, a přitom nebyli potlučení nebo nějak zranění, v trávě ani kapka krve. A nejpodivnější na tom všem je, že když si je prohlédl Maxim, prohlásil, že nejsou mrtví, že je to jen taková křeč, jako by je někdo hypnotizoval… Ale kdo? Hnusná místa, to je marné. Tady se člověk může někam odvážit jen ve dne, a to aby se pořád bál. Nebýt Maxima, vzal bych nohy na ramena a nikdo by mě nedokázal zastavit. Otázka je, kam bych utíkal. Kolem samé lesy, v nich všelijaká havěť, tank jsme utopili v bažině… Takže zpátky k našim…? To by se zdálo nejpřirozenější — vrátit se k našim. Jenže jacípak to jsou teď pro mě naši? Když se to domyslí, jsou to zrůdy, loutky, to má Maxim pravdu. Jacípak lidé, když se dají ovládat jako stroje? Nene, to není nic pro mě… Fuj…

2007-11-13T09:24:00.000-08:00

»Jo, a zrovna já ho asi mám nahradit,« zavrčel Gaj rozpačitě, ale zároveň si uvědomil, jak mu v nitru nezávisle na jeho vůli všechno jihne.
»Taky Bošku mi nedá chvíli pokoj, protože jít přímo za tebou se stydí. Ten taky — ať tu Gaj zůstane, učit bude, chránit bude, dobré děti vychovávat bude… Však to znáš, jak Bošku mluví.«
Gaj zrudl spokojeností, odkašlal si a s pohledem dosud upřeným do okna zachmuřeně prohlásil:
»No tak dobře… Mám si vzít samopal?«
»Jen si ho vezmi,« přikývl Maxim. »Stát se může ledacos…«
Gaj zastrčil samopal do podpaždí. Vyšli z domku — Gaj první, Maxim hned za ním —, seběhli po ztrouchnivělých schůdcích, opatrně překročili klubko dětí, které si hrály v prachu před jejich dveřmi, a vykročili ulicí k náměstí. Ulice, náměstí… Zbyly jen pojmy. Kolik lidí tady muselo v jediném okamžiku zahynout. A to tu prý dřív stávalo krásné výstavné město. Zničili zemi, neřádi. Nestačilo jim, že vyvraždili a zmrzačili spousty lidí — ještě do celého kraje vypustili nějaké neřádstvo, jaké tu nikdo nepamatoval. A nejen tady.
Princ-vévoda vyprávěl, že před válkou v lesích žila zvířata podobná psům — už si ani nevzpomene, jak se jim vlastně říkalo — byla to chytrá a velice učenlivá zvířata, která všemu rozuměla a která se ochočovala a cvičila jedna radost. Pak se našel koumák, který rozšifroval jejich jazyk, ano, ukázalo se, že mají i jazyk, a dosti složitý, že vůbec nezřízeně rádi napodobují jiné tvory a hrdlo mají uzpůsobeno tak, že někteří se dokonce naučili lidské řeči; normální mluvu pochopitelně nezvládli, ale takových padesát sedmdesát slov si zapamatovali. Byla to zkrátka moc zajímavá zvířata, s těmi jsme se měli přátelit, navzájem si pomáhat a jeden od druhého se učit, tím spíš, že ten živočišný druh vymíral… Ale to ne, naučili je jen válčit, vyškolili je na průzkumníky. Potom začala válka, svět měl jiné starosti a po nich už nikdo ani nevzdechl, protože mnozí už nevzdechli vůbec po ničem. A najednou tumáš — upíři. Také mutanti, jenom ne lidští, ale zvířecí. Velice nebezpečná stvoření. Ve Zvláštním Jižním okruhu vyšel dokonce rozkaz o boji s nimi, ale princ-vévoda to říká jasně: S námi se všemi je konec, tady zůstanou jen upíři…

2007-11-12T03:42:00.000-08:00

Při pomyšlení na radioaktivitu Gaj sáhl do svého tlumoku, vytáhl krabičku se žlutými tabletami, hodil si dvě do úst a hořkost mu zkroutila obličej. Je to hnus, ale jinak to tady nejde, tady je taky všechno ozářené. Na poušti je asi bude muset cucat po celých hrstech… Ještě že je tu princ-vévoda, bez jeho pilulek už bych dávno ležel pod drnem. Princ-vévoda je kabrňák, neztrácí hlavu a nezoufá si ani v tomhle pekle, léčí, pomáhá, obchází svoje pacienty a díky jeho péči tu vyrostla celá farmaceutická továrna.
Dveře se rozlétly, do místnosti vstoupil rozkacený Mak, celý nahý, jen v trenýrkách, šlachovitý a hbitý a bylo na něm znát, že se tentokrát zlobí moc. Když ho Gaj spatřil, nasupil se a zahleděl se do okna.
»Nevymýšlej si a poběž,« řekl mu Mak.
»Nechci,« postavil si hlavu Gaj. »Čert je vem, obrací se mi z nich žaludek. Už to nevydržím.«
»Hloupost!« namítl Mak. »Jsou to ohromní lidé a moc si tě váží. Nechovej se jako kluk.«
»Ti si mě tak váží,« zapochyboval Gaj.
»A jak si tě váží! Onehdy princ-vévoda prosil, abys tu zůstal. Ze prý brzy umře a bude tu zapotřebí skutečného člověka, který by ho nahradil.«

2007-11-07T00:23:00.000-08:00

»Strýček Mak vám vzkazuje, abyste šli na náměstí! Všici už jsou tam, čeká se jen na vás!«
Gaj ponuře zašilhal po dívence, po tom chatrném tílku v hadřících z hrubé pytloviny, všiml si nenormálně tenkých ručiček jako slámky, pokrytých hnědými skvrnami, křivých nožek s opuchlými koleny, udělalo se mu zle a sám před sebou se zastyděl za svou štítivost — je to dítě, ale kdo za to může? Uhnul očima a řekl:
»Nejdu. Vyřiď jim, že je mi špatně. Že jsem nemocný.«
Dveře vrzly, a když znovu zvedl oči, holčička už byla pryč. Otráveně mrštil samopalem na lůžko, došel k oknu a vyklonil se ven. Děvčátko závratnou rychlostí metelilo prašnou soutěskou mezi zbytky zdí, po chvíli se na ni v někdejší ulici pokusil pajdavě zavěsit nějaký capart, jenže hned klopýtl, praštil sebou, zvedl hlavu, na okamžik strnul a pak se rozeřval hlubokým příšerným basem.
Z trosek vyskočila matka. Gaj chvatně ucukl zpátky do místnosti, energicky zakroutil hlavou a vrátil se ke stolu. Ne, na tohle si nezvyknu, asi jsem špatný člověk… Dostat tak do rukou toho, kdo za takovou hrůzu může, to bych cíl určitě neminul… Ale stejně — proč si nemůžu zvyknout? Proboha, za ten měsíc už jsem toho viděl tolik, že by to stačilo na dobrou stovku fantasmagorických snů…
Mutanti žili v nevelkých komunitách. Někteří kočovali, lovili zvěř a hledali pohostinnější místa, pátrali po takových cestách na sever, které by se vyhýbaly legionářům a strašným oblastem, kde přicházeli o rozum a obvykle na místě umírali na záchvaty nesnesitelných bolestí hlavy; jiní žili usedle ve vískách a na farmách, které jakž takž přečkaly boje a výbuchy tří jaderných pum, z nichž jedna vybuchla přímo nad tímto městem a dvě kousek za ním — tam jsou dnes kilometrové lysiny ztuhlé strusky, lesklé jako zrcadlo. Usedlí sili drobnou zplanělou pšenici, obdělávali svoje podivné zahrady, na nichž rostla rajčata jako bobulky a bobule jako rajčata, pěstovali obludný dobytek, na který bylo hrůza se dívat, natož ho jíst. Byl to ubohý národ — mutanti, jižní degeneráti, o kterých si lidé ze severu (ještě docela nedávno včetně Gaje) vykládali všelijaké nesmysly: tiší, chorobně zvláštní, zohavené karikatury normálních lidí. Normální tu byli jen starci, ale těch zbylo velice málo a osud je odsoudil k těžkým neduhům a brzké smrti. Jejich děti a vnuci v tomto světě taky dlouho nevydrželi. Batolat se rodilo hodně, ale téměř všechna umírala hned při porodu nebo krátce po něm. Děti, které přežily, byly slaboučké, neustále je soužily neznámé nemoci, šeredné byly, až bůh bránil, ale všechny se zdály poslušné, hodné a chytré. Jinak se ovšem ukázalo, že mutanti jsou opravdu dobří lidé — hodní, obětaví a mírumilovní… Jedině koukat se na ně nedalo. Dokonce i Maxima ten nezvyk zpočátku deptal, jenže ten se z toho sebral raz dva, pro něj to nic není, on je pánem své nátury…
Gaj zasunul do samopalu zásobník, podepřel si tvář dlaní a zamyslel se. Ano, Maxim…
Maxim si zkrátka vzal do hlavy beznadějnou věc. Usmyslel si, že dá mutanty dohromady, vyzbrojí je a vytlačí Legii zatím alespoň za Modrého Hada. K smíchu — namouduši! Sotva chodí, někteří umírají v chůzi — stačí, aby takový mutant zvedl pytel se zrním a je po něm, a on s nimi chce zaútočit na Legii. Jsou neškolení, slaboučcí, nemají šanci… A i kdyby shromáždil ty jejich průzkumníky. Na celou armádu bez Maxima by stačil pan rytmistr sám, a kdyby vytáhla do boje s Maximem, tak by si pan rytmistr vzal na pomoc rotu. To snad Maxim chápe taky. Jenže přesto už celý měsíc běhá po lesích od občiny k občině, od vísky k vísce, přemlouvá starce a vážené lidi, prostě ty, na koho občiny dají. A mě s sebou taky všude tahal — ten člověk nezná únavy. Ale dědci jít nechtějí a průzkumníky nepouštějí… A teď abych šel na tu poradu… Nejdu.
Svět zesvětlal. Už nebylo tak trýznivé rozhlížet se kolem sebe, krev v žilách se rozproudila rychleji, mlhavě se zaševelily jakési naděje, že dnešní porada skončí fiaskem. Maxim přijde a řekne: A dost, už tady nemáme co pohledávat, a vyrazí dál na jih, do pouště, kde prý také žijí mutanti, ale ne tak nestvůrní, podobnější lidem a taky zdravější. Prý mají něco na způsob státu a snad i armádu. Třeba se to podaří upéct s nimi. I když tam prý je všechno radioaktivní, tam prý sázeli bombu za bombou, schválně, aby terén byl co nejzamořenější… Prý na to dokonce měli nějaké zvláštní pumy.

2007-11-03T02:46:00.000-07:00

No dobrá, pomyslel si Gaj ochable, tak se s tím vyrovnám. Když to řekl Maxim. Žádný člověk, žádný Ohňostrůjce, žádný bůh — Maxim… A ještě řekl: Vztekej se. Jak tě to vezme, vždycky si vzpomeň, hromaď v sobě nenávist. Brzy ji budeš potřebovat, protože nejsi sám, takových je vás čtyřicet miliónů, takhle ohloupených a otrávených… Těžko tomu uvěřit, massarakš, když člověk celý život strávil v přísně vyřízených řadách, kde vždycky věděl, co a jak, všechno bylo jednoduché, všichni byli pohromadě a bylo příjemné být jako ostatní. Ale to ne, to přišel, donutil našince, aby se do něj zamiloval, zničil mu kariéru a nakonec ho doslova za límec vyrval z řady a dovlekl do jiného života, jehož cíl je nepochopitelný, prostředky, jak ho dosáhnout, taky, a kde člověk — massarakš a ještě jednou massarakš — o všem musí přemýšlet sám, rozhodovat sám, všechno sám… Ano… Vytáhl ho za límec, otočil hubou zpátky, k rodnému hnízdu, k tomu nejdražšímu, co člověk kdy měl, a vykřičel na něj, že je to smetiště, hnus, mrzkost a lež… Přísně vzato na Gajově předešlém životě opravdu není nic pěkného. Když si vzpomene na sebe osobně, je mu z toho zle, z kluků jakbysmet, o panu rytmistru Čačovi ani nemluvě… Gaj nakvašeně vsadil závěr zpátky do zbraně a cvakl pojistkou. A znovu ho zaplavila ochablost, apatie a vůle k tomu, aby zasunul i zásobník, už mu nezůstala žádná. Je to špatné, moc špatné…
Zkřížené skřípající dveře se otevřely, dovnitř se vsunula malá ustaraná dětská tlamička, v podstatě docela sympatická, nebýt ovšem holé lebky a zanícených víček bez řas — Tanga, děvčátko ze sousedství.

2007-11-02T07:03:00.000-07:00

Gaj seděl za hrubým, neuměle stlučeným stolem a čistil samopal. Bylo asi čtvrt na jedenáct dopoledne, svět byl šedý, bezbarvý, suchý, místa pro nějakou radost a potěšení v něm zbývalo pramálo, život spíš skomíral než kypěl, a všechno se zdálo matné a kalné. Nechtělo se přemýšlet, nechtělo se nic vidět, dokonce ani spát se nechtělo — chtělo se jen položit hlavu na stůl, nechat ruce volně klesnout a umřít. Prostě umřít — a dost.
Pokojík byl malý, s jediným nezaskleným okénkem, které vedlo na obrovskou pláň, zavalenou troskami a zarostlou divokým šedoryšavým křovím. Tapety v místnosti vybledly a zkroutily se — snad vedrem, snad stářím —, parkety se rozeschly a v jednom rohu zuhelnatěly. Po někdejších obyvatelích nezbylo v pokoji nic kromě velké fotografie pod rozbitým sklem, na níž se při pozornějším zkoumání dal rozeznat nějaký postarší pán s pitomými licousy a v legračním klobouku, připomínajícím plechový talíř.
Kéž by tohle všechno oči neviděly, kéž by opravdu mohl chcípnout nebo alespoň zavýt jako toulavý pes, ale Maxim přikázal: »Čisti!« Pokaždé, když to na tebe přijde, nabádal ho Maxim a poklepával přitom kloubem kamenného ukazováku na desku stolu, se sem posaď a čisti samopal… A on musí čistit. Maxim je přece jenom Maxim. Nebýt Maxima, už dávno by se svalil a vypustil duši. Co se ho naprosil: »Neodcházej ode mě, sedni si a něco se mnou udělej!« Ale to ne. Řekl, že teď už to Gaj musí překousnout sám. Prý to není smrtelné a co jednou přejít má, to rozhodně přejde, člověk se jen musí přemoct, musí se s tím vyrovnat…

2007-11-01T09:12:00.000-07:00

Na silnici asi deset metrů od tanku stáli tři lidé; Maxim si ovšem hned uvědomil, že jde o lidí, přestože byli oblečení. Dva nesli na ramenou tyč, na níž visel zkrvavenou hlavou dolů jakýsi menší kopytnatec, a třetímu visela na krku napříč přes kuřecí hrudníček neohrabaná ručnice nezvyklého tvaru. Mutanti, pomyslel si Maxim. To jsou oni, mutanti… Všechny legendy a zkazky, co kdy slyšel, se vyrojily z hlubin paměti a zdály se najednou velice pravděpodobné. Stahují z lidí kůži zaživa… Lidožrouti… Divoši… Zvířata… Stiskl zuby, vyskočil na pancíř a odhodlaně se napřímil. Ten s puškou legračně zakomíhal nožkama nápadně zakřivenýma do o, ale z místa se nepohnul. Jen zvedl dlouhou ruku se dvěma dlouhými, několikačlánkovými prsty, hlasitě zasyčel a pak pronesl podivným skřípavým hlasem:
»Chceš jíst?«
Maxim rozlepil zaschlé rty:
»Ano.«
»Střílet nebudeš?« zajímalo vlastníka předpotopní pušky.
»Ne,« ujistil ho Maxim s úsměvem. »V žádném případě.«
Kapitola patnáctá

2007-10-29T06:48:00.000-07:00

»Za sedm minut deset,« hlesl ponuře Gaj.
Chvíli jeli mlčky.
»No?« zeptal se Maxim.
Gaj pohlédl na hodinky a nejistým hlasem zapěl: »Vpřed, legionáři, oceloví chlapci…«
Maxim si ho posměšně prohlédl. Gaj se spletl a pomotal slova.
»Nečuč na mě,« rozčilil se. »Překážíš mi. A vůbec, co je to za zpěv mimo nástupový tvar?!«
»Nech toho, prosím tě,« řekl Maxim. »Mimo tvar bys v zóně řval stejně jako ve tvaru. Dívat se na tebe a strýčka Kaana — to byla hrůza. Jeden huláká ocelové chlapce, druhý kvílí „sláva Ohňostrůjcům“ a do toho všeho ještě Rada… Tak kde je tvoje odhodlání pálit a vraždit pro větší slávu Ohňostrůjců?«
»Okamžitě toho nech!« okřikl ho Gaj. »Něco takového o Ohňostrůjcích nesmíš říkat. Dokonce i kdyby to všechno byla pravda, znamenalo by to jen tolik, že Ohňostrůjce někdo hanebně oklamal.«
»A kdo je oklamal?«
»Nó, to mohl být ledaskdo…«
»Takže Ohňostrůjci nejsou všemocní?«
»O tomhle se s tebou bavit nebudu!« prohlásil Gaj.
Nahrbil se, jeho tvář ještě víc rozbředla, oči pohasly a spodní ret se odchlípl. Maxim si najednou vzpomněl na Fištu Cibulku a Fešáčka Kotru z trestaneckého vagónu. Byli to narkomani, nešťastníci uvyklí silným dávkám obzvlášť účinných omamných jedů. Bez svého lektvaru se perně trápili, nejedli, nepili a celé dny proseděli přesně takhle — s vyhaslýma očima a zplihlým dolním rtem.
»Bolí tě něco?« zeptal se Gaje.
»Ne,« pípl sklesle Gaj.
»A proč jsi takový nasupený?«
»Ale, je mi nějak…,« odtáhl si límec a zavrtěl hlavou, »nějak mizerně. Že bych si na chvilku lehl?«
Na Maximovu odpověď ani nečekal, zalezl do kabiny, ulehl na větve a stočil se do klubíčka, A sakra, pomyslel si Maxim. Ono to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Začal z toho mít těžkou hlavu. Gaj nedostal paprskový úder, z pole jsme vyjeli už téměř před dvěma hodinami… A on v tom poli strávil celý život… Není to nakonec pro něj nebezpečné, když pole nepůsobí? Co když onemocní? To je ale k vzteku, takové svinstvo… Podíval se otvorem na bledou tvář a jeho úzkost se stále prohlubovala. Nakonec to nevydržel, seskočil do kabiny, vypnul motor, vytáhl Gaje ven a položil do trávy u silnice.
Gaj spal, ze spánku si něco brumlal a křečovitě se chvěl. Pak se ho zmocnil záchvat zimnice, kroutil se a choulil, jako by potřeboval zahřát, a strkal si dlaně do podpaždí. Maxim si jeho hlavu položil do klína, stiskl mu palci spánky a snažil se soustředit. Už dávno neměl příležitost poskytnout někomu psychomasáž, ale věděl, že ze všeho nejdůležitější je od všeho se odpoutat, soustředit se a přepojit postiženého na vlastní, zdravou nervovou soustavu. Seděl tak asi deset nebo patnáct minut, a když se probral, zjistil, že Gajovi je líp — tváře už měl zase růžové, dech byl klidný a také zimnice ustala. Maxim mu udělal polštářek z trávy, chvíli ještě poseděl a odháněl od něj komáry, a pak si vzpomněl, kolik kilometrů cesty je ještě čeká a že reaktor je netěsný, což je pro Gaje nebezpečné. Musí něco vymyslet. Zvedl se a vrátil se k tanku.
Pořádně se zapotil, ale nakonec se mu podařilo strhat ze zrezivělých nýtů několik plátů vnějšího pancíře, které hned připevnil na keramickou příčku mezi reaktorem a kabinou. Zrovna když montoval poslední list, postřehl, že se nablízku objevil někdo cizí. Obezřetně vyhlédl z průlezu ven a všechno v jeho nitru rázem vystydlo a scvrklo se.

2007-10-25T13:20:00.001-07:00

Mluvil přes hodinu a vstával jen tehdy, když bylo třeba s tankem zatočit nebo ho srovnat. Mluvil a Gaj poslouchal. Nejdřív se snažil Maximovi skákat do řeči, co chvíli sebou škubal ve snaze vymanit se příteli a přece jen seskočit, zacpával si uši, ale Maxim mluvil a mluvil, opakoval jedno a totéž znovu a znovu, vysvětloval, vtloukal do hlavy, rozmělňoval původně skálopevné přesvědčeni, až Gaj nakonec začal poslouchat, zamyslel se, ztratil počáteční jistotu, zasunul si obě ruce pod přílbu a energicky se poškrábal ve vlasech; pak náhle sám přešel do ofenzívy a pokusil se Maxima vyslýchat, odkud je mu tohle všechno známo a kdo dokáže, že to není lež, jak se tomu dá věřit, když jsou to jasné výmysly… Maxim ho drtil fakty, když fakta docházela, přísahal, že mluví pravdu, a když ani to nepomohlo, vynadal Gajovi do pařezů, loutek, robotů — a tank jel k jihu a zařezával se stále hlouběji do země mutantů.
»No dobře,« řekl nakonec Maxim mstivě. »Teď si to dokonale ověříme. Podle mých propočtů jsme už dávno opustili dosah poslední věže a teď máme za deset minut deset. Co děláte v deset hodin?«
»V deset nula nula máme nástup,« sdělil podmračeně Gaj.
»No právě. Vyrovnáte se do přísně vyřízených řad a překypujete ochotou nechat si pustit žilou. Uvědomuješ si to?«
»Ta ochota sídlí v našich srdcích,« prohlásil Gaj.
»Tu ochotu vám do vašich tupých palic uměle vtloukají,« namítl Maxim. »Ale nic, hned se ukáže, jakou že to máš v srdci ochotu. Kolik je?«

2007-10-24T13:24:00.001-07:00

Gaj si však nepřál, aby mu někdo něco vysvětloval. Gaj požadoval, aby tento nezákonně ukořistěný stroj okamžitě zastavil, otočil se a byl navrácen zpátky do pásma. Maxim se dvakrát, třikrát a čtyřikrát dověděl, že je trouba. Řev motoru přehlušovalo hysterické massarakš. Situace to, massarakš, byla příšerná. Bezvýchodná, massarakš. Vpředu, massarakš, je čekala jistá smrt. Vzadu, massarakš, taky. Maxim byl vždycky blbec a cvok, massarakš, ale tenhle jeho kousek, massarakš, je s největší pravděpodobností poslední, massarakš a massarakš.
Maxim do jeho rozčileného monologu nezasahoval. Najednou si uvědomil, že okruh působnosti poslední věže musí někde tady končit, nejspíš ze všeho už skutečně skončil — poslední hlídka by měla být na samé hranici dosahu pole… Ať se chlapec vypovídá, na obydleném ostrově slova nic neznamenají… Jen si zanadávej, ale já tě odsud vyvleču, tady nemáš co pohledávat… Někým se začít musí, takže ty budeš první. Nechci, abys byl loutka, ačkoli ty sám jsi možná loutkou rád…
Gaj Maxima dosyta vyplísnil a znectil, pak seskočil do kabiny a s něčím se tam hmoždil, zřejmě se snažil stroj zastavit. To se mu nepodařilo, a tak se vypravil zpátky, už v přílbě, velice mlčenlivý a věcný. Nepochybně se chystal seskočit a vrátit se zpátky. Zmítal jím vztek. Maxim ho chytil za kalhoty, násilím ho usadil vedle sebe a začal mu vysvětlovat situaci.

2007-10-23T08:18:00.001-07:00

»Co má tohle všechno znamenat?« vykřikl Gaj. První nával radosti pominul a on se neklidně rozhlížel po krajině. »Kam jedeš? A proč?«
»Na jih!« křikl Maxim. »Tvé pohostinné vlasti jsem si užil až dost!«
»Takže útěk?!«
»Ano.«
»Ty ses zbláznil! Vždyť ti darovali život!«
»A kdo mi ho daroval? Život je můj! Patří mně!«
Mluvilo se jim těžko, museli na sebe křičet, a tak se místo přátelského rozhovoru jaksi sama sebou rodila hádka. Maxim seskočil do kabiny a ubral rychlost. Tank zpomalil, ale už tolik neřval a nerámusil. Když se Maxim vrátil, Gaj se tvářil nasupeně a odhodlaně.
»Mou povinností je dopravit tě zpátky,« prohlásil.
»A mou zase odtáhnout tě odsud pryč,« opáčil Maxim.
»Nerozumím. Tys dočista přišel o rozum. Odsud utéct se nedá. Musíme se vrátit… Massarakš, vrátit se taky nemůžeš, hned by tě zastřelili… A na jihu nás zase snědí… Aby ses na místě propadl i s tou tvou praštěností! Přilepil ses na mě jak falešný pěťák…«
»Počkej, neřvi,« uklidňoval ho Maxim. »A nech mě, abych ti to vysvětlil.«

Maxim mlčel a uculoval se.

2007-10-21T03:58:00.001-07:00

»Je tam někdo?« do Gajova hlasu se vloudil jistý zmatek.
Pak jeho okované podpatky zarachotily po pancíři, otevřel se levý poklop a Gaj seskočil dovnitř. Když spatřil Maxima, nechápavě otevřel ústa, ale to už ho Maxim popadl za kombinézu, strhl ho k sobě, svalil na větve pod nohama a přimáčkl přítele k podlaze… Tank se úděsně rozeřval a utrhl se z místa. Gaj sebou škubal a kroutil, přílba mu sklouzla do obličeje, nic neviděl, jen se naslepo zmítal a pokoušel se vydolovat zpod vlastního těla samopal. Kabina se náhle zaplnila pekelným hřmotem a skřípěním kovu o kov — do zádě stroje zřejmě bubnovaly kulomety a samopalové dávky. Bylo to neškodné, ale nepříjemné, a Maxim napjatě sledoval, jak se proti nim sune stěna lesa…, stále blíž… a blíž… A už jsou tu první keře. Někdo kostkovaný uskočil z cesty… A už je kolem les, kulky už do pancíře nebuší a silnice před ním je na mnoho set kilometrů dopředu volná.
Gaj konečně dokázal vyšťárat svůj samopal, ale Maxim mu strhl přílbu, spatřil jeho zpocenou, zuřivě sešklebenou tvář, a jakmile zběsilost, hrůzu a touhu zabíjet vystřídaly nejdřív rozpaky, pak údiv a nakonec radost, rozesmál se. Gaj pohnul rty, patrně pronesl své massarakš! Maxim nechal páky pákami, přitáhl mokrého, vychrtlého a zarostlého přítele k sobě, objal ho, z přemíry citu mocně stiskl, pak ho. popadl za ramena, odstrčil ho od sebe a řekl:
»Gaji, příteli, já mám takovou radost!«
Slyšet nebylo nic. Pohlédl do průzoru. Silnice byla zase rovná, takže mohl nastavit konstantní otáčky, vylezl ven a Gaje vytáhl za sebou.
»Massarakš!« zaklel pomačkaný Gaj. »To jsi už zase ty?«
»Copak ty nejsi rád? Třeba já mám obrovskou radost!«
Maxim až teď pochopil, jak strašně se mu na jih nechtělo samotnému.

2007-10-19T03:55:00.000-07:00

Tak tudy taky projedu bez problémů, řekl si Maxim, tady je konec světa a všichni na všechno kašlou. Opak byl pravdou. Vojáci přestali zahánět komáry a soustředili se na tank. Pak si jeden hubeňour, který byl Maximovi nápadně povědomý, posunul přílbu do čela, postavil se doprostřed vozovky a zdvihl paži. Tos neměl, pomyslil si Maxim lítostivě, je to marné. Rozhodl jsem se, že tudy projedu, a v tom mi nikdo nezabrání… Sklouzl dolů k pákám, uhnízdil se co nejstabilněji a přesunul ruční akcelerátor až dolů. Voják stál na silnici dál… Až se motor rozeřve naplno, ten blázen uskočí… A když ne, rozhodl se s nenadálou krutostí, tak je mi líto…, válka je válka…
A vtom vojáka poznal. Byl to Gaj — pohublý, přepadlý, zdrchaný, zarostlý hustým strništěm, v pytlovité vojenské kombinéze.
»Gaji…,« zamumlal Maxim. »Kamaráde… Co já si jen…«
Sundal ruku z plynu, sešlápl spojku, tank zpomalil a za okamžik už stál. Gaj nechal paži klesnout a pomalu zamířil ke stroji. Maxim se radostí neudržel a nahlas se zasmál. Všechno probíhalo nad očekávání příznivě. Znovu sešlápl spojku a připravil se.
»Hej!« zavolal Gaj velitelsky a zabušil pažbou do pancíře. »Co jseš zač?«

2007-10-17T00:41:00.001-07:00

Před ním se na silnici vynořil nějaký mechanismus, který se pomalu plazil stejným směrem — na jih. Byl to malý pásový traktor s přívěsem, na němž trůnila kovová příhradová konstrukce. V otevřené kabině sedel muž v kostkované blůze a kouřil dýmku; nezúčastněně pohlédl na tank i na Maxima a zase se tupě zadíval před sebe. Co je tohle za konstrukci? lámal si hlavu Maxim. Obrysy jsou nějak povědomé… A pak náhle pochopil, že je to díl věže. Měl bych to srazit do příkopu, napadlo ho, a dvakrát se po tom projet sem a tam… Ohlédl se a výraz v jeho tváři se traktoristovi zřejmě nezamlouval — prudce zabrzdil a jednou nohou stoupl na pás, jako by chtěl seskočit. Maxim se kvapně odvrátil.
Asi po deseti minutách uviděl druhé strážní stanoviště. Byla to poslední předsunutá hlídka obrovské armády kostkovaných otroků, ostatně možná žádných otroků, ale těch nejsvobodnějších lidí v zemi — dva provizorní domky s lesklými plechovými střechami, nízký umělý pahorek, na něm šedivý, při zemi rozpláclý bunkr s černými štěrbinami střílen. Nad bunkrem už se zvedaly první díly budované věže a kolem kopečku stály autojeřáby, traktory a bez ladu a skladu se povalovalo kovové harampádí. Les na několik set metrů po obou stranách silnice stavbě nadobro podlehl a na otevřené pláni se v zemi tu a tam hrabaly osamělé postavičky v kostkovaných oděvech. Za domky se vynořil dlouhý přízemní barák. Před barákem na šňůře schly šedivé hadry. O kousek dál, těsně při silnici, se tyčila dřevěná strážní věž s plošinou, po níž se kolem těžkého kulometu na třínožce sem a tam procházel strážný v šedivé uniformě a masivní přílbě. Pod věží se houfovali další vojáci — budili dojem lidí zničených komáry a nudou. Všichni kouřili.

2007-10-15T23:24:00.000-07:00

Když Maxim dojel na úroveň strážného, strážný na něj něco volal, snaže se překřičet řev motoru, a Maxim na něj zařval: »Všechno v pořádku, stůj, kde stojíš…!«
Strážný určitě taky nic neslyšel, ale v jeho tváři se rozhostila spokojenost. Tank propustil a zaujal původní pózu. Bylo zřejmé, že tady to dopadlo dobře.
Maxim otočil hlavu a zblízka se podíval, co to tak zplihle visí z břevna. Vydržel to jen vteřinu, pak zamhouřil oči a zmateně se chytil pák, přestože tank se spolehlivě šinul po silnici. Neměl jsem tam koukat, pomyslel si. To mi snad čert nakukal, abych se tam díval, měl jsem si prostě jet a nic bych neviděl… Přinutil se oči otevřít. Ne, řekl si, musím se dívat. Musím si zvykat. Musím všechno vědět. Odvracet se nemá smysl. A já nemám právo se odvracet, když už jsem se do toho jednou pustil. Nejspíš to byl mutant, člověka by smrt takhle nezohavila. To život znetvořuje. Znetvoří i mě, před tím nikam neuteču, a neměl bych se tomu protivit. Třeba mám před sebou ještě stovky kilometrů silnic vroubených šibenicemi…
Když se znovu vysunul z průlezu a ohlédl se, už strážní stanoviště neviděl — ani stanoviště, ani osamělou šibenici při cestě. Teď tak mít příležitost podívat se domů… Prostě jet, jet, a na konci aby byl domov, maminka, otec, kamarádi… Dojet tam, probudit se, umýt a vyprávět jim strašný sen o obydleném ostrově… Pokusil se představit si Zemi, ale nic z toho nebylo, jen si v duchu z ničeho nic řekl, jak je zvláštní, že někde existují čistá a veselá města, mnoho dobrých a moudrých lidi, kteří si všichni navzájem důvěřují… Pořád ses sháněl po pořádné práci, pomyslel si, tak ji konečně máš — je to těžká práce, špinavá práce, ale sotva bys někde jinde narazil na jinou stejně důležitou…

2007-10-15T00:38:00.000-07:00

Tohle se Maximovi zamlouvalo. Vpravo i vlevo se dozadu plazil les. Motor rovnoměrně bublal, radiace se mimo kabinu téměř neprojevovala, větřík byl relativně čistý a příjemně ochlazoval rozpálenou kůži. Maxim zvedl hlavu a pohlédl na pohupující se nos rakety. Nejspíš se jí opravdu bude muset zbavit. Je to nadbytečné břemeno. Vybuchnout už nemůže, je dávno provlhlá, to si zjistil už v noci, ale váží dobrých deset tun — tak nač vláčet takovou tíhu? Tank se plazil kupředu a Maxim zatím vlezl do rampy a hledal jistící mechanismus. Nakonec ho našel, ale všechno bylo strašně zrezlé, takže otevřít zámky dalo pořádnou práci. Zatímco se s tím piplal, tank v zatáčkách dvakrát sjel do lesa a se vzteklým řevem se zakusoval do vzrostlých stromů. Maxim v takových případech rychle spěchal k pákám, uklidňoval toho kovového troubu a vyváděl ho zpátky na silnici. Když zámky rakety konečně dokázal odjistit, raketa ztěžka nadskočila, žuchla na beton a nemotorně se skutálela do příkopu. Tank sebou trhl a vyrazil hbitěji, ale to už Maxim zahlédl první strážní stanoviště. Na okraji lesa stály dva stany a skříňový vůz, vedle kouřila polní kuchyně. Dva polonazí legionáři se myli, jeden druhému poléval záda z polní láhve. Uprostřed silnice stál strážný v černé pláštěnce a překvapeně si tank prohlížel. Vpravo od silnice trčely dva sloupy spojené nahoře podélným břevnem a z toho břevna něco viselo, něco dlouhého a bílého, co se téměř dotýkalo země. Maxim slezl zpátky do kabiny, aby nebylo vidět jeho kostkované hadry, a vystrčil jen hlavu. Ztumpachovělý strážný uhnul ke krajnici a zmateně mrskl očima ke skříňovému vozu. Polonazí legionáři se přestali mýt a taky na tank vyvalili oči. Rachot pásů vylákal ze skříňové nástavby a ze stanů několik dalších lidí, jeden z nich na sobě měl důstojnické šňůry. Všichni budili dojem, že se upřímně diví, ale nezdálo se, že by je železná obluda vyvedla z míry. Důstojník na tank ukázal a něco řekl; všichni se zasmáli.

2007-10-11T23:56:00.000-07:00

»Díky,« řekl Maxim. »A na shledanou.«
Vyskočil na pás, otevřel poklop a vlezl do horkého šera. Už položil ruce na páky, když si vzpomněl, že zbyla ještě jedna nezodpovězená otázka. Vysunul se ven.
»Jednu věc nechápu,« řekl. »Proč se skutečné poslání věží před řadovými ilegálními pracovníky tají?«
Zef se zachmuřil a odplivl si, kdežto Kňour rovnou smutně odpověděl:
»Protože většina členů štábu doufá, že jednou se chopí moci a věží plně využije, jenže pro jiné cíle.«
»Pro jaké jiné?« zeptal se zachmuřeně Maxim.
Několik vteřin si hleděli do očí. Zef se odvrátil a soustředěně jazykem zalepoval cigaretu. Pak Maxim řekl:
»Přeju vám, abyste to přežili,« a vrátil se k pákám.
Tank zahřmotil, zaskřípěl a zakřoupal pásy a pohnul se kupředu.
Řídil se velice nepohodlně. Sedadlo pro řidiče tu nebylo a otep větví a trávy, kterou si sem Maxim hodil v noci, se rychle rozlezla po podlaze. Výhled byl prabídný, pořádně se rozjet se mu taky nedařilo — jakmile dosáhl rychlosti kolem třicítky, začalo to v motoru rachotit, hltil se a odněkud stoupal pach spáleného oleje. Pravda, průchodnost tohoto atomového obra byla ještě pořád výtečná. Valil se cesta necesta, křoviny a mělčí strouhy neregistroval vůbec, padlé kmeny rozemílal napadrť, mladé stromky, které už stačily prorůst zvětralým betonem, lehce mačkal pod sebe a hluboké jámy zaplavené černou vodou prolézal s málem spokojeným pofrkáváním. V předem stanoveném směru se držel báječně, vychýlit ho z něj bylo téměř nad lidské síly.
Protože zatím ujížděl po poměrně rovné silnici a v kabině byla špína a nesnesitelné dusno, Maxim zajistil ruční akcelerátor, vylezl ven a pohodlně se uvelebil na poklopu pod mřížovaným lůžkem rakety. Tank dusal stále vpřed, jako by to byl jeho starý, původní kurs, stanovený programem. Byl v tom kus přihlouplé samolibosti a Maxim, který měl stroje rád, ho dokonce, poplácal po pancíři, aby mu tak vyjádřil svou vděčnost.

2007-10-10T00:42:00.000-07:00

»Tak to nebyl Fank,« uklidnil se Maxim.
»A nemohl přijet na Fankův rozkaz?« nedal si pokoj Kňour.
Maxim pokrčil rameny a vstrčil do úst poslední kůrku.
»Těžko říct,« řekl. »Nejdřív jsem si myslel, že Fank má něco společného s ilegálním hnutím, ale teď nevím, jak se na to vlastně dívat…«
»V takovém případě by opravdu bylo nejlepší odjet,« pronesl zamyšleně Kňour. »I když upřímně řečeno nevím, co je horší — zda mutanti, nebo tenhle četnický oficír…«
»Ale tak jo, ať jede,« řekl Zef. »Spojku ti stejně dělat nebude, kdežto takhle alespoň vopatří nějaký informace…, pokud to přežije.«
»Vy se mnou samozřejmě nepojedete,« konstatoval Maxim oznamovacím tónem.
Kňour zakroutil hlavou.
»Ne. Zlomte vaz.«
»A tý rakety se zbav,« poradil mu Zef. »Jinak vyletíš do vzduchu i s ní… A eště něco. Čekaj tě dvě hlídky. Projedeš je snadno, ale nesmíš zastavit. Jsou votočený na jih. Dál to ovšem bude horší. Příšerná radiace, žrát tam není co, samý mutanti a vo kus dál jen poušť bez jediný kapky vody.«

2007-10-08T23:15:00.000-07:00

Daleko v lese něco buchlo a rozhrnulo to ozvěnu do všech stran: na smrt odsouzení ženisté zahájili nový pracovní den. Taková zhovadilost, zhovadilost… Znovu to buchlo a zaklapal kulomet. Klapal dlouho, než utichl. Udělalo se docela světlo, den sliboval pěkné počasí, nebe bez mráčku svítilo jako čerstvé mléko. Beton na silnici se leskl rosou, ale kolem tanku všechna vláha zmizela — z pancířů sálal nezdravý žár.
Ale to už zeza keřů útočících na silnici vystoupil Zef s Kňourem, spatřili tank a přidali do kroku. Maxim vstal a šel jim naproti.
»Živej!« zvolal Zef místo pozdravu. »To jsem si moh myslet. Jedině že kašičku jsem už to…, brácho, stejně ji nebylo v čem nést. Ale chleba jsem pro tebe vzal, jen se pěkně nacpi.«
»Díky,« řekl Maxim a chopil se krajíce.
Kňour se opíral o minohledačku a pozoroval ho.
»Nacpi se a pryč,« pokračoval Zef. »Přijeli si pro tebe, bráško.«
»Kdo?« zeptal se Maxim a přestal žvýkat.
»To víš, nám se nezahlásil,« pokrčil rameny Zef. »Nějakej panák s knoflíkama vod hlavy až k patě. Řval na celej les, proč tam jako nejseš, a mě div nezastřelil… A já akorát valím bulvy a hlásím: tak a tak, zahynul na minovým polí, tělo nenalezeno…«
Obešel tank kolem dokola, řekl »Pěknej ksindl!« posadil se k příkopu a začal si stáčet cigaretu.
»To je zvláštní,« zabručel Maxim a roztržitě se zakousl do krajíce. »Proč? Kvůli nějakému dodatečnému šetření?«-
»A nebyl to Fank?« zeptal se tiše Kňour.
»Fank?« zvedl hlavu Maxim. »Střední postavy, hranatá tvář, suchá kůže, která se místy odlupuje…«
»Ale kdež!« mávl rukou Zef. »Takový hrombidlo, samý vimrle, a blbej jak štoudev — typická Legie.«

2007-10-07T01:07:00.000-07:00

Časně ráno Maxim se samohybnou balistou opatrně vyjel na silnici a zabočil směrem k jihu. Mohl hned vyrazit, ale vysoukal se od ovládacího panelu, seskočil na popraskaný beton, posadil se na okraj příkopu a utíral si zašpiněné ruce o trávu. Zrezivělý kolos s ostrou špicí rakety zabodnutou do kalného nebe mu mírumilovně broukal za zády. Pracoval celou noc, ale unavený se necítil. Zdejší výrobky se vyznačovaly pevností a důkladností a stroj byl v celkem slušném stavu. Žádné miny samozřejmě neobjevil, zatímco ruční ovládání vozidlo mělo. Pokud někdo v takovém tanku dokázal vyvolat výbuch, muselo se to stát jedině díky silně opotřebenému kotli nebo naprosté technické ignoranci vetřelce. Kotel sice dával sotva dvacet procent někdejšího výkonu a podvozek byl pořádně omletý, ale Maximovi to bohatě stačilo — ještě včera v něco podobného ani nedoufal.
Kolem šesté hodiny ranní už se docela rozednilo. Touhle dobou trestance obvykle vyháněli na nástupiště, rovnali je do kostkovaných řad, narychlo je krmili a hnali do práce. Maximovy nepřítomnosti už si samozřejmě někdo povšiml, a bylo docela dobře možné, že už figuruje mezi utečenci, a je tedy odsouzen, ale stejně dobře se mohlo stát, že Zef si vymyslel nějaké vysvětlení — Mak si podvrtl nohu, je raněn nebo bůhvíco ještě.
Les utichl. »Psi«, kteří kolem pokřikovali celou noc, se uchlácholili a s největší pravděpodobností se stáhli do podzemí, tam si mnuli tlapky a chichotali se, jak včera ty dvounožce vyděsili… Psům se taky bude třeba řádně podívat na zoubek, ale teď je musí nechat tady, v týlu svého postupu. Zajímavé by bylo, jestli na záření nějak reagují oni. Zvláštní bytosti… Zatímco se v noci hrabal v balistě, dva celou tu dobu trčeli ve křoví a napjatě ho sledovali; potom přišel třetí a ten dokonce vylezl na strom, aby líp viděl. Maxim se vysunul z motorového prostoru, zamával mu a jen tak z rozvernosti reprodukoval, jak nejlépe uměl, ono čtyřslabičné slovo, které včera skandoval psí sbor. Ten na stromě se strašně rozčilil, zablýskal očima, naježil srst po celém těle a zasypal Maxima nesrozumitelnými hrdelními nadávkami. Dva v křoví byli patrně natolik šokováni, že okamžitě odešli a už se nevrátili. Tvor na stromě však ještě dlouho neslezl a pořád se nemohl uklidnit: syčel, prskal, předstíral útoky a cenil řídké bílé tesáky. Odtáhl až k ránu, když pochopil, že Maxim se nechystá podstoupit s ním čestný boj… Sotva budou inteligentní v našem slova smyslu, ale bytosti jsou to zajímavé a nejspíš tvoří sílu do jisté míry organizovanou, když dokázali vypudit z Pevnosti vojenskou posádku v čele s princem-vévodou… Jak málo je tu k dispozici spolehlivých informací, samé fámy… Teď se tak moct umýt, je umazaný od rzi a k tomu má kůži popálenou radiací, protože kotel špatně těsní. Pokud Zef a jednoruký budou souhlasit a pojedou s ním, musí otrhat pancíře z boků a kotel třemi čtyřmi deskami zazáplatovat.

2007-10-03T00:35:00.000-07:00

Nastalo ticho. Pak se v dálce za jejich zády ozval kovový rachot a ryk. Zef se nadzvedl.
»Balista…,« poznamenal zamyšleně. »Že bych ji šel zabít…? Není to daleko, osumnáctej čtverec… Ale ne, necháme to na zejtra…«
Maxim se náhle rozhodl:
»Já se na to podívám. Běžte, dohoním vás.«
Zef po něm přejel pochybovačným pohledem.
»A dokážeš to? Abys tam nezařval…«
»Opravdu, Maku, rozmyslete si to dobře,« přidal se Kňour.
Zef, který ho dosud pozorně sledoval, se najednou lišácky zazubil.
»Jo tak, na tohle ty potřebuješ tank! Mazanej kluk. Ale mě nevoblafneš. No dobře, běž, večeři ti schovám. A až se z toho vzpamatuješ, tak se vrať… Uvědom si, že hodně samochodek je zaminovanejch, hrabej se v tom opatrně… Jdem, Kňoure, dožene nás.«
Kňour chtěl říct ještě něco, ale Maxim už se zvedl a vyrazil k průseku. Řeči ho nezajímaly. Rychle kráčel s granátometem v podpaždí a ani jednou se neotočil. Teď, když se rozhodl, se mu značně ulevilo, protože to, co ho čekalo, záviselo jen na jeho schopnostech a šikovnosti.

2007-10-02T00:56:00.000-07:00

»Řekněte mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vaše záření… působí stejně na všechny národy vašeho světa?«
Kňour se Zefem se po sobě podívali.
»Nerozumím,« řekl Kňour.
»Mám na mysli tohle. Je tu někde nějaký národ, ve kterém by se našlo alespoň několik takových jedinců jako já?«
»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedině snad mezi těma…, mutantama. Massarakš! Massarakš, snad se neurazíš, Maku, ale ty jseš přece jasnej mutant… Šťastná mutace, šance tak jedna ku miliónu…«
»Já se neurážím,« ujistil ho Maxim. »Takže mutanti… Ti jsou tam dál, v lesích?«
»Ano,« řekl Zef a zkoumavě si Maxima změřil.
»A co tam vlastně je?«
»Les a dál poušť…,« odpověděl Kňour.
»A mutanti?«
»Ano. Polozvířata… Šílení divoši… Poslyšte, Maku, nechte toho.«
»Viděl jste je někdy?«
»Jen mrtvé,« řekl Kňour. »Někdy je chytají po lesích a věší před baráky, pro povzbuzení.«
»A za co?«
»Za krk!« vyštěkl Zef. »Vrtáku! To je dobytek! Jsou nevyléčitelný, horší než lesní šelmy! Já už jich viděl, kdežto ty nemáš představu…«
»Tak proč tam k nim budují trasy věží?« zeptal se Maxim. »Že by si je chtěli ochočit?«
»Neblázněte, Maku,« začal ho znovu zrazovat Kňour. »Je to beznadějné. Nenávidí nás… Ačkoli dělejte, jak rozumíte. My nikoho nedržíme.«

Centra

2007-09-30T04:00:00.000-07:00

byla tím největším tajemstvím, a pak, kdo by ho vůbec ničil? To není jako útok na věž. V tomto případě jde o operaci, která by si vyžadovala obrovské prostředky a především armádu lidí, kteří jsou uchráněni zhoubného účinku záření. Potřebovali by tedy lidi imunní vůči záření nebo jednoduché, snadno přístupné ochranné prostředky. Nic takového však nebylo ani ve výhledu. Několik stovek tisíc degenerátů nemělo jednotnou organizaci, režim je rafinovaně rozdělil a pronásledoval, mnozí vůbec patřili ke kategorii takzvaných legálů, ale i kdyby se podařilo tyhle lidi sjednotit v malou armádu a vyzbrojit, Ohňostrůjci by proti ní prostě vyslali mobilní zářiče a zničili by ji…
Zef už dávno mlčel a Maxim dosud zadumaně seděl a dloubal se proutkem v černé hlíně. Zef si odkašlal a rozpačitě hlesl:
»Taktak, kamaráde. Takhle to ve skutečnosti vypadá…«
Zřejmě už si v té chvíli vyčítal, že Maximovi všechno vyklopil.
»A v co tedy doufáte?« zmohl se konečně na otázku Maxim.
Zef s Kňourem mlčeli. Maxim zvedl hlavu, spatřil jejich obličeje a zamumlal:
»Promiňte… Já… To je… Promiňte…«
»Musíme bojovat,« pronesl nevzrušeně Kňour. »Bojujeme a budeme bojovat. Zef vás seznámil s jednou ze strategických linií štábu. Existují i další, z hlediska případné kritiky stejně zranitelné a v praxi ani jednou nevyzkoušené… Pochopte, že všechno se teprve rodí. Zralá teorie boje nemůže vzniknout na prázdném místě, jen tak, z ničeho…«

2007-09-29T04:08:00.000-07:00

Všichni Ohňostrůjci byli degeneráty, avšak zdaleka ne všichni degeneráti patřili k Ohňostrůjcům. Ti, co se mezi elitu nedokázali dostat nebo se mezi ni dostat nechtěli, případně ani netušili, že taková elita existuje, byli prohlášeni za nepřítele militantního státu a podle toho se s nimi taky zacházelo.
Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace

2007-09-28T02:07:00.001-07:00

A pole působilo neustále. Nenápadné, všudypřítomné a všepronikající. Nepřetržitě ho vytvářela gigantická síť věží, které pokryly celou zemi. Jako olbřímí vysavač vytahovaly z desetimiliónů mozků jakoukoli pochybnost o slovech a činech Ohňostrůjců. Ohňostrůjci usměrňovali vůli a energii miliónových mas, kam uznali za vhodné. Vnucovali celému národu zavrženíhodné ideje násilí a agrese; mohli milióny mužů poslat proti dělům a kulometům; dokázali by ty milióny přinutit ve jménu čehokoli zabíjet se navzájem; mohli by dokonce, kdyby je popadl takový rozmar, vyvolat masovou epidemii sebevražd… Mohli všechno.
A dvakrát denně v deset ráno a v deset večer rozjeli svůj mamutí mozkový vysavač na plný výkon a lidé na půl hodiny dočista přestávali být lidmi. Všechno napětí, které se v podvědomí hromadilo díky fatálnímu nesouladu mezi nanucenou vizí a realitou, se uvolňovalo v záchvatech blouznivého entuziasmu, v nadšené extázi patolízalství. Takové paprskové údery nadobro potlačovaly přirozené instinkty a nahrazovaly je obludným komplexem uctívání a pocitu nikdy nekončících povinností vůči Ohňostrůjcům. V tomto stavu ozářený cele ztrácel schopnost uvažovat a fungoval jako robot, který dostal pokyn.
Nebezpečím pro Ohňostrůjce byli jen lidé, kteří vzhledem k jistým fyziologickým zvláštnostem svého organismu na záření nereagovali. Říkalo se jim degeneráti. Stálé pole na ně nepůsobilo vůbec a intenzívní záření vyvolávalo v jejich případě jen nesnesitelné bolesti. Degenerátů bylo poměrně málo, zhruba jedno procento populace, ale byly to jediné bdící bytosti v tomto království náměsíčníků. Jen oni si uchovali schopnost střízlivě hodnotit situaci a chápat svěť tak, jak skutečně existuje, působit na něj, měnit ho a řídit. A nejodpornější na tom všem bylo to, že právě oni dodávali společnosti vládnoucí elitu, které se říkalo Ohňostrůjci.

2007-09-25T22:30:00.001-07:00

Záření vysílané z věží nebylo určeno degenerátům. Působilo na nervovou soustavu každé lidské bytosti na této planetě. Fyziologický mechanismus působení nebyl znám, ale jeho podstata spočívala v tom, že mozek ozářeného ztrácel schopnost kritické analýzy reality. Člověk myslící se proměňoval v člověka věřícího, a věřícího zběsile, fanaticky, navzdory do očí bijící skutečnosti. Každému, kdo se pohyboval v ozářené oblasti, se těmi nejprimitivnějšími metodami dalo vnuknout prakticky cokoli a ozářený takové vnuknutí chápal jako jedinou, světlou pravdu, pro kterou byl ochoten žít, trpět i zemřít.

2007-09-24T00:42:00.000-07:00

»Doktor… a Generál… Proč — to je to snad takové tajemství?«
»Copak toho ještě nebylo dost?« zeptal se tiše Kňour.
»A proč by toho mělo být dost?« namítl Zef stejně tiše a nějak nezvykle inteligentně. »Proč by toho vlastně mělo být dost! Ty přece víš, co si o tom myslím. Víš, proč tu sedím a proč tu zůstanu sedět až do konce života. A já zase vím, co si o tom myslíš ty. Tak proč by to mělo stačit? My oba jsme toho názoru, že by se to mělo volat po náměstích a křižovatkách, a když konečně dojde na věc, najednou se rozpomeneme na disciplínu a začínáme poslušně tancovat podle píšťalky všech těch vůdcistů, liberálů a osvětářů… Jenže teď před námi stojí tenhle chlapec. Neříkej mi, že nechápeš, jaký je. Copak ani takový člověk nemá právo vědět, o co jde?«
»Možná že právě takoví by to opravdu vědět neměli,« poznamenal stále stejně tiše Kňour.
Maxim nechápavě koukal z jednoho na druhého. Najednou se sami sobě vůbec nepodobali, nějak pohasli a z Kňoura jako by tiše vyprchala ona ocelová tuhost, na níž už si vylámalo zuby tolik prokuratur a polních soudů, kdežto ze Zefa se vytratila jeho bujará, poněkud vulgární žovialita, kterou nahradil stesk, jakési skryté zoufalství, pocit křivdy a pokory… Jako by si oba najednou vzpomněli na něco, co správně měli zapomenout, a taky se o to poctivě snažili.
»Já mu to řeknu,« neptal se Zef na Kňourovo dovolení a dal najevo, že se o tom ani radit nehodlá. Prostě to oznámil.
Kňour se neozval a Zef spustil.
To, co říkal, bylo obludné. Bylo to obludné už samo o sobě, a zároveň to bylo obludné proto, že to neponechávalo žádný prostor pro pochyby. Po celou tu dobu, co Zef mluvil — tlumeně, klidně, čistým jazykem vzdělaného člověka, se zdvořilými odmlkami, když se stručnou vsuvkou přispěchal Kňour — se Maxim pokoušel v tomto novém uspořádání světa najít alespoň nějakou mezírku, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Nabízený obraz byl přehledný, v podstatě primitivní a beznadějně logický; vysvětloval Maximovi všechna zatím známá fakta a z těch několika doposud mlhavých míst v jeho vědomostech nezůstávalo nevysvětleno ani jediné. Byl to největší a nejstrašnější z objevů, které Maxim na obydleném ostrově učinil.

2007-09-22T12:53:00.000-07:00

»To si klidně přijde nějakej smrkáč a začne nám vykládat, že chcípeme zbytečně!« zuřil Zef.
»A co dál?« opakoval důrazně Maxim. »Legionáři přivezou mobilní zářiče a je s vámi konec.«
»Starou belu!« odsekl Zef. »Za tu dobu obyvatelstvo oblasti přejde na naši stranu a pro legionáře nebude tak snadný se tam nacpat. Jedna věc je desítka takzvanejch degenerátů, a jiná věc deset nebo sto tisíc rozzuřenejch…«
»Zefe, Zefe!« snažil se Kňour mírnit rozčileného přítele.
Zef jen netrpělivě mávl rukou.
»Statisíce rozzuřenejch lidí z měst, farmářů a možná i vojáků, kteří pochopili a na celej život už si budou pamatovat, že je někdo nestydatě voblbuje…«
Kňour beznadějně zakroutil hlavou a odvrátil se.
»Počkat, počkat,« nedal se Maxim. »Co to říkáte? A proč by to najednou měli pochopit? Ti vás přece rozsápou na kousky. Všichni v zemi mají za to, že je to protibalistická ochrana…«
»A co si myslíš ty, že to je?« zeptal se Zef a upřel na Maxima pichlavý kukuč.
»Já to přece vím,« řekl Maxim. »Už mi to vyprávěli…«
»A kdo?«

2007-09-20T23:45:00.000-07:00

»A v zájmu toho kácet pitomé věže?« zeptal se vyzývavě Maxim. »Je pravda, že ve vaší ilegální organizaci působím teprve několik měsíců, ale po celou tu dobu slyším pořád jedno a totéž — věže, věže, věže… Já nechci bourat věže, to nemá cenu! Chci bojovat proti tyranii, proti hladu, proti chaosu, korupci, lži… Mně samo sebou nemusí nikdo vysvětlovat, že věže vás deptají a ničí… Ale vy dokonce i proti těm věžím postupujete nějak připitoměle. I každému z vás snad je naprosto jasné, že věže jsou retranslační, což znamená, že musíme udeřit přímo na Centrum, a ne se párat s každou věží zvlášť…«
Kňour i Zef promluvili jeden přes druhého:
»Kdo vám řekl o Centru?« zeptal se Kňour.
»A kde ho chceš hledat, to Centrum?« zeptal se Zef.
»Že podobná soustava musí někde mít své srdce, to chápe i nepříliš vzdělaný inženýr,« prohodil Maxim pohrdavě. »A jak ho najít, to by měl být úkol, jemuž bychom se v současné době měli věnovat. Ne běhat proti kulometům a tahat lidi na smrt, ale pátrat po Centru…«
»Tak za prvé — tohle všechno víme i bez tebe,« přerušil ho zuřivě Zef, ve kterém už všechno vřelo. »A za druhý, massarakš, nikdo nezahynul zbytečně. Každej nepříliš vzdělanej inženýr musí taky vědět, ty smrkáči usmrkaná, že když zničíme několik věží, narušíme celistvost soustavy přenosů a můžeme osvobodit celou oblast! Na to se ovšem musej ničit věže. A my se to učíme — massarakš! Chápeš to, nebo ne? A jestli ještě jednou řekneš, že naši kluci padli zbytečně…«
»Počkejte,« přerušil ho Maxim, »a dejte ty ruce pryč. Osvobodit oblast. No dobrá, a co pak…?«

2007-09-11T23:44:00.000-07:00

»Velmi dobře chápu, co je to disciplína, a stejně dobře vím, že bez disciplíny nemá naše práce žádnou cenu. Domnívám se však, že disciplína musí být moudrá a podřízený musí mít jistotu, že rozkaz je rozumný. Vy jste mi přikázal, abych dělal spojku. Já jsem ochoten tu spojku dělat, i když bych byl schopen větších věcí, ale pokud je to zapotřebí, mohu být spojka. Musím vsak mít záruku, že telegramy, které posílám, neznamenají marnou smrt pro beztak nešťastné a zoufalé lidi…«
Zefova brada se znovu bojovně natrčila, ale Kňour i Maxim ho oba stejným gestem přinutili mlčet.
»Dostal jsem rozkaz zničit věž,« pokračoval Maxim. »Nikdo mi nevysvětlil, jaký to má smysl. Mně osobně bylo jasné, že je to praštěný a životu nebezpečný nápad, ale rozkaz jsem splnil. Ztratil jsem tam tři přátele a nakonec se ukázalo, že to byla past státní prokuratury. A já jsem si řekl dost! Víc už nejsem ochoten útočit na věže. A co víc, jsem tvrdě odhodlán všemožně bránit operacím tohoto druhu…«
»Tak jseš blbec,« neudržel se Zef. »Ty smrkáči!«
»Proč?« zeptal se Maxim.
»Nechte toho, Zefe!« okřikl vousáče Kňour, který po celou tu dobu z Maxima nespustil oka. »Jinak řečeno — vy chcete znát všechny plány našeho štábu, Maku, je to tak?«
»Ano,« potvrdil Maxim. »Už nechci pracovat naslepo.«
»Ty jseš ale drzej spratek!« zvolal Zef, »Já nemám slov, jakej ty jseš drzej spratek…! Poslouchej, Kňoure, ale mně se ten kluk líbí. Kdepak, na ty já mám voko…«
»Žádáte příliš velkou důvěru,« utrousil Kňour chladně. »Takovou důvěru si člověk musí zasloužit.«

2007-09-11T01:42:00.001-07:00

»Ano.«
»Takže vy jste schopen kdykoli přeplavat Modrého Hada a nic se vám nestane?«
»Už jsem vám říkal, že odsud mohu utéct, kdykoli se mi zamane.«
»My ovšem nepotřebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobře rozumím, nepředstavují pro vás nebezpečí ani hlídkové vozy.«
»Pokud máte na mysli mobilní zářiče, je to tak.«
»Výborně,« uzavřel Kňour. »A tím je dána vaše úloha pro nejbližší období. Budete spojka. Na můj rozkaz přeplavete řeku a pošlete z nejbližší pošty telegramy, které vám nadiktuji. Rozumíte?«
»Tomu bych rozuměl,« odtušil pomalu Maxim. »Ale nerozumím jiné věci…«
Kňour na něj hleděl bez jediného mžiknutí oka — suchý, šlachovitý, zmrzačený stařec, chladný a nelítostný bojovník, bojovník od plenek, hrůzný a úctu vzbuzující plod světa, v němž se hodnota lidského života rovná nule, muž, který nezná nic než boj a který vše s výjimkou boje zavrhuje — a v jeho přimhouřených, pátravých očích Maxim jako v knize četl svůj osud na několik příštích let.
»A čemu?« zeptal se Kňour.
»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvavě, »Já už nehodlám pracovat naslepo. Rozhodně se nechystám zabývat se věcmi, které jsou podle mého názoru hloupé a zbytečné.«
»Například?« zajímalo Kňoura.

2007-09-09T23:08:00.000-07:00

»Počkejte,« řekl Kňour, »já s ním promluvím.«
Maximovi Zef přikázal, aby se posadil tam, kde zrovna stojí, sám si sedl taky a začal se přezouvat, pískaje si do vousů kriminálnický cajdák Jsem kluk jak buk, co ho zná celá periférie. Kňour přistoupil k nádobě žalu, oba se vzdálili někam do mlází a něco si tam šeptali. Maxim je slyšel výborně, ale ničemu nerozuměl, protože mluvili nějakým žargonem, z něhož pochytil jen několikrát vyslovené slovo pošta. Brzy přestal poslouchat. Cítil se utahaný a špinavý. Dnes měl za sebou příliš mnoho nesmyslné práce, příliš mnoho nesmyslného nervového vypětí, příliš dlouho dnes vdechoval kdejaký neřád a nachytal příliš mnoho rentgenů. A za celý ten den neudělal nic opravdového, užitečného, a neměl nejmenší chuť vracet se zpátky na barák.
Pak nádoba žalu zmizela, Kňour se vrátil, posadil se před Maxima na pařez a řekl:
»A teď bychom si promluvili.«
»Všechno v pořádku?« zeptal se Zef.
»Ano,« odpověděl Kňour.
»Dyť jsem ti to říkal,« zahučel spokojeně Zef, prohlížející si proti světlu děravou podrážku. »Já mám na takový fešáky čuch.«
»Tak mě poslouchejte, Maku,« pokračoval Kňour. »Prověřili jsme si vás natolik, nakolik nám to naše současné postavení dovoluje. Generál za vás ručí. Ode dneška budete podřízen osobně mně.«
»Velice mě těší,« opáčil Maxim potměšile. Nejraději by ještě podotkl: Jenomže mně se za vás žádný Generál nezaručoval, ale potom jen dodal: »Poslouchám vás.«
»Generál nám sdělil, že se nebojíte radiace ani zářičů. Je to pravda?«

2007-09-09T01:18:00.000-07:00

»Vím,« řekl Maxim. »Háček je ovšem v tom, jak daleko může taková mutace dojít.«
Chvíli všichni mlčeli a uvažovali. První se ozval Zef. »No, radši toho necháme, když jseš takovej vzdělanej. Vstávej!« Zvedl se. »Moc práce už nám nezbejvá, ale času taky ne. A žrát se nám chce všem…,« mrkl na Maxima. »Přímo patologicky. Víš, co je to patologicky?«
Měli vyčistit ještě jihozápadní sektor čtverce, ale už se do toho nepustili. Před lety tu nejspíš došlo k obrovskému výbuchu. Ze starého lesa zbyly jen poloshnilé zpřerážené kmeny a ožehlé pařezy, uříznuté jako břitvou, a z té spouště už se zvedalo husté mlází. Půda byla zčernalá, zuhelnatělá a prošpikovaná rozdrcenou rzí. Po takovém výbuchu nemohlo z případné techniky zůstat nic a Maxim už tušil, že Zef je sem vede kvůli něčemu jinému než kvůli práci.
Z křoví jim naproti vylezl zarostlý človíček v umolousané trestanecké hazuce. Maxim ho poznal — byl to první domorodec, kterého na obydleném ostrově spatřil, starý Zefův kolega, nádoba kosmického žalu.

2007-09-06T13:17:00.000-07:00

Vyšplhali nahoru. Zef sobě a jednorukému ukroutil cigaretu, zapálili si, ale Zef chvíli neříkal nic — zřejmě se snažil trochu si utřídit čerstvé dojmy. »Všechno hrozně zchátralý, ale šťáva tam je a nějakej užitek pro nás z toho koukat může, jen musíme sehnat lidi, který tomu hověj… No.« Zatáhl z cigarety, vypustil z dokořán otevřených úst oblak dýmu, úplně jako pokažený plynomet. »Pokud tomu dobře rozumím, tak tam teď žijou psi. Vzpomínáš, jak jsem ti vo nich vykládal? Takoví psi s velkejma hlavama… A ty křičeli… Ale když vo tom tak přemejšlím, tak to vlastně ani nemuseli bejt voni, protože…, no…, jak bych ti to vyložil… No prostě zatímco jsme tam s Makem chodili, někdo položil do chodby kostlivce. A to je všechno.«
Jednoruký pohlédl nejdřív na něj a potom na Maxima.
»Mutanti?« zeptal se.
»Možná,« připustil Zef. »Já neviděl nikoho, ale Mak říká, že zahlíd psy…, jenže přej ne vočima… A čím jsi je teda viděl, Maku?«
»Očima jsem je viděl taky,« vyhnul se přímé odpovědi Maxim. »A mimochodem bych rád dodal, že kromě těch vašich psů už tam nikdo nebyl. To bych věděl. A ti vaši psi jsou úplně něco jiného, než si představujete. Rozhodně to nejsou zvířata…«
Kňour neřekl nic. Zvedl se, smotal lano, pověsil si ho k pasu a znovu se posadil vedle Zefa.
»Čertví,« zabručel Zef. »Možná to skutečně nejsou zvířata… Tady je možný všechno… Tady jsme na jihu…«
»Ale mutanti by to přece být mohli, ne?« zeptal se Maxim.
»Neřek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozně znetvořený lidi. Nebo znetvořený děti lidí docela normálních. Mutanti. Víš ty vůbec, co jsou to mutanti?«

2007-09-05T23:18:00.001-07:00

Odbočili doleva a daleko před nimi svitla kalně bledá skvrna světla. Zef vypnul lampu a strčil ji do kapsy. Kráčel teď první, a když najednou prudce zastavil, Maxim do něj div nevrazil.
»Massarakš,« zahučel Zef.
Napříč přes chodbu ležela lidská kostra.
Zef strhl granátomet z ramene a rozhlédl se.
»Tohle tu nebylo,« broukl si pod nos.
»Máte pravdu. To sem musel někdo před chvilkou položit.«
Zezadu, z hlubin podzemí se rozhalekal celý sbor táhlých hrdelních skřeků. Skřeky se mísily s ozvěnou, jako by ve sklepení ječelo tisíc chřtánů, které unisono skandovaly nějaké čtyřslabičné slovo. Maxim v tom cítil posměšek, provokaci, urážku. Sbor však umlkl stejně náhle, jako předtím začal. Zef hlučně vydechl a granátomet v jeho rukou klesl k zemi. Maxim ještě jednou pohlédl na kostru.
»Já bych si to vykládal jako výstrahu.«
»Já taky,« souhlasil Zef. »Radši sebou hodíme.«
Rychle došli až k průrvě ve stropě, vyškrábali se na hromadu hlíny a nad sebou spatřili rozrušenou Kňourovu tvář. Ležel opřen hrudí o okraj průrvy a v ruce držel lano se smyčkou.
»Co to tam máte?« zeptal se. »To jste křičeli vy?«
»Hned ti to vyklopíme,« uklidnil ho Zef. »Máš to lano nějak zajištěný?«

2007-09-02T22:38:00.000-07:00

»Jed bych,« utrousil Zef.
V chodbě Maxim navrhl, že by se mohli pokusit vylomit některé dveře, ale Zef soudil, že by to k ničemu nebylo.
»Tyhle věci se stejně eště budeme muset věnovat se vší vážností. Tak proč bysme tu ztráceli čas, když nemáme vodmakanou normu. Sem se musí jít s někým, kdo tomu rozumí…«
»Na vašem místě bych s touhle Pevností moc nepočítal,« poznamenal Maxim. »Jednak je to všechno strašně zpustlé a poničené a mimoto už je obsazená.«
»A kdo ji vobsadil, že se tak ptám? Ty čoklové…? Ty jseš stejnej jako tamti… Ti věčně melou vo upírech, a ty zase vo psech…«
Zef se zarazil. Chodbou se rozlétl hrdelní hlas, mnohonásobnou ozvěnou se odrazil od stěn a utichl. A vzápětí sem odněkud zdaleka dolehl další takový hlas. Byly to velice známé zvuky, ale Maxim si nedokázal uvědomit, odkud je zná.
»Tak tohle tu hejká po nocích!« chytil se Zef za čelo. »A my si mysleli, že jsou to ptáci.«
»Podivný křik,« pronesl zamyšleně Maxim.
»Jestli divnej, to ti neřeknu,« odpověděl Zef, »ale každopádně trochu strašidelnej. Když to v noci začne hejkat po celým lese, spadne ti srdce do kalhot… A kolik už jsem vo tom vyslech pohádek… Měli jsme tu jednoho kriminálníka, kterej se vytahoval, že ten jazyk zná. A překládal nám to…«
»A co překládal?«
»To víš, všelijaký blbosti. Copak tohle je nějakej jazyk?«
»Kde je teď ten kriminálník?«
»Nezvěstnej,« řekl Zef. »Dělal u stavařů, jeho parta zabloudila v lese a…«

2007-09-02T02:25:00.000-07:00

Zef opřel granátomet o pult, přistoupil k okulárům a podíval se.
»To je divný,« prohlásil po chvíli mlčení. »Poušť. Kamaráde zlatej, to je takovejch čtyři sta kilometrů daleko…« Zvedl hlavu od okulárů a pohlédl na Maxima. »Kolik v tomhle museli utopit práce a prachů, neřádi… A co z toho? Teď se tam akorát prohání vítr a zvedá písek — a jakej to bejval kraj! Před válkou, jako kluk jsem tam jezdíval do lázní…« Vstal. »Pojď pryč,« broukl trpce a uchopil svou lampu. »Tady to my dva nedáme dohromady. Budeme muset počkat, až chytěj Kováře a strčej ho za katr… Jenže jeho za mříže nestrčej, toho nejspíš rovnou voddělaj… Tak co, jdeme?«
»Půjdem,« přikývl Maxim. Prohlížel si zvláštní stopy na podlaze. »Ale tohle mě zajímá mnohem víc.«
»To sis klidně moh vodpustit,« zabručel Zef. »Tady asi běhá zvířat…«
Hodil si granátomet na záda a vydal se k východu ze sálu. Maxim, který stále nemohl odtrhnout oči od těch stop, se neochotně vydal za ním.

2007-08-31T23:12:00.000-07:00

»No celý tyhle mechanice… Tohle je totiž ovládací pult. Kdybysme pochopili, co je k čemu, tak je celej kraj náš! Všechno nahoře se nechá ovládat tady z toho pultu! Massarakš, kdybych já vo tom měl páru…!«
Maxim mu lampu vzal, umístil ji tak, aby světlo obsáhlo co největší prostor, a rozhlédl se. Všude tu ležel prach, už hodně let, a na stole v rohu, na zpráchnivělém kusu papíru stál talíř popatlaný čímsi černým. Vedle ležela vidlička. Maxim se prošel podél pultů, přejel prsty po páčkách a knoflících, pokusil se oživit počítač a stiskl nějakou páku, ta mu však zůstala v ruce…
»Moc pochybuju,« poznamenal nakonec, »že odsud by se ještě dalo něco ovládat. Za prvé mi to všechno připadá příliš primitivní, nejspíš to bude pozorovatelna nebo jedno z Kontrolních stanovišť… Všechno to zařízení vypadá na pomocné…, počítač je málo výkonný, dokáže řídit nanejvýš deset tanků… A pak — všechno to je hrozně chatrné, na nic se nedá sáhnout. Soustava je sice pod proudem, ale napětí už hodně pokleslo pod stanovenou normu, kotel bude zřejmě celý ucpaný… Nene, Zefe, to není tak jednoduché, jak by se vám mohlo zdát…«
Vtom si všiml trubek zabudovaných do zdi a opatřených gumovou manžetou, přitáhl si k nim duralovou stoličku a přitiskl oči k očnicím. K jeho velkému údivu byla optika v dokonalém stavu, ale ještě víc ho překvapilo to, co spatřil. V zorném poli periskopu se ukázala nějaká naprosto neznámá scenérie: žlutobílá poušť, písčité duny, torzo kovové konstrukce… Vanul tam silný vítr, přes duny se plazily pramínky písku, kalný obzor se stáčel do mělké misky.
»Podívejte se!« vybídl Zefa. »Co je to, a kde?«

2007-08-29T23:57:00.000-07:00

Síť zřejmě nebyla v pořádku, protože žárovky zaplály jen na zlomek vteřiny, někde daleko třaskavě praskly pojistky a světlo znovu zhaslo, ale Maxim si stačil všimnout, že neznámí tvorové jsou malých postav, asi jako urostlý pes, porostlí tmavou srstí a mají velké těžké hlavy. Jejich oči Maxim postřehnout nestačil. Podivné bytosti okamžitě zmizely, jako by tu nikdy nebyly.
»Co to tam děláš?« zeptal se Zef poplašeně. »Co měl znamenat ten záblesk?«
»Zapnul jsem světlo. Pojďte sem.«
»A co ten ten? Viděls ho?«
»Skoro ne. Ovšem vypadá to skutečně na zvířata. Něco jako psi s velkými hlavami…«
Po zdech zaskotačil útlý paprsek Zefovy lampy. Vousáč v chůzi úlevné vykládal:
»Jo ták, psi… To vím, žijou tady v lese. Živýho jsem sice eště nikdy neviděl, ale mrtvejch se jich tu válí…«
»To se mi nezdá,« už zapochyboval Maxim. »Mně se to s těmi zvířaty pořád nechce zdát.«
»Ale jo, jsou to zvířata,« řekl Zef a jeho hlas se hučivě rozlehl pod vysokou klenbou. »Vyděsili jsme se úplně zbytečně. Já už se lek, že jsou to upíři… Massarakš! Tak přece je to Pevnost!«
Zastavil se uprostřed podzemního sálu, šátraje kuželem světla po řadách ciferníků a rozvodných desek. Matně se lesklo sklo, chrom a vybledlá umělá hmota.
»Blahopřeju ti, Maku! Našli jsme ji! Udělal jsem chybu, když jsem na to nevěřil. To je… A co je tohle? No vidíš… Elektronkovej mozek, a všechno je pod proudem! Krucipísek, tady tak s sebou mít Kováře…! Poslouchej, a co ty, ty bys tomu náhodou nehověl?«
»Čemu konkrétně?« zeptal se Maxim a přistoupil blíž.

2007-08-28T00:08:00.000-07:00

»Zefe!« zavolal Maxim.
»Co je?« ozval se dutě ryšavec.
Maxim si představil, jak neznámý stojí mezi nimi a otáčí hlavu po hlasech.
»Je mezi námi,« upozornil ho Maxim. »Chraň vás pánbůh vystřelit.«
»Dobrý,« odpověděl po krátké odmlce Zef. »Nevidím ani ň. Jak vypadá?«
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Bude to měkké.«
»Zvíře?«
»Neřekl bych.«
»Přece jsi říkal, že potmě vidíš.«
»Ale ne očima,« upřesnil Maxim. »A mlčte.«
»Ne vočima…,« zabručel Zef a utichl.
Neznámý ještě chvilku stál, a pak se přesunul na druhou stranu chodby, na chvíli zmizela zase se vynořil před Maximem. Taky je zvědavý, pomyslel si Maxim. Moc se snažil přinutit se, aby s tím podivným tvorem sympatizoval, ale něco mu vadilo — nejspíš exotická kombinace neanimálního intelektu s polozvířecím zevnějškem. Znovu vykročil dál. Neznámý ustupoval a udržoval stále stejný rozestup.
»Jak to jde?« zeptal se Zef.
»Pořád stejně,« odpověděl Maxim. »Možná že nás někam vede nebo láká.«
»A budem na něj stačit?«
»Nechce nás napadnout,« řekl Maxim. »Taky ho zajímáme.«
Odmlčel se, protože neznámý zase zmizel, a Maxim rázem pochopil, že chodba skončila. Ocitli se ve velké prostoře, ale tady byla velká tma i na Maxima — neviděl téměř nic. Cítil přítomnost kovu a skla: lehce tu čpěla rez a někudy blízko procházelo vysokonapěťové elektrické vedení. Několik vteřin se ani nepohnul, a když se zorientoval, natáhl se po vypínači, ale vtom se tvor objevil znovu. A nebyl sám, přišel s ním ještě jeden. Maxim měl pocit, že není úplně stejný, ale je prvnímu hodně podobný. Stáli u téže stěny jako Maxim a on už slyšel jejich častý a vlhký dech. Strnul v naději, že se ještě přiblíží, ale to je ani nenapadlo, a tak ze všech sil zúžil zřítelnice a stiskl tlačítko vypínače.

2007-08-26T02:07:00.000-07:00

»Co nebo?«
»Říkal jste buď zbytky posádky, nebo…«
»Jo tak… Ale, to je taková blbost, babský kecy… Pojď, podíváme se.«
Zef nabil granátomet, namířil před sebe a s lampou v natažené ruce vyrazil kupředu. Maxim šel vedle něj. Několik minut se mátožně vlekli rovnou chodbou, pak narazili na zeď a odbočili doprava.
»Tropíte hrozný rámus,« vyplísnil Zefa Maxim. »Před námi se něco děje, ale když vy tak strašně funíte…«
»No a co, to mám kvůli tobě přestat dejchat?« rozkohoutil se okamžitě Zef.
»A ta vaše lampa mi taky vadí,« dodal Maxim.
»Proč by ti, prosím tě, měla vadit? Dyť je tu tma jako v pytli…«
»Ve tmě vidím,« vysvětlil mu Maxim, »jenže takhle nic pořádně nerozeznám… Víte co, já půjdu sám, a vy zůstanete tady. Jinak nic nezjistíme.«
»Nó, jak myslíš…,« pronesl Zef nezvykle váhavým hlasem.
Maxim znovu zamhouřil oči, sehnul se a vykročil těsně při stěně, snaže se pokud možno nehlučet. Neznámý byl někde kousek před ním a Maxim se k němu krok za krokem blížil. Chodba neměla konce. Vpravo se ze tmy vylouply několikery dveře — všechny byly železné a zavřené. Do tváře mu dýchal lehký průvan. Vzduch byl syrový, nasycený pachy plísně a taky toho neznámého, živočišně teplého. Za ním opatrně supěl Zef — necítil se ve své kůži a zřejmě se bál, aby nezůstal pozadu. Maxim si to uvědomil a v duchu se usmál. Na okamžik se tak rozptýlil a ta vteřinka úplně stačila, aby mu neznámý zmizel. Maxim nechápavě zůstal stát. Neznámý byl přece pořád jen o pár kroků před ním, a pak jako by se v mžiku ve vzduchu rozplynul a naprosto neočekávaně se ocitl za jejích zády.

2007-08-25T01:00:00.000-07:00

»To teda jo, kamaráde,« přikývl Zef a rozhlédl se. »Takový jsem tu eště neviděl.«
»Jako by tu někdo prošel po pěstech,« poznamenal Maxim. Sevřel ruku v pěst a otiskl ji vedle jedné ze stop.
»Vypadá to na to,« připustil uznale Zef. Posvítil do hloubi chodby. Dala se tam tušit nějaká změna — snad záhyb, snad slepá ulička. »Nepůjdeme se tam podívat?« zeptal se.
»Ticho!« sykl Maxim. »Mlčte a nehýbejte se.«
V podzemí panovalo vatové vlhké ticho, ale chodba určitě žila. Tam vpředu — Maxim nedokázal určit, kde přesně a jak to může být daleko — stál kdosi přimáčknutý ke zdi, kdosi malý, vydávající slabé neznámé vůně, kdosi, kdo je pozoroval a komu se jejich přítomnost ani trochu nezamlouvala. Bylo to individuum naprosto neznámé a jeho záměry se nedaly ani tušit…
»Opravdu tam musíme jít?« zapochyboval Maxim.
»Rád bych,« přiznal se Zef.
»A proč?«
»Musíme se tam podívat, třeba je to opravdu Pevnost… Kdybysme našli Pevnost, kamaráde, všechno by se rázem změnilo. Já osobně na ni moc nevěřím, ale když to jiný říkaj, asi na tom něco bude… Třeba všichni nelžou…«
»Někdo tam je,« mínil Maxim, »ale zatím ještě nejsem schopen říct, kdo to je.«
»Jo? Hm… Pokud je to Pevnost, tak by tu podle řečí, co kolujou mezi lidma, měly bejt zbytky posádky… Rozumíš! Seděj v díře a nevěděj, že válka skončila, protože se uprostřed války prohlásili za neutrály, zavřeli se pod zem a vyhrožovali, že když se na ně bude chtít někdo dostat, vodpálej celou pevninu… Jestli je to opravdická Pevnost, dokážou ty chlapi všechno… To jo… Nahoře se přece ozejvaj výbuchy, střelba… To si docela dobře můžou myslet, že válka eště neskončila… Velel tomu nějakej princ nebo vévoda… S těma se tak setkat a popovídat si s nima…«
Maxim se znovu zaposlouchal.
»Ne,« prohlásil s jistotou. »Tam není ani princ, ani vévoda. Tipoval bych to na nějaké zvíře či co… Bane, to nebude ani zvíře… Nebo…?«

Zef

2007-08-22T23:38:00.000-07:00

»Jak chceš,« mínil Zef. »Ale já bych řek, že je to Pevnost. Budeš litovat…«
Jednoruký odpověděl nezřetelně, jeho hlas sem sotva doléhal: nejspíš mu zase bylo zle a na žádnou Pevnost nebyl zvědav. Maxim otevřel oči a rozhlédl se kolem. Seděl na hromadě hlíny uprostřed dlouhé chodby s drsnými hrbolatými betonovými zdmi. Díra ve stropě byla snad ventilační šachta, snad průstřel. Zef stál asi dvacet kroků od něj, také se rozhlížel a svítil si pohotovostní lampou na všechny strany.
»Co je to tady?« zeptal se Maxim.
»Copak já vím?« odsekl Zef hašteřivě. »Možná nějakej bunkr. Nebo jsme se skutečně dostali do Pevnosti. Víš ty vůbec, co je to Pevnost?«
»Ne,« přiznal se Maxim a pomalu se sesunul z hromady hlíny na podlahu.
»Nevíš,« opakoval Zef roztržitě. Neustále se rozhlížel a šmejdil světlem po stěnách. »Tak co teda víš, massarakš? Hele, zrovna teď tu někdo byl…«
»Člověk?« zeptal se Maxim.
»Nevím,« odpověděl Zef. »Protáh se při zdi a zmizel… Ale Pevnost, chlapče, to je taková věc, že bysme vocuď s naší prací mohli bejt hotový třeba za den… Aha, stopy…«
Posadil se na bobek. Maxim přidřepl vedle něj a spatřil v prachu pod zdí řetízek otisků nějakých nohou.
»Divné stopy,« řekl.

2007-08-22T00:08:00.000-07:00

»Massarakš!« zasípal nakonec zmoženě Zef. »Tomuhle teda říkám hlas…! Kdepak, kamaráde,« obrátil se ke Kňourovi, »ty si na moje slova eště vzpomeneš. Ale co jsem řek, to platí. Vztyk!« zařval. »A vpřed, jestli chcete to, dneska večer žrát!«
Neudrželi se. Chvíli bujaře hulákali a smáli se, ale nakonec zvážněli a pustili se dál. Maxim zuřivě zneškodňoval miny, vylamoval z lafet kulometná dvojčata, odšroubovával bojové hlavice protileteckých raket, které výhružně čněly z podzemních ramp; zase plameny, palba, syčivé pramínky slzného plynu, odporný puch ze zdechlin rozkládajících se zvířat, prostřílených automaty. Všichni byli čím dál tím vzteklejší, špinavější a otrhanější a Zef chroptěl Maximovi do ucha: »Vpřed, vpřed! Jestli chceš žrát, musíme jít dál!« a jednoruký Kňour už toho měl dočista plné zuby a sotva se vlekl daleko za nimi, opíraje se o svou minohledačku jako o berlu…
Za pár hodin měl Maxim Zefa definitivně po krk, a tak se zpočátku dokonce zaradoval, když jeho rudovousý kolega poděšeně zařval a s rachotem se probořil pod zem. Maxim si špinavým rukávem setřel pot ze špinavého čela a pomalu a opatrně přistoupil k okraji tmavé úzké trhliny, schované v trávě. Trhlina byla zřejmě hluboká, neproniknutelně temná, táhl z ní chlad a vlhko, vidět nebylo ani to nejmenší a Maxim jen zaslechl tiché chřestění, drnčení a Zefovy nesrozumitelné kletby. Mezitím se dobelhal i Kňour, také nahlédl do štěrbiny a zeptal se Maxima:
»On je dole? Co tam dělá?«
»Zefe!« zavolal Maxim a naklonil se do tmy. »Jste tam, Zefe?«
Ze skuliny tlumeně zaznělo:
»Slezte za mnou! Nebo seskočte, je to tu měkký!«
Maxim pohlédl na jednorukého. Ten jen zakroutil hlavou.
»To není nic pro mě,« řekl. »Jen skočte, já vám potom spustím lano.«
»Kdo je to tady?« zařval dole Zef. »Budu střílet, massarakš!«
Maxim spustil nohy do tmy, odrazil se a seskočil. Téměř okamžitě se po kolena zabořil do kypré hmoty a sedl si. Zef byl někde nablízku. Maxim zavřel oči a chvíli jen tak seděl, aby si zvykl na tmu.
»Pojď sem, Maku, tady někdo je,« zahučel Zef. »Kňoure!« křikl nahoru, »skákej!«
Kňour odpověděl, že je utahaný jako pes a s radostí si chvilku posedí nahoře.

2007-08-21T00:31:00.000-07:00

Několik minut si ujasňoval úkol. Kdyby tu byl aspoň Gaj… Ale Gaje za trest odveleli k nějaké speciální jednotce s podezřele podivným názvem. Něco jako Blitzträger. Ano, nejspíš na všechno zůstal sám.
V každém případě je třeba odsud zmizet. Přirozeně se pokusím dát dohromady nějakou skupinu, ale když to nepůjde, uteču sám… A opatřím si tank, to rozhodně… Tady je zbraní pro sto armád… Za těch dvacet let už je to pěkně poničené a ještě ke všemu automatizované, ale snad to půjde nějak předělat. To by v tom byl čert, aby mi Kňour nakonec neuvěřili pomyslel si téměř zoufale, zvedl kotlík a rozběhl se zpátky k ohni.
Zef s Kňourem nespali; leželi hlavami k sobě a o něčem se tiše, ale vzrušeně dohadovali. Sotva Zef Maxima zahlédl, sykl: »Nech toho!« a vstal. Výhružně zvedl zrzavou bradu, vypoulil oči a zařval: »Kde se flákáš, massarakš! Kdo ti dovolil chodit někam pryč? Musíme dělat, jinak nedostaneme nic k žrádlu, massarakš!«
A Maxim se rozlítil. Snad poprvé v životě zaječel na jiného člověka, seč mu hlas stačil:
»Aby vás husa kopla, Zefe! Dokážete vůbec myslet na něco jiného než na kus žvance? Celý den od vás slyším jen žrát, žrát, žrát! Můžete si sežrat moje konzervy, jestli máte takové problémy…«
Praštil kotlíkem o zem, popadl ruksak a chvatně prostrkoval vzteky rozklepané ruce do popruhů. Akustický efekt z odhozeného kotlíku byl tak pronikavý a nečekaný, že si Zef div nesedl, užasle na Maxima zacivěl, zpod vousů se vysypalo tlumené bublání a chroptění a Zef se rozřehtal na celý les. Jednoruký se k němu přidal, ale v jeho případě nebylo nic slyšet, jen vidět. Maxim nevydržel a zasmál se taky, třebaže poněkud rozpačitě.

2007-08-19T13:17:00.000-07:00

Nejdřív si kdovíproč vzpomněl na Radu, která po jídle vždycky myla nádobí a jeho k tomu nepouštěla s absurdním argumentem, že je to prý ženská práce. Pak si uvědomil, že ho miluje, a byl na to hrdý, protože ho ještě žádná žena nemilovala. Moc se mu zachtělo Radu uvidět, a vzápětí si s krajní nedůsledností pomyslel, jak je dobře, že tu není. Tohle není ani pro ty nejodpornější chlapy, sem by to chtělo vyslat tak dvacet tisíc automatických metařů nebo možná celé místní lesy semlít se vším všudy na prach a vypěstovat tu nové, veselé nebo třeba chmurné a zasmušilé, ale čisté, aby případná chmurnost byla vysloveně přírodní.
Pak si uvědomil, že sem byl vyhnán navždy, a podivil se naivitě lidí, kteří ho sem poslali, aniž by od něj žádali nějaký slib, že tu zůstane: zřejmě si představovali, že tu bude dobrovolně živořit a ještě ke všemu jim po lesích pomáhat při budování dalších tras vysílacích věží. V arestantském vagónu někdo vykládal, že lesy se táhnou stovky kilometrů k jihu a že o vojenskou techniku není nouze ani na poušti… Kdepak, tady nezůstanu. Massarakš, ještě včera jsem ty věže kácel, a dneska bych pro ně měl planýrovat terén? Už toho bylo dost… Takže. Ujasněme si situaci. Několik minut si ujasňoval situaci. Kňour mi nevěří, Zefovi věří, a mně ne. A já zase nevěřím Zefovi, přestože k nedůvěře zřejmě nemám důvod. Asi se Kňourovi zdám stejně podezřelý, jako mně připadá podezřelý Zef… No dobře, když mi Kňour nevěří, znamená to, že jsem zase sám. Mohl bych samo sebou doufat v setkání s Generálem nebo s Kopytem, ale to je příliš nepravděpodobné. Taky bych se mohl pokusit o sestavení skupiny z lidí, které zatím neznám, ale — massarakš, člověk musí být sám k sobě upřímný: na něco takového se nehodím. Alespoň zatím. Jsem příliš důvěřivý… Tak, a teď si ujasním úkol. Co chci?

2007-08-19T01:32:00.000-07:00

Maxim míchal. A Zef prohlásil, že už je nejvyšší čas, že už nemá sil tohle dál snášet. V naprostém tichu snědli polévku. Maxim cítil, že se něco změnilo, že dnes bude něco řečeno. Jenže jednoruký se po obědě znovu uložil do trávy a zadíval se do nebe a Zef se s nesrozumitelným huhláním zmocnil prázdného kotlíku a vytíral ho kůrkou chleba.
»Něco tak zastřelit…,« bručel si pod nos. »V břiše mám prázdno, jako bych nedal do huby…, akorát jsem si rozvztekal žaludeční šťávy…«
Maxim se cítil celý nesvůj a pokusil se konverzovat o možnostech lovu v těchto krajích, ale nikdo se k němu nepřidal. Jednoruký ležel s očima zavřenýma a zřejmě spal. Zef vyslechl Maximovy úvahy a rozklady až do konce a jen zavrčel:
»Co tady chceš lovit, v tomhle radioaktivním hnojišti…« a taky se převalil na záda.
Maxim si povzdechl, vzal kotlík a odloudal se k potůčku, který zurčel někde nedaleko. Voda v potůčku byla průzračná, na pohled čistá a dobrá, takže Maxim na ni dostal chuť a nabral si do hrsti. Mýt kotlík v ní ovšem bohužel nemohl a pít z potoka už vůbec nebylo radno — voda byla silně radioaktivní. Maxim postavil kotlík na břeh, přidřepl vedle něj a zamyslel se.

2007-08-16T22:37:00.000-07:00

Konečně se utahal i Zef a ohlásil přestávku. Rozdělali oheň a Maxim jako nejmladší začal připravovat oběd — vařil polévku z konzervy. Zef a jednoruký, oba celí ukoptění a otrhaní, leželi hned vedle a kouřili. Kňour vypadal utrápeně — byl ze všech nejstarší, takže pro něj bylo celé to trmácení nejnamáhavější.
»To je u boha,« zakroutil hlavou Maxim. »Jak jsme vůbec dokázali prohrát válku při takové hustotě obrany na jeden čtvereční metr.«
»Co myslíte tím dokázali prohrát?« naštětil se jednoruký. »Tu válku prohráli všichni. Vyhráli jen Ohňostrůjci.«
»Což ovšem málokdo chápe, bohužel,« neodpustil si
Maxim a zamíchal šlichtu.
»Takovejmhle řečem už jsem odvyk,« řekl Zef. »Tady slyšíš většinou „Držte hubu, vychovanče“ nebo „Počítám do jedný“… Ty, chlapče, jakže se to jmenuješ…?«
»Maxim!«
»Jo, tak jo… Pořádně to zamíchej, a nepřej si mě, jestli to připálíš.«

2007-08-14T00:13:00.000-07:00

Neurazili ještě ani sto kroků, když Zef zavelel »stát!« a hned nato »k zemi!« Praštili sebou na zem a silný strom před nimi se s táhlým skřípěním rozevřel a vysunul ze svého nitra dlouhou tenkou hlaveň polního děla, která se zahýbala ze strany na stranu, jako by pátrala po cíli, pak cosi zabzučelo a z černého ústí hlavně se líně vyploužil obláček žlutavého kouře. »Je to zvlhlý,« poznamenal Zef věcně, jako první se zvedl a otřepal si kalhoty. Strom s dělem podminovali a vyhodili do vzduchu. Pak přišlo minové pole, potom falešný kopec se zamaskovaným kulometem, který nezvlhl ani v nejmenším a dlouho je s pekelným rámusem, zaplavujícím celý les, tiskl k zemi; po tomhle zážitku se zamotali do hotové džungle ostnatého drátu, jen taktak se jí prodrali, a když se konečně zase dostali ven, něco po nich zahájilo palbu odkudsi shora a všechno kolem hořelo a vybuchovalo. Maxim ničemu nerozuměl, jednoruký klidně ležel tváří k zemi, kdežto Zef pálil granátometem do nebe a z ničeho nic zavyl: »Rychle, za mnou!« Rozběhli se pryč a na místě, kde právě leželi, vzplanul požár. Zef ze sebe chrlil ty nejpříšernější nadávky a jednoruký se nepochopitelně pohihňával… Uchýlili se do hustého porostu, jenže ten se naprosto nečekaně rozpištěl a rozsupěl, větvovím se hrnula zelená mračna jedovatého dýmu a zase bylo třeba utíkat, prodírat se křovinami, Zef zase ohavně láteřil a jednoruký křečovitě zvracel…

2007-08-12T23:36:00.001-07:00

»Je radioaktivní,« odplivl si dopáleně Zef. »Kdyby to byla normální řeka, žádný tanky bysme nepotřebovali. Prostě by se dala kdekoli přeplavat, břeh nehlídaj.« Odplivl si ještě šťavnatěji. »Nojo, jenže to by ho hlídali… Takže zbytečně nemávej ploutvema, chlapče, a zvykej si, že jseš tady nadlouho. Pokud si zvykneš — půjde to. Ale když nebudeš poslouchat starší a zkušenější, můžeš Světový Světlo uzřít eště dneska…«
»Utéct odsud není těžké,« namítl Maxim, »to bych mohl udělat třeba hned.«
»Ale běž!« nadchl se Zef.
»A… jestli si i nadále hodláte hrát na konspiraci…,« pokračoval Maxim a demonstrativně se obrátil jen ke Kňourovi, jenže Zef mu znovu skočil do řeči.
»Já hodlám splnit denní normu,« prohlásil a vstal. »Jinak nedostanem nažrat. A jde se.«
Vzdálil se kolébavým krokem mezi blízké stromy a Maxim se jednorukého otázal: »Copak on je taky ilegál?« Jednoruký na něj rychle pohlédl a odpověděl: »Ale co vás nemá, jak jste na to přišel?« Vykročili za Zefem a snažili se postupovat přesně v jeho stopách. Maxim šel poslední. »Za co je tady?«
»Špatně přešel ulici,« odpověděl jednoruký a nadobro vzal Maximovi chuť do dalších debat.

2007-08-12T04:27:00.000-07:00

»Hodně,« vmísil se do rozmluvy provokatér. »Aut a tanků je tu hodně a pitomců tu taky vždycky bejvalo dost a dost…« Zívl. »Kolikrát už to zkoušeli. Vlezou dovnitř, přehrabujou se v přístrojový desce, ale nakonec toho nechaj. A jeden takovej trouba jako ty vyletěl do luftu i s celou mašinou.«
»Toho se nebojím, mně by se něco takového nestalo,« namítl chladně Maxim. »Není to složitý mechanismus.«
»Ale stejně — co byste s tím dělal?« trval dál na svém jednoruký. Ležel na zádech a kouřil cigaretu, sevřenou v umělých prstech. »Dejme tomu, že byste ji jakž takž dal do pořádku. A co potom?«
»Zkusil by to hlavou proti zdi, rovnou přes most,« uchichtl se Zef.
»A proč ne?« nechápal Maxim. Teď už vůbec nevěděl, jak se zachovat. Ryšavec asi nakonec žádný provokatér nebude. Massarakš, co si to na mě najednou tak zasedli?
»K mostu se nedostanete,« vysvětlil jednoruký. »Mezitím vás třiatřicetkrát dostanou. A i kdybyste se k němu dostal, zjistíte, že je zvednutý.«
»A co po dně řeky?«

A tak to šlo pořád

2007-08-10T13:31:00.000-07:00

— den za dnem, noc za nocí. Přes den odcházeli do lesa, který nebyl lesem, ale starým opevněným územím. To bylo doslova nadívané automatickými bojovými zařízeními, samohybnými balistami, obrněnými transportéry, raketami na pásových podvozcích, plamenomety, plynomety a tohle všechno za oněch více než dvacet let nezemřelo, všechno dál žilo svým nepotřebným mechanickým životem, všechno dál mířilo, navádělo se, dštilo olovo, plameny a smrt, a tak to bylo třeba umlčet, zničit, zabít a vyčistit celý rajón, aby tudy mohly vést další trasy nových vysílacích věží. A Kňour po nocích dál mlčel a Zef Maxima znovu a znovu obtěžoval svým věčným vyptáváním — jednou tupě přímočarým, jindy překvapivě prohnaným a promyšleným. A bylo prosté jídlo, zvláštní trestanecké písně a legionáři někoho mlátili přes hlavu a dvakrát denně se všichni v baráku svíjeli v paprskovém amoku a ve větru se pohupovali oběšení uprchlíci… Den — noc — den — noc… Osvětim. Vyhlazovací tábor. Fašismus.
»Proč jste ji chtěl zastavit?« zeptal se najednou Kňour.
Maxim se rychle posadil. Byla to první otázka, kterou mu iednoruký kdy položil.
»Chtěl jsem se podívat na její konstrukci.«
»Chystáte se k útěku?«
Maxim zašilhal po Zefovi a pomalu odpověděl:
»Ale ne, to ne. Je to bojové vozidlo, tak jsem si myslel…«
»A k čemu byste potřeboval bojové vozidlo?« zeptal se Kňour, jako by tu ten zrzavý provokatér vůbec nebyl.
»Nevím,« pokrčil rameny Maxim. »O tom si ještě musím popřemýšlet. Jezdí tu takových hodně?«

2007-08-10T00:32:00.001-07:00

Nervy měl napjaté k prasknutí. Vzpomněl si na proces, který byl nepochybně připraven dřív, než skupina dostala rozkaz zaútočit na věž, na písemná udání nějaké bestie, která věděla o skupině všechno a možná dokonce byla jejím členem, i na film natočený během jejich útoku z vrcholku věže, na svůj stud, když se na plátně poznal, jak střílí ze samopalu po světlometech… vlastně ne, po filmařských reflektorech, které ozařovaly pro kamery scénu tohoto příšerného představem… V neprodyšně zabedněném baráku bylo odporně dusno, kousal tu cizopasný hmyz, vychovanci blouznili, ve vzdáleném koutě baráku mazali ve světle podomácku vyrobené svíčky kriminálníci karty a ochraptěle na sebe hulákali.
A hned příštího dne zasadil další ránu Maximově důvěře v obydlený ostrov les. Nedal se tu udělat krok, při kterém byste nenarazili na železo: na mrtvé, skrznaskrz prorezlé železo; na úskočně přikrčené železo, přichystané kdykoli zabíjet; na tajně namířené železo; na pohyblivé železo, které slepě a beze smyslu rozorávalo zbytky cest. Ze země i z trávy stoupal pach rzi, na dnech úžlabin stály radioaktivní louže, ptáci nezpívali, ale chrčivě úpěli jako v předsmrtné úzkostí, zvířata tu nebyla žádná a chybělo i lesní ticho — tu vpravo, tu vlevo bušily a rachotily exploze, ve větvích se válel sivý dým a poryvy větru si pohazovaly s řevem opotřebovaných motorů.

2007-08-08T13:54:00.001-07:00

»Protože granát se moh vod pancíře vodrazit do rakety a už bysme to bejvali měli za sebou.«
»Mířil jsem na pás,« řekl Maxim.
»Jenže musíš mířit na motor,« odsekl Zef nesmlouvavě a labužnicky vdechl kouř. »A vůbec, jseš tady bažant, tak se nikam necpi první. Jedině že bych ti řek. Rozumíš?«
»Rozumím.«
Všechny tyhle projevy a nuance Zefovy nátury ho nezajímaly. A sám Zef ho vlastně taky moc nezajímal, jeho zajímal Kňour. Jenže Kňour s umělou rukou klidně spočívající na poškrábaném plášti minohledačky jako obvykle lhostejně mlčel. Všechno běželo jako vždycky — tedy úplně jinak, než by si Maxim býval přál.
Když před týdnem u baráků seřadili nové trestance, Zef šel rovnou k Maximovi a vzal si ho do svého sto čtrnáctého ženijního oddílu. Maxim se zaradoval. Okamžitě ten ohnivě ryšavý plnovous a hranatou podsaditou postavu poznal a bylo mu příjemné, že si ho v tomhle dusivém kostkovaném davu, kde každý na každého kašlal a nikdo nebyl na ty ostatní zvědav, vůbec někdo všiml. Mimoto měl Maxim všechny důvody se domnívat, že Zef je bývalý slavný psychiatr Allu Zef, člověk vzdělaný a inteligentní, docela něco jiného než ona polokriminálnická sebranka, kterou četníci nacpali celý vagón, a že je v nějakém spojení s ilegálním hnutím. Po tom, co ho Zef zavedl do baráku a ukázal mu pryčnu vedle Kňoura, Maxim věřil, že o jeho dalším osudu je definitivně rozhodnuto. Velmi brzy však pochopil, že se mýlil. Kňour ho prostě nepovažoval za hodna odpovědi. Vyslechl Maximovo chvatně šeptané vyprávění o osudech skupiny, o zničení věže a procesu a na závěr neurčitě zívl: »Inu, to se stanou i horší věci…« a odvrátil se od něj. Maxim si připadal poplivaný a oklamaný, ale to už se na palandu škrábal Zef. »Teda to jsem se nažral,« oznámil Maximovi a bez jakéhokoli přechodu začal drze a s dotěrným primitivismem z Maxima tahat jména a adresy tajných bytů. Možná to kdysi byl proslulý vědec, vzdělaný, inteligentní člověk, možná, dokonce určitě měl něco společného s ilegální organizací, ale teď působil dojmem obyčejného provokatéra s nacpaným náckem, který se víceméně z nudy rozhodl před spaním zpracovat vyjukaného nováčka. Maxim měl co dělat, aby se ho zbavil, a když Zef najednou sytě a spokojeně zachrápal, ještě dlouho se převaloval a vzpomínal, kolikrát ho tady už lidé i okolnosti oklamali.

První výstřel

2007-08-05T23:56:00.000-07:00

mu rozdrtil pás a ono poprvé za více než dvacet let opustilo vyježděné koleje; vyvracejíc úlomky betonu se s praskotem vevalilo do džungle a pomalu začalo rotovat na místě, širokým čelem rámusivě drtilo křoviny a odstrkovalo od sebe chvějící se stromy. Když ukázalo obří špinavou záď s plechem už jen hodně chatrně přichyceným zrezivělými nýty, Zef mu pečlivě a přesně, aby střela nedej bože nezasáhla i kotel, vsadil do motoru trhavý náboj — do klubka šlach, svalstva a nervstva — a ono si to kovovým hlasem tragicky povzdechlo, vychrlilo z polámaných kloubů mraky rozpáleného dýmu a zastavilo navždy, ale v nečistých pancéřovaných útrobách ještě cosi žilo, jakési neporušené nervy dál přenášely zmatené signály, ještě se zapínaly a hned zase vypínaly havarijní okruhy, syčely a vyplivovaly pěnu, celé to vysíleně drkotalo, pomalounku škrabalo do hlíny nepoškozeným pásem a nad umírající obludou se přízračně a neskutečně, jako břicho rozšlápnuté vosy zvedala a zase klesala žebrovaná konstrukce raketového odpalovacího zařízení. Zef agónii několik vteřin sledoval, ale pak se odvrátil a vláčeje granátomet za řemen po zemi odešel do lesa. Maxim s Kňourem ho následovali a všichni vyšli na tichý palouček, který vousáč zřejmě vyhlédl už cestou sem, svalili se do trávy a Zef řekl:
»Zapálíme si.«
Ukroutil jednorukému cigaretu, přidržel mu u ní oheň a sám taky dychtivě vtáhl kouř. Maxim ležel s bradou opřenou o lokty a skrz řídké mlází sledoval, jak umírá železný drak — jak žalostně drnčí jakýmisi posledními ozubenými kolečky a svištivě vypouští z rozedraných vnitřností proužky radioaktivní páry.
»Takhle se to dělá, jedině takhle,« zdvihl Zef významně ukazovák. »A jestli to budeš dělat jinak, vytahám tě za uši.«
»Proč?« zeptal se Maxim. »Chtěl jsem ho zastavit.«

Roztřesenýma rukama

2007-08-04T13:12:00.001-07:00

vytáhl další blanket: »Nařízení. Nařizuji tímto všem hodnostářům vojenské, civilní i železniční administrativy poskytovat držiteli tohoto dokladu, zvláštnímu kurýrovi státní prokuratury, jakož i jeho ozbrojenému doprovodu všestrannou a účinnou pomoc jako nomenklaturním osobám zvláštní kategorie. Státní prokurátor…«
Dopil sklenici, nalil si ještě jednou a už pomalu, pečlivě váže každé slovo, začal psát na třetí papír: »Drahý Poutníku! Došlo k velice trapnému nedorozumění. Právě jsem se dověděl, že materiál, který tě tolik zajímal, se pohřešuje, což v jižních džunglích není žádná zvláštnost…«

S pravičkou

2007-08-02T13:31:00.001-07:00

ještě pořád přitištěnou k srdci vytáhl ze zdobených desek osobní hlavičkový papír a začal rychle, ale úhledně psát: »Dokument státního významu. Přísně tajné! Generálkomandantovi Zvláštního Jižního okruhu. Na osobní výlučnou odpovědnost. K okamžitému bezpodmínečnému splnění. Předejte doručiteli tohoto listu bez prodlení vychovance Maka Sima, případ č. 6983. Od okamžiku předání nařizuji vychovance Maka Sima považovat za pohřešovaného a patřičně tuto okolnost zadokumentovat v archívech. Státní prokurátor…«

ilegální organizace

2007-07-30T23:31:00.000-07:00

s tím nemá nic společného.«
»A váš názor?«
»Možná to byli teroristé, kteří se pokusili osvobodit obžalovaného Deka Pottu, zvaného Generál, který je znám úzkými svazky s levým křídlem…«
Prokurátor sluchátko odhodil. No, to je všechno docela dobře možné. Ale taky to může být jinak… Takže si to projdem ještě jednou. Jižní hranice, blbec rytmistr… Kalhoty… Utíká s urostlým mužem na ramenou… Radioaktivní ryba, sedmasedmdesát jednotek… Reakce na A-záření… Chemické zpracování nervových center… Stop!! Reakce na A-záření, Reakce na A-záření negativní v obou sledovaných ohledech. Negativní. V obou sledovaných ohledech. Prokurátor musil přitisknout ruku k rozbouřenému srdci. Já idiot! NEGATIVNÍ V OBOU SLEDOVANÝCH OHLEDECH! Znovu popadl sluchátko.
»Kochu! Okamžitě nechte vypravit zvláštního kurýra s ozbrojeným doprovodem. Samostatný vagón k jižnímu rychlíku… Ne! Mou drezínu…« Massarakš! Ruka zajela do tajné zásuvky a vypnula všechna záznamová zařízení. »Dělejte!«

Prokurátor

2007-07-29T23:28:00.000-07:00

se vyštrachal od stolu a prošel se po pracovně; něco ho slabě zašimralo v mozku, něco ho zneklidňovalo a ponoukalo k přemýšlení… V těch deskách jsem na něco narazil, na něco důležitého… Kromobyčejně důležitého… Fank? Ano, to je důležité, protože Poutník svého Fanka používá jen na velice významné, na ty nejvýznamnější záležitosti. Fank je ovšem jen důkaz. Důkaz čeho? Kalhoty? Blbost… Počkat! Anoano. A to ve spise není. Zvedl sluchátko.
»Kochu! Co jste to měl s tím přepadením eskorty?«
»Před čtrnácti dny,« zaševelil okamžitě referent, jako by četl předem připravený text, »v osmnáct hodin třicet tři minuty na policejní vozy, které přepravovaly obžalované v případu číslo šedesát devět sedmdesát jedna lomeno osmdesát čtyři z budovy soudu do městské věznice, došlo k ozbrojenému přepadu. Přepad se podařilo odrazit, jeden z útočníků byl během přestřelky těžce raněn a krátce nato zemřel, aniž nabyl vědomí. Mrtvolu se nepodařilo identifikovat. Vyšetřování bylo zastaveno.«
»Čí to byla práce?«
»To jsme zatím nezjistili. Oficiální

Prokurátor

2007-07-29T02:03:00.000-07:00

si prohlédl ještě několik hlášení. Nechápu, Maku, proč tak lpíš na té holce, na té… no… Radě Gaalové. Poměr s ní neudržuješ, nejsi jí ničím zavázán a nemáte spolu nic společného: ten vrták žalobce se naprosto zbytečně pokouší přišít jí spolupráci s podzemím… A přitom se nemohu ubránit dojmu, že když ji máme na mušce, můžeme tě donutit k čemukoli. Což je pro nás okolnost nesmírně užitečná, kdežto pro tebe velmi nepohodlná… Táák, v podstatě všechny informace, které o tobě máme, nutí k závěru, že jsi, chlapče, otrok svého slova a vůbec člověk hříšně nepružný… Politik by z tebe nebyl… Ani by to nestálo za to… Hm, fotografie… Tak takovýhle jsi. Příjemná tvář, moc příjemná… Jen ty oči se zdají zvláštní… Kde tě to fotografovali? Na lavici obžalovaných… To se na pána podívejme — svěží, bodrý, oči jasné, póza nenucená. Kdepak tě naučili tak elegantně sedět a vybraně se chovat, vždyť lavice obžalovaných je něco jako moje křeslo, nenuceně se na ní sedět nedá… Zajímavý případ… Ostatně tohle jsou nesmysly, o to vůbec nejde.

2007-07-26T13:25:00.000-07:00

Jsou tam velice komické pasáže. ŽALOBCE: Doufám, že soudu je jasné, že jen velice vzdělaný člověk se rozhodne číst věc natolik úzce speciální jen tak pro zábavu a pro potěšení…« Co je to za žvásty? Co mi to sem strkají? Podíváme se o kousek dál. Massarakš, zase proces… »OBHÁJCE: Je vám známo, jaké prostředky vynakládají Ohňostrůjci na boj s dětskou zločinností? OBŽALOVANÝ: Zřejmě jsem vaši otázku nepochopil správně. Co je to dětská zločinnost? Zločiny proti dětem? OBHÁJCE: Ne, zločiny spáchané dětmi. OBŽALOVANÝ: Tomu nerozumím. Děti přece nemohou páchat zločiny…« Hm, zajímavé, to jsem zvědav, co se z toho vyklube. »OBHÁJCE: Předpokládám, že se mi podařilo slavnému soudu dokázat naivitu mého mandanta, která místy, zejména v otázkách souvisejících s každodenní životní praxí, hraničí s idiocií. Nezná takové pojmy jako dětská zločinnost, dobročinnost, sociální výpomoc.« Prokurátor se usmál a dokument odložil. Ten obhájce má pravdu. Opravdu zvláštní symbióza: matematika a fyzika pro radost a kratochvíli, ale o základních věcech ani ponětí. Hotový podivínský profesor z mizerného románu.