»Dobře,« souhlasil princ-vévoda. »Když stručně, tak stručně. Vojáci nás vytlačují na jih. Slitování nemají a vyjednávat s námi nehodlají. Z rodin, které se pokusily proniknout na sever, se nikdo nevrátil. Lze předpokládat, že tam všichni našli smrt. To znamená, že za takových deset patnáct let nás definitivně zaženou do pouště a tam bez jídla a vody všichni zahyneme. Říká se, že na poušti taky žijí lidé. Já tomu nevěřím, ale mnozí vážení starostové věří a tvrdí, že obyvatelé pouští jsou stejně krutí a krvelační jako vojáci. Kdežto my jsme lidé mírumilovní, bojovat neumíme. Mnozí z nás umírají a my se úplného konce téhle hrůzy taky nedožijeme, jenže řídíme národ a naší povinností je myslet nejen na sebe, ale i na naše děti. Bošku, nalej prosím čaj váženému Pekařovi. Mám pocit, že vážený Pekař usnul.«
Pekaře vzbudili, strčili mu do skvrnité ruky horký šálek, on se spálil, bolestně zasyčel a princ-vévoda pokračoval:
»Náš přítel navrhuje řešení. Vojáky nenávidí a říká, že čekat od nich slitování nemůžeme, že jsou všichni omámeni tyrany a hoří touhou nás zničit. Mak nás nejdřív chtěl vyzbrojit a vést do boje, ale přesvědčil se, že jsme slabí a bojovat nemůžeme. A tak se rozhodl, že se vypraví k obyvatelům pouště, protože on na ně taky věří, domluví se tam a vyrazí proti vojákům s nimi. A co se žádá po nás? Abychom tomuhle nápadu požehnali, pustili pouštní lid přes naše území a zásobovali vojsko během války potravinami. Dále nám náš přítel Mak navrhuje, abychom mu dovolili shromáždit všechny naše průzkumníky, kteří sami budou chtít; Mak by je vycvičil, převedl přes Modrého Hada a vyvolal za řekou povstání. Takhle to tedy ve stručnosti vypadá… Musíme rozhodnout, co dál, a já vás prosím o vaše názory

Nikdo nedokázal vysvětlit, co to má znamenat, a Mak jen pokyvoval hlavou a nadšeně si mumlal: »Tomu říkám intelekt!«
Čaroděj seděl, na nikoho ani nepohlédl a na rameni mu přešlapoval přisleplý noční pták. Čaroděj čas od času vytahoval z kapsy nějaké drobty a strkal je do šeredného zobanu; v takovém okamžiku pták na okamžik znehybněl, pak zaklonil hlavu a jakoby s obrovskými potížemi polykal sousto do nataženého krku.
»Jsou to nesmírně důležité návrhy,« pokračoval princ-vévoda, »proto vás prosím, abyste poslouchali pozorně, a ty, Bošku, vař čaj silnější, protože, jak se tak koukám, leckdo už podřimuje. Jenže teď nemůžete podřimovat, vzchopte se, možná že se rozhoduje o vašem osudu.«
Shromáždění souhlasně zamručelo. Muže se šedým zákalem, který už se vytratil do kouta ke zdi, že si tam schrupne, přivlekli zpátky a posadili do první řady.
»Já jsem přece nic neproved…,« bránil se provinile muž se zákalem. »Já jsem si myslel, že si jen tak trošičku tento. Já jenom, že by se mělo mluvit stručně, protože než se dostaneme na konec, člověk už neví, co bylo na začátku…«