Vyskočil, rozrazil okno dokořán, vyklonil se do mrholivého deště, zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu a rozkašlal se — v ovzduší bylo plno svinstva, které tam nepatřilo, a po dešťových kapkách zůstávala na jazyku kovová příchuť. Po dálnici šustivě a svištivě uháněla auta. Dole pod oknem se žlutalo mokré listí a na vysoké kamenné ohradě se něco lesklo. Po parku chodil mužík v promočené pláštěnce a shraboval spadané listí na hromady.

Maxim

se probudil a okamžitě si uvědomil, jak těžkou má hlavu. V místnosti bylo k zalknutí. Už zase v noci zavřeli okno. I když tady z otevřeného okna moc užitku není — město je příliš blízko, ve dne se nad ním vznáší nehybná hnědá čepice odporných výparů, vítr je zanáší sem a nepomůže ani vzdálenost, ani čtvrté patro, ani park dole před domem. Teď si tak moct dát iontovou sprchu, pomyslel si Maxim, a nahý si vyběhnout do parku, ale ne do tohohle prašivého, poloshnilého, zešedivělého ze všeho toho dýmu a prachu — do našeho, někde u Gladbachu, na břehu stříbřitého Niersu, a proběhnout se v plném tempu takových patnáct kilometrů kolem jezera, opravdu na doraz, pak ho přeplavat, v zájmu pocvičení plic si nějakých dvacet minut pochodit po dně, prolézt změť kluzkých podvodních balvanů…

Kaprál Varibobu

zmodralý námahou slabě pokuckával a držel se za prsa. Brunátný a zpocený pan štábní lékař lačně lokal vodu přímo z karafy a vytahoval z kapsy kapesník. Pan rytmistr se s nepřítomným výrazem ve tváři mračil, jako by se pokoušel na něco si vzpomenout… U prahu se jako špinavá hromada kostkovaných hadrů zmítal ryšavý Zef. Tvář měl rozbitou, plival krev a slabě sténal se zaťatými zuby. Mach-sim už se neusmíval. Tvář mu ztuhla a připomínala normální lidský obličej; polonahý muž s otevřenými ústy nehybnýma kulatýma očima zděšeně zíral na Gaje.
»Vojíne Gaale,« pronesl přeskakujícím hlasem pan rytmistr. »Éé…, co jsem to chtěl… Počkejte, Zogu, nechte mi tam aspoň doušek…«

Ocelová pěst nepřítele z cesty smete,
nechť Ohňostrůjci spokojeni jsou!
Opí zloduch! Však lítost k němu nepokvete,
švarné legie ho na smrt poženou!

… Ale co má znamenat tohle? On nezpívá, stojí, opírá se o přepážku a motá tou svou pitomou hnědou palicí, šmejdí očima a pořád se zubí, pořád se culí… Na koho se to culíš, ty hnusáku? O, jak rád bych k němu těžkým krokem přistoupil a bez rozmýšlení ocelovou pěstí praštil do toho odporného bílého rozšklebeného chrupu… Jenže to nejde, nejde, to je legionáře nedůstojné: Je to přece jen cvok, ubohý mrzák, který skutečného štěstí nikdy nedojde, je to jen slepý, nicotný, ubohý střep pravého lidství… A ten zrzavý vyvrhel se v koutě svíjí nesnesitelnou bolestí… Trestanec, zločinecká tlama… Vzít tě tak za klopy, za ten tvůj plesnivý plnovous — a vztyk, hovado! A budeš stát v pozoru, když legionáři zpívají svůj pochod! A po palici, po palici, přes tu špinavou držku, do těch tvých račích očí… Takhle, ták…
Gaj trestance konečně odmrštil, srazil podpatky a otočil se k panu rytmistrovi. Jako vždy po záchvatu blouznivého nadšení mu cosi zvonilo v uších, svět sladce proplouval před očima a jemně se kolébal.

Teď vstává urostlý,

statný krasavec, pýcha brigády, náš kaprál Varibobu se vztyčuje jako ohnivá pochodeň, jako socha slávy a věrností a zpívá a my se k němu všichni přidáváme, všichni jako jeden muž…

Vpřed, legionáři, oceloví chlapci!
Vpřed, boříce pevnosti, v oku žár nám kolotá.
Okovanou botou zadupeme na psy,
ať čerstvá krev na mečích mihotá!

A všichni zpívali. Zpíval oslnivý pan rytmistr Toot, vzor legionáře, vzor všech vzorů, za něhož byste teď hned, za zvuků tohoto pochodu obětovali život, duši, všechno. A pan štábní lékař Zogu, vzor milosrdného bratra, drsný jako pravý voják a laskavý jako ruce matčiny… A náš kaprál Varibobu, do morku kostí náš, starý voják, veterán, který v bojích už dávno stačil zešedivět… Ó, jak září knoflíky a stužky na jeho odřeném, zasloužilém stejnokroji, ten nezná nic jiného než službu, nic kromě věčné vojančiny…

Zaplavila ho rostoucí vlna zalykavého opojení,

zvedla ho a povznesla až k nebesům. O, ty sladké minuty vytržení, nezapomenutelné minuty, kdy narůstají křídla, minuty velkomyslného přezírání všeho hrubého, materiálního, tělesného… Minuty, kdy bažíte po tom, abyste na rozkaz splynuli s ohněm, aby vás ten rozkaz zároveň s plameny vydštil proti tisícům nepřátel, do víru divošských hord, vstříc miliónům kulek, a to ještě není všechno, bude to ještě sladší, vytržení oslepí a spálí… Ó ohni! Ó plameny! O zběsilosti! A teď, teď to přišlo…

»Tak do nich připište ještě eskortovaného zajatce Mach-sima. Vojíne Gaale!«
Gaj klapl podpatky a vypjal se jako strunka.
»Rozkaz, pane rytmistře!«
»Než se ohlásíte na novém působišti v našem hlavním městě, dopravíte zajatce na adresu, kterou máte napsanou na tomhle papírku. Po splnění rozkazu lístek s adresou předáte dozorčímu nové posádky. Adresu zapomenete. To je váš poslední úkol, Gaale, a já samozřejmě očekávám, že ho splníte, jak se sluší a patří na čackého legionáře.«
»Provedu!« zařval Gaj, zachvácený nepopsatelným nadšením.

Tohle?

» To je jedna instituce, která vám za vašeho cvoka bude velmi povděčná, milý Toote. Za to vám ručím.«
Pan rytmistr tiskopis několikrát váhavě obrátil v rukou, pak odešel do nejvzdálenějšího kouta kanceláře a prstem k sobě přivolal pana štábního lékaře. Chvíli spolu o něčem polohlasně rozprávěli, takže bylo rozumět jen některým replikám pana Zoga: »…department propagandy… Pošlete ho tam s kurýrem… Tak strašně tajné to snad není, ne… Za to vám ručím… A tomu chlapovi rozkažte, ať na všechno zase zapomene… Kruci, ten cucák stejně nic nepochopí…!«
»Dobrá,« řekl nakonec pan rytmistr. »Sepíšeme průvodní list. Kaprále Varibobu!«
Kaprál se nadzvedl ze židle.
»Máte cestovní doklady pro vojína Gaala pohromadě?«
»Tak jest!«

»No dobře,«

řekl pan štábní lékař. »A co s ním chcete dělat, Toote?«
»Záleží na vaší diagnóze, Zogu,« odpověděl pan rytmistr. »Pokud je to simulant, pošlu ho prokuratuře, tam už si s ním poradí. Ale pokud je blázen…«
»To není simulant, Toote!« prohlásil pateticky pan štábní lékař. »A na štábní prokuratuře v žádném případě nemá co pohledávat. Já bych ovšem věděl o místě, kde by mohl vzbudit zájem. Kde je brigadýr?«
»Na trase.«
»Inu, to nakonec není podstatné. Dozorčího dnes máte vy, ne, Toote? Tak toho mimořádně zajímavého chlapíka odešlete na tuto adresu…« Pan štábní lékař se posadil za přepážku, papír před sebou zahradil lokty a rameny, aby vyloučil zvědavé pohledy, a na obrácenou stranu posledního obrázku něco napsal.
»Co to je?« zeptal se pan rytmistr.

»Báječné!«

rozeřval se nadšeně pan štábní lékař a poplácával se po bocích.
Cvok nebyl k zastavení. Teď nenamaloval zvíře, ale nějaký přístroj, podobný velké průhledné mině. Dovnitř do miny šikovně usadil sedícího človíčka, zaklepal na něj prstem a týmž prstem poklepal po vlastním hrudníku a pronesl:
»Machch-ssim.«
»Tuhle věc moh vidět u řeky,« prohodil tiše přistoupivší Zef. »Dneska v noci jsme to spálili. Ale ty obludy…?« Zakroutil hlavou.
Pan štábní lékař jako by si ho teprve teď všiml.
»Á, profesor!« zvolal s pitvorným potěšením. »A já pořád co mi to tu v kanceláři smrdí. Nebyl byste tak laskav, kolego, a nepronášel vaše velemoudré soudy z tamhletoho kouta? To bych vám byl opravdu velice zavázán…«
Varibobu se zachichotal a pan rytmistr Zefa přísně okřikl:
»Postavte se ke dveřím, Zefe, snad můžete trochu myslet, člověče…«

»Ne,«

řekl pan rytmistr. »Mluví, ale nějakým zvířecím jazykem Nerozumí nám. A tohle nakreslil.«
Pan štábní lékař si prohlédl obrázky.
»Taktaktak,« odtušil hloubavě. »Ohromné…« Vytrhl kaprálovi pero a rychle na kousek papíru namaloval kočku, jak ji malují děti — z kroužků a čárek. »A co říkáš tomuhle, kamaráde?« řekl a podal kresbičku cvokovi.
Ten ani na okamžik nezaváhal, hned začal škrábat perem po papíře znovu a vedle kočky vzniklo podivné chlupaté zvíře s těžkým nevlídným kukučem. Gaj takové zvíře neznal, ale jedno pochopil: tohle nebyl dětský obrázek. Úžasná kresba, prostě skvělá. Až trochu hrůzostrašná podívaná. Pan štábní lékař vztáhl ruku po peru, jenže cvok mu ho nevrátil a namaloval ještě jednoho živočicha — s obrovskýma ušima, vrásčitou kůží a tlustým ocasem místo nosu.

Zajatec se podřídil. Pan štábní lékař mu obrátil víčka naruby, s lehkým pohvizdováním mu prohmatal krk, ohnul a zase narovnal ruku v lokti, pak se s velkým hekáním a supěním sehnul a klepl ho pod koleno, vrátil se ke karafě a vypil další sklenici vody.
»Pálí mě žáha,« oznámil.
Gaj pohlédl na Zefa. Muž s ryšavým plnovousem a s ručním kanónem u nohy civěl do zdi, jako by se ho to všechno ani v nejmenším netýkalo. Pan štábní lékař se napil a znovu se začal zabývat cvokem. Prohmatával ho, proklepával, díval se mu na zuby, dvakrát ho pěstí praštil do břicha, pak vytáhl z kapsy plochou krabičku, rozmotal drát, zastrčil konec do zásuvky a začal krabičku přikládat k různým částem divochova těla.
»Tak,« řekl a smotal kabel. »A říkáte, že je ještě ke všemu němý…?«

Simulant

» je to, žádný šílenec,« zavrčel pan štábní lékař a nalil si z karafy sklenici vody. »Pošlete ho zpátky do lesa, ať pěkně maká.«
»Náš člověk to není,« namítl rytmistr. »A zatím nevíme, kde se tu vzal. Já bych řekl, že se ho před časem zmocnili degeneráti, on se tam zbláznil a přeběhl k nám.«
»To by se stát mohlo,« utrousil sarkasticky pan štábní lékař. »Člověk se nejdřív musí zbláznit, aby se mu chtělo přeběhnout k nám.« Přistoupil k zajatci a rovnou se mu chtěl podívat pod horní víčka. Zajatec výhružně vycenil zuby a jemně ho odstrčil. »Nono!« okřikl ho pan štábní lékař a obratně ho čapl za pravé ucho.

Kaprál Varibobu

si to potajmu všechno sepsal, ale pana rytmistra nenapálíte. Lístek se záznamy kaprálovi vzal a zastrčil ho do náprsní kapsy svého frenče. Mach-sim se znovu rozpovídal a hovořil střídavě k panu rytmistrovi a k Zefovi — ten nebožák asi něco chtěl, asi se mu něco nezdálo — ale vtom už se otevřely dveře a vstoupil pan štábní lékař, jehož tato událost zřejmě vytrhla od oběda.
»Nazdar, Toote,« prohodil otráveně. »Oč běží? Vy jste, jak vidím, živ a zdráv, z toho mám radost… A co je tohle za kreaturu?«
»Vychovanci ho chytili v lese,« vysvětlil pan rytmistr. »Mám takové podezření, že je to šílenec.«

»No tak dobře,« povzdechl si pan rytmistr. »Co se dá dělat… Ale když to vezmete čistě lidsky…« Zastavil se před Zefem. »Chápete? Čistě lidsky… Skutečně se domníváte, že je to šílenec?«
Zef si s odpovědí dával na čas.
»Tak čistě lidsky, říkáte? To by snad šlo, čistě lidsky. Mýlit se je přece člověku vlastní… Takže čistě lidsky bych se klonil k názoru, že jde o ukázkový případ rozpolcení osobnosti, provázený vypuzením vlastního já a jeho nahrazením já domnělým. Dál bych z čistě lidského hlediska, budujícího na životní empirii, doporučoval elektrošok a fleopreparáty.«

Zef stál v pozoru s vypoulenýma očima a pan rytmistr se zcela zjevně ocitl ve velkých rozpacích. Gaj všechno moc dobře chápal. Případ to byl vážný, zatraceně vážný. Co kdyby se z toho divocha opravdu vyklubal špión? Pan štábní lékař Zogu je samo sebou perfektní důstojník, ohromný legionář, ovšem jinak jen a jen štábní lékař. Kdežto ta zrzavá tlama Zef se ve své věci vyznala skvěle, než se dala na cestu zločinu.

Pan rytmistr ho však nepustil.

»Éé… Zefe, pokud se nemýlím, ráčil jste kdysi působit v oblasti… éé…« A zaťukal si skrčeným ukazovákem na temeno.
»Tak jest,« připustil po odmlce Zef.
Pan rytmistr se prošel po kanceláři.
»A nemohl byste… ééé, jak bych to řekl…, zformulovat svůj názor na tohle individuum… z hlediska vaší profese, asi takhle bych to řekl…«
»To bych prosím nikterak nemohl,« řekl Zef. »Ztratil jsem právo hovořit z titulu svý profese.«
»Chápu,« zarazil ho pan rytmistr. »To je v pořádku. Za to vás chválím. Ale…«