Tak to ne!

ohradil se Maxim. »Ještě se budete cpát, až vám bude za ušima praskat!«
Sehnul se a prut zvedl. Vousáč nic nenamítal. Poplácal Maxima po zádech, přistrčil ho k ohni, nalehl mu na rameno, posadil ho na zem a něco mu důtklivě začal vtloukat do hlavy. Maxim ho však neposlouchal. Prohlížel si unylého. Ten seděl na druhé straně a sušil jakýsi velký špinavý hadr. Jednu nohu měl bosou a neustále pohyboval prsty a — a těch prstů bylo pět. Pět, rozhodně ne šest.

Machch-ssim!

zachrčel ryšavý plnovous se zvláštním přízvukem.
S očima upřenýma na Maxima pak přes rameno vypustil dávku rachotivých zvuků, v níž se několikrát opakovalo slovo Machsim, a neviditelné unylé individuum na to odpovědělo sérií nevýslovně teskných fonémů. Modré vousáčovy oči div nevypadly z důlků, žlutozubá tlama se otevřela a muž se rozřehtal. Konečně mu došla bizarní komičnost celé situace. Když se ryšavý plnovous dosyta vysmál, protřel si volnou rukou uslzené oči, sklonil hlaveň své smrtonosné zbraně a jednoznačným gestem Maxima vybídl: Polez ven!
Maxim s radostí poslechl. Vyšel přede dveře a znovu podával vousáčovi prut s houbami. Ten si proutek vzal, chvíli jím nechápavě otáčel, přičichl k nim a zahodil ho.

Maxim

Unylá osoba v okně na toto zvolání reagovala dlouhou nesrozumitelnou frází, prostor kontaktu vyklidila a soudě podle zvuků zvenčí se rozhodla přihodit do ohně ještě pár suchých větví. Rozcuchaný ryšavý plnovous modrookého se zahýbal a z měděných houštin se vyrojily hrkavé, řvavé a skřípavé zvuky, které Maximovi velice živě připomínaly železného draka na křižovatce.
»Ano!« odvětil Maxim a energicky zakýval hlavou. »Země! Vesmír.« Píchl proutkem někam nad hlavu a zrzavý plnovous poslušně pohlédl k prolomenému stromu. »Maxim!« pokračoval Maxim a zavrtal si ukazovákem do prsou. »Maxim! Jmenuju se Maxim!« Pro větší názornost si na hrudní koš zabušil jako rozlícená gorila. »Maxim!«

Přes krk

mu na koženém řemeni visela velezlověstná silná kovová roura a ústí onoho nástroje účtování s přivandrovalci pevnou špinavou rukou namířil přímo na Maximovo břicho. Rázem bylo jasné, že ani o mimořádné hodnotě lidského života, ani o Chartě lidských práv, ani o dalších velkolepých vymoženostech vrcholného humanismu a koneckonců ani o humanismu jako takovém v životě neslyšel, a kdybyste mu o tom chtěli začít vykládat, nebude tomu věřit.
Maximovi však mnoho možností volby nezbývalo. Natáhl před sebe proutek s napíchanými kloboučky hub, jeho ústa se roztáhla do ještě srdečnějšího úsměvu a s přehnaně pečlivou artikulací pronesl:
»Mír! Všechno v pořádku! Všechno je dobré!«

Celý vchod

širokými rameny zahradil rozložitý muž, rozkročený na krátkých pevných nohou a navlečený v prapodivně kostkované kombinéze, s hlavou hustě porostlou ryšavými vlasy a vousisky. Z bujné zrzavé džungle se na Maxima upírala ostrá, velice neodbytná, velice pichlavá, a zároveň nepochopitelně veselá modrá očka — veselá zřejmě především díky kontrastu s vesmírnou unylostí, která do domu proudila oknem. Tlamatý pořez zřejmě příchozí z jiného světa neviděl poprvé a byl zvyklý vypořádat se s takovými otravnými návštěvami rychle, drsně a rozhodně — bez všelijakých kontaktů a dalších zbytečných komplikací.

Oknem

na něj zírala dlouhá tmavá tvář s unylýma očima, s unyle pokleslými koutky úst, a dívala se absolutně bez zájmu, beze zloby a bez radosti, jako by nesledovala bytost z jiného světa, ale otravné domácí zvíře, které se zase cpe někam, kde v žádném případě nemá co pohledávat. Hleděli na sebe několik vteřin a Maxim cítil, jak unylost čišící z toho obličeje zaplavuje dům, jak bičuje les, celou planetu i její nejbližší okolí, jak všechno zešedlo, zplačtivělo a pohaslo: Tohle všechno už tu bylo, říkal ten pohled, a mockrát, ještě mockrát to bude, žádná spása před vší tou šedou, pohaslou a uplakanou nudou se neočekává. Pak se v domě udělala ještě větší tma a Maxim se obrátil ke dveřím.

Vyskočil, vybral si několik tenkých proutků a zamířil s nimi do domu. Opatrně našlapuje po ztrouchnivělých prknech a snaže se nezavadit pohledem o zbytky kostry u zdi, se jal trhat houby a napichovat nejpevnější kloboučky na prut. Ještě kdybych vás tak mohl osolit a posypat paprikou, ale nevadí, napoprvé to musí stačit takhle. Pověsíme vás pěkně nad ohýnek, veškerá aktivní organika se z vás vypaří a bude z vás pochoutka, bude z vás můj první přínos kultuře tohohle obydleného ostrova…
Šero v domě náhle zhoustlo a on si okamžitě uvědomil, že ho někdo sleduje. Včas v sobě potlačil nutkání polekaně se otočit, napočítal do deseti, pomalu se vztyčil, a dřív než klidně otočil hlavu, nasadil přívětivý úsměv.

Velmi rychle tomu přišel na chuť. Buď byla lžíce příliš velká, nebo se pud sebezáchovy měl až příliš čile k světu, ale než se stačil vzpamatovat, spořádal dobrou třetinu kotlíku. Lítostivě poodstoupil, chvíli jen tak postál, zkoumal vlastní chuťové vjemy a pečlivě utřel lžíci; pak se neudržel a nabral si ještě jednou, až ode dna, ty chutné hnědavé kousky, které trochu připomínaly trepang a na jazyku se jen rozplývaly, až se nakonec definitivně přemohl, vyleštil lžíci do sucha a položil ji napříč přes kotlík. Nejvyšší čas učinit zadost pocitu vděčnosti.

Maxim

se vrátil k ohni, přihodil do plamenů pár větví a nakoukl do kotlíku. Pokrm vřel. Rozhlédl se kolem, našel něco, co alespoň vzdáleně připomínalo lžíci, přičichl k tomu, otřel to travou a znovu přičichl. Pak opatrně stáhl šedý šlem a oklepal ho do popela. Zamíchal jídlo, nabral si z kraje, foukl a s opatrně vyšpulenými rty okusil. Ukázalo se, že to vůbec není špatné, něco jako polévka z tachoržích jater, snad jen chuť to má trochu ostřejší. Maxim lžíci odložil, šetrně uchopil kotlík do obou rukou a postavil ho do trávy. Pak se znovu rozhlédl a zvolal:
»Snídaně je hotová!«
Nemohl se zbavit pocitu, že domácí budou někde poblíž, ale zatím vnímal jen nehybné, mlhou zvlhlé keře, černé kostrbaté kmeny stromů, praskání ohně a ustarané repetění ptactva.
»No prosím,« řekl znovu nahlas. »Dělejte, jak myslíte, ale já zahajuju kontakt.«

Poseděl u ohniště,

s pohledem upřeným do plamenů se zahřál, pak vstal a zašel do domu. Z budovy zbyla v podstatě jen kamenná krabice zdí. Skrz zborcený strop nad hlavou prosvítalo jitřní nebe, na shnilá podlahová prkna bylo hrůza vstoupit a po koutech rostly bohaté trsy malinově rudých hub — určitě jedovatých, ale když se pořádně prosmaží, jistě se docela dobře dají sníst. Pak však v pološeru zahlédl u zdi čísi kosti promíchané s cáry zteřelého šatstva a všechno pomyšlení na jídlo se rázem vytratilo. Cítil se stísněně, a tak se otočil, seběhl po pobořených schůdcích ven, složil dlaně do hlásné trouby a zahulákal na celý les:
»Haló, šestiprsťáci!«
Ozvěna téměř okamžitě uvízla v mlze mezi stromy, nikdo se neozval, jen přímo nad hlavou mu rozčileně zacvrlikala nějaká ptačí havěť.

Když Maxim

nakonec spatřil kousek od silnice skomírající plaménky a starou nízkou zděnou stavbu zarostlou mechem, s propadlou střechou a prázdnými tmavými okny, nad lesem se rozhoříval úsvit a nebe zamihotalo jitřní šedí. Lidi tu nikde nebylo vidět, ale Maxim cítil, že jsou někde nedaleko a možná se už brzy vrátí. Opustil silnici, přeskočil příkop a brodě se po lýtka shnilým listím se přiblížil k ohni.
Ten ho uvítal vlídným pravěkým teplem, které v Maximovi rozdmýchávalo nejstarší lidské instinkty. V takové situaci se dá bez pozdravu přidřepnout k plamenům, natáhnout nad ně promrzlé ruce a mlčky čekat, až pán domu stejně nemluvně podá horký kousek masa a horký hrnek. Hospodář tu sice nebyl, ale nad ohněm visel ukoptěný kotlík s ostře vonícím pokrmem, opodál se povaloval prázdný pletený kulatý košík, klubko tenkého kovového lana a nějaké další předměty z kovu i umělých hmot, jejichž poslání a význam Maxim zatím nepochopil.

Ale zlí čarodějové

dál vedli svou. Nejdřív přes silnici položili obrovský prohnilý kmen, pak rozrušili betonový povrch, do podloží vyhrabali obrovskou jámu a naplnili ji zatuchlou radioaktivní břečkou, a když ani to nepomohlo, když to přestalo bavit i mračna mušek, unavená ustavičným štípáním, a ta nechala Maxima na pokoji, vypustili čarodějové už k ránu z lesů zlou studenou mlhu. Maxim rychle prokřehl a rozběhl se, aby se trochu zahřál. Mlha byla lepkavá, mastná, zaváněla mokrým kovem a hnilobou, ale už zanedlouho se do tohoto pachu přimísil kouř a Maxim si uvědomil, že tu někde nablízku musí hořet živý oheň.

Už daleko od zámku ho zasypali meteority, když to nevyšlo, spálili jeho kosmickou loď, jeho samotného polapili do pasti a poštvali na něj železného draka. Drak byl ovšem, jak se právě ukázalo, příliš starý a hloupý, oni už zřejmě pochopili svůj přehmat a připravují něco modernějšího. »Poslyšte,« oslovil je Maxim, »já se přece nechystám odčarovávat vaše zámky a budit vaše letargické krasavice, já se jen chci setkat s někým z vás, pokud možno s někým chytrým, kdo by mi dokázal pomoct s pozitronovými emitory…«

Chvíli postupoval velice rychle,

zhluboka dýchal a očisťoval plíce od výparů tohoto ocelového hrocha, ale potom znovu přešel na normální pochodové tempo. Přemítal o tom, co za první dvě hodiny života na svém obydleném ostrově spatřil, a pokusil se všechny náhody a prapodivné střípky tohoto světa skloubit v něco logicky nekonfliktního. Bylo to však velice těžké. Obraz, který z takových úvah vznikal, nebyl reálný, ale pohádkový. Pohádkový byl už tenhle les, přecpaný železným šrotem, a navíc se v něm hlasy téměř lidskými překřikovaly pohádkové bytosti; stará opuštěná silnice stejně jako v pohádce vedla lesem k začarovanému zámku a neviditelní zlí čarodějové se pokoušeli silou zastavit člověka, který se neznámo jak dostal do jejich země.

Za minutu

se to objevilo. Nesmyslně obrovské, horké, smrduté, celé z nýtovaného pancéřového plechu, drtilo to zuboženou vozovku zrůdnými pásy zalepenými bahnem, ale neřítilo se to a vlastně to ani nejelo, spíš se to jen tak hrnulo — hrbaté, nevzhledné, rámusící utrženými pláty ušlechtilého kovu, nadívané surovým plutoniem napůl smíšeným s lanthanoidy, bezmocné, hrozivé, bez posádky však zároveň tupé a nebezpečné — převalilo se to přes křižovatku a hřmotilo to dál, skřípajíc a pískajíc po drceném betonu a zanechávajíc za sebou ohon rozpáleného dusna, po chvíli to zmizelo v lese, tlumeně ryčelo, převalovalo se ze strany na stranu, čas od času to náhle zaječelo ve vyšších obrátkách, ale postupně to utichalo…
Maxim si ulehčeně vydechl a zahnal komáry. Otřásl se. Něco tak nesmyslného a ubohého ještě nikdy v životě neviděl. Hm, pomyslel si, tak tady se s vidinou pozitronových emitorů budu muset rozloučit. Pohlédl za kovovou obludou a najednou si všiml, že ta příčná silnice není žádná silnice, ale průsek, úzká štěrbina v lese; stromy nad ní nebe nezakrývaly jako nad silnicí. Že bych ho zkusil dohnat? řekl si. A zastavit ho, zhasnout kotel… Zaposlouchal se. V lese bylo slyšet halas a praskot, obluda tam přešlapovala v bahně jako hroch a pak se rachot motoru znovu začal přibližovat. Vracelo se to. Znovu supění, ryk, vlna puchu, řinkot a znovu se to valí přes křižovatku a vleče se to na tu stranu průseku, ze které to před chvílí vyjelo… Ne, řekl si Maxim, s tímhle nechci mít nic společného. Nemám rád zlá zvířata a barbarské automaty… Ještě počkal, pak vyšel z křovin a jediným skokem se přenesl přes zamořenou křižovatku.

Zůstal stát

a zaposlouchal se. Někde hluboko v lese zazníval monotónní dutý rachot a Maxim si uvědomil, že tenhle hluk slyší už dlouho, ale teprve teď mu věnoval pozornost. Nebylo to ani zvíře, ani vodopád — spíš mechanismus, nějaký barbarský stroj. Chrčel, tu a tam zavyl, kovově skřípěl a šířil kolem sebe pach rzi. A blížil se.
Maxim se sehnul a těsně při krajnici se nehlučně rozběhl tomu randálu naproti; vzápětí však prudce zastavil, protože div nevběhl do křižovatky. Jeho silnici v pravém úhlu přetínala jiná — bahnitá, s nestvůrně hlubokými vyježděnými kolejemi, z nichž čněly odporně páchnoucí a silně radioaktivní rozlámané zbytky betonu. Maxim poklesl do dřepu a pohlédl doleva. Rachot motoru a kovové skřípění zaznívalo odtud. A neustále se přibližovalo.

Tři dny

štvát jelena přes polomy a vývraty, dohnat ho, popadnout za paroží a povalit na zem… Jeleni tu nejspíš nebudou, ale není pochyb o tom, že zdejší divočina je poživatelná: stačí se na chvilku zastavit a zamyslet, a hned vás nemilosrdně žerou komáři, což je neklamné znamení — kdo je někde k snědku, ten v takovém světě hlady neumře… Nebylo by špatné zabloudit a tak rok dva se potulovat po lesích. Opatřil by si alespoň jednoho kamaráda — nejspíš nějakého vlka či medvěda, chodili by spolu na lov, vykládali by si… Nakonec by to asi člověka přestalo bavit a taky se nezdá, že by bloudění po těchto lesích bylo nějak obzvlášť příjemnou kratochvílí. Všude kolem je plno železa, špatně se tu dýchá… A pak, v každém případě musí nějak dát dohromady ten nulový vysílač…

Jednou dokonce asi dvacet kroků

před ním přes silnici přeběhl kdosi přízemní, přikrčený a tmavý. Zvonila mračna mušek. A Maxim si musel v duchu říct, že tahle končina je natolik zpustlá a divoká, že lidé tu nejspíš nebudou žádní a že se k nim bude muset plahočit několik dní. Temné jeskynní pudy se probudily znovu a znovu na sebe upozornily. Maxim však cítil, že všude kolem je dostatek živého masa, že hlady tu nezajde, že to všechno sotva bude chutné, ale o to zajímavější by mohl být lov. A protože dumat o tom nejpodstatnějším si zakázal, zavzpomínal, jak chodívali na lov s Petrem a myslivcem Adolfem: lovili holýma rukama, lest proti lsti, reflex proti reflexu, síla proti síle.

Les

na kraji řídký a nesmělý, si postupně dodával odvahy a tlačil se k betonu blíž a blíž. Některé troufalé mladé stromky už dokonce povrch rozlámaly a rostly přímo ve vozovce. Silnice musela být několik desítek let stará, alespoň už několik desítek let nebyla v provozu. Les po obou stranách byl stále vyšší, hustější a neproniknutelnější, tu a tam se větve nad hlavou spojovaly v jednolitou klenbu. Setmělo se; chvílemi vpravo, chvílemi zas vlevo se z hloubi porostu ozývaly hlasité hrdelní skřeky. Něco se tam hemžilo, šelestilo a cupitalo.

Nebylo nic.

Jsem robinzon, pomyslel si, dokonce s jistým zaujetím. Maxim Crusoe. To je ale k vzteku, nic u sebe nemám. Jen šortky bez kapes a kecky. Ale ostrov je obydlený .. A když je obydlený, vždycky je naděje, že by se někde dal sehnat primitivní nulový vysílač. Horlivě přemítal o nulovém vysílači, ale nějak se to nedařilo. Pořád viděl maminku, jak jí někdo oznamuje »Váš syn je nezvěstný,« viděl, jak se v té chvíli tváří, jak si otec mne obličej a nechápavě se rozhlíží a jak je jim oběma chladno a neútulno… Ne, poručil si, o tomhle přemýšlet nesmím, o čemkoli, jen o tomhle ne, jinak mi nic nepůjde od ruky. Přikazuji a zakazuji. Přikazuji nepřemýšlet a zakazuji přemýšlet. A dost. Vstal a vykročil po silnici.

Takže

přízemní tužby veškeré žádné. Zato bych uvítal malý, ale co malý, miniaturní a triviální nulový vysílač se spirálovým režimem. A co může být jednodušší než takový jednoduchý nulový vysílač? Jedině snad jednoduchý nulový akumulátor… Zamhouřil oči a v mysli mu zřetelně vytanulo schéma vysílače osazeného pozitronovými emitory. Mít potřebné součástky, dal by tuhle věcičku dohromady raz dva, ani by nemusel otevírat oči. Několikrát si přístroj v duchu sestavil, a když oči otevřel, přístroj tu nebyl.

To nejdůležitější

jsem našel. Je tu silnice. Špatná silnice, hrubě postavená silnice a navíc prastará silnice, ale přesto je to silnice a ty na všech obydlených planetách vedou ke svým stavitelům. Co bych tak teď potřeboval? Potravu ne. Tedy, ve skutečnosti bych jedl jako vlk, ale to se ve mně jen probouzejí pravěké pudy, které hned potlačíme. Vodu budu potřebovat nejdřív za čtyřiadvacet hodin. Vzduchu je dost, i když víc by se mi zamlouvalo, kdyby v atmosféře bylo méně kysličníku uhličitého a radioaktivních zplodin.